Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 147/96

Ústavní soud České republiky,

rozhodl v senátě, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti města

Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10

Co 28/96, ze dne 13.2.1996,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne13.2.1996, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou stížností domáhá, s odvoláním

na porušení a 4 a y základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 13. února 1996, sp. zn. , a rozsudku

Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 11. 1995, sp. zn.

. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal také návrh

na zrušení ustanovení zákona ČNR č. ,

o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické

nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností

ode dne vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ČR.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech jako soudem I.

stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal určení,

že provozní dům, konkrétně prodejna čp. 8 v v k.ú. K.V. na parcele

č. 1216/13 a č. 1216/14, jsou jeho vlastnictvím, tedy vlastnictvím

města Karlovy Vary. Svůj návrh odůvodnil tak, že dne 1.6.1991

Okresní komise pro privatizaci v Karlových Varech zařadila do

dražby výše uvedenou nemovitost, a to protiprávně, neboť uvedená

nemovitost přešla již předtím jako tzv. historický majetek ve

smyslu zákona ČNR č. dnem 24.

května 1991 do vlastnictví stěžovatele. Žalobu jako nedůvodnou

zamítl Okresní soud v Karlových Varech poté, co dospěl k závěru,

že žalobce neprokázal ve smyslu naléhavý

právní zájem na určení, zda tu právní vztah je či není. Proti

rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel včas odvolání. Krajský

soud v Plzni jako soud odvolací sice na rozdíl od soudu I. stupně

dospěl k závěru, že na straně stěžovatele je dán naléhavý právní

zájem na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem

ve smyslu ustanovení , přesto však rozsudek

soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak plyne

z odůvodnění jeho rozhodnutí učinil tak proto, že za základní

moment považoval to, že se A. V. - vedlejší účastník - stal

vlastníkem sporných nemovitostí na základě dražby konané dne

1.6.1991 v Karlových Varech podle , který

v § 2 odst. 3 vyjmenovává věci (provozní jednotky), které nemohou

být předmětem převodu vlastnictví podle ,

aniž mezi nimi vyjmenovává případ historického majetku. Navíc

považoval pro své rozhodnutí odvolací soud za významné, že

vlastnictví k nemovitým věcem, vydražených při prodeji ve veřejné

dražbě podle , ve znění pozdějších předpisů,

se nabývá nikoli smlouvou, ale na základě jiné skutečnosti uvedené

zákonem, kterou je v daném případě udělení příklepu licitátora.

Stěžovatel (město Karlovy Vary) je přesvědčen, že pravomocným

rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne

13. února 1996, bylo porušeno jeho základní právo, a to právo

zakotvené v a odst. 4 a y. V daném

případě došlo k protiprávnímu zásahu do jeho již konstituovaného,

tedy nikoliv pouze tvrzeného, vlastnického práva, k jehož vzniku

došlo dnem 24. května 1991 na základě zákona ČNR č. ,

o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví

obcí. Stěžovatel zdůrazňuje, že nepřipouští

možnost, aby předmětem dražby mohly být jiné věci než věci patřící

vlastnicky České republice, a proto soud za situace, kdy

akceptoval jako správný postup, jímž bylo podle zákona č.

odňato vlastnické právo jiné osobě než České

republice, porušil y. Tímto postupem současně podle

názoru stěžovatele odvolací soud porušil y,

neboť toto ustanovení y zaručuje každému soudní ochranu jeho

práv, a to za naprostého dodržení y ČR, podle kterého

je soudce při rozhodování vázán zákonem.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti v podstatě odkázal na své právní závěry, vyslovené

v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dále

uvedl, že podle jeho názoru nelze souhlasit s koncepcí a obsahem

ústavní stížnosti, když ve svém rozsudku pouze zdůvodnil, proč se

danou problematikou nemohl zabývat ve smyslu zákonných ustanovení

občanského práva hmotného. V žádném případě při svém rozhodování

nemínil rozhodovat ve prospěch jednoho z účastníků, stranit

žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi),

jak se v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí. Rozhodně také nemínil

tomuto účastníkovi "poskytnout větší ochranu" a ani nemíní

"schvalovat postup", když zároveň ve svém rozhodnutí poukázal na

nedostatky právní úpravy, konkrétně

Vedlejší účastník A. V. se k obsahu ústavní stížnosti,

zaslané mu Ústavním soudem, nevyjádřil. Ústavnímu soudu nesdělil,

že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.

Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v Karlových

Varech spis, který byl v předmětném sporu veden, sp. zn. 16

C 194/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru,

že ústavní stížnost je důvodná.

Především je třeba uvést, že obecné soudy nezpochybnily, že

by ve smyslu zákona ČNR č. nedošlo ve

vztahu k předmětným nemovitostem k jejich přechodu jako majetku

"historickému" na město Karlovy Vary. K tomuto přechodu došlo ve

smyslu platné právní úpravy ex lege ke dni 24.5.1991. Podle § 8

zákona ČNR č. byly obce povinny do jednoho roku od

nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit

návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí.

Lhůta stanovená v tomto ustanovení je však pouze lhůtou pořádkovou

a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes

katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke

dni 24.5.1991, má účinky deklaratorní. Vlastníkem předmětných

nemovitostí stát tedy přestal být dnem 24.5.1991. Především z této

skutečnosti je třeba vyjít při řešení otázky, zda byla Česká

republika, resp. orgány ji reprezentující v procesu realizace

veřejných dražeb podle , oprávněna předmětný

majetek zařadit do privatizace. Krajský soud jako soud odvolací

aplikoval na řešení této otázky

Sb., podle něhož předmětem převodu vlastnictví nemohou být

provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků

některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok

oprávněných osob na jejich vydání, a dále provozní jednotky, které

přešly z vlastnictví fyzických osob a obchodních společností,

jejichž společníky byly výhradně fyzické osoby, do vlastnictví

státu podle předpisů vydaných po 25. únoru 1948, popřípadě

z jiných důvodů po tomto dni, dokud majetkové nároky těchto osob

nebudou upraveny zvláštními předpisy. Ze skutečnosti, že v tomto

ustanovení není jmenovitě uveden případ majetku později zákonem č.

označeného jako majetek historický, krajský soud jako

soud odvolací dovodil, že použití právního režimu zákona č.

není ve vztahu k historickému majetku obcí vyloučeno.

Podle názoru Ústavního soudu je možno tento právní názor

krajského soudu akceptovat pouze pro období od účinnosti zákona č.

do 24.5.1991, kdy došlo ex lege k přechodu

historického majetku obcí z majetku České republiky na obce.

V tomto okamžiku došlo k zániku vlastnického práva státu - České

republiky, a tudíž stát již nemohl předmětný majetek převádět na

jiné osoby. Zákon ČNR č. je třeba respektovat jako

zákon zvláštní a pozdější ve směru k ,

a tudíž pokud na základě něho došlo k přechodu určitého majetku do

vlastnictví obcí ex lege, byla tím znemožněna jeho následná

privatizace podle , protože - jak již bylo

uvedeno výše - nebyl v okamžiku realizace veřejné dražby ve

vlastnictví státu. Výše uvedenému závěru ostatně odpovídá i obsah

zákona ČNR č. , který v vyjmenovává věci

z vlastnictví České republiky, které do vlastnictví obcí

nepřecházejí, aniž by v tomto výčtu - jako zákon pozdější, při

jehož zpracování byl již účinný - uváděl

majetek podléhající privatizaci, a to jak "malé" podle zákona č.

, tak event. "velké" podle

K další části argumentace krajského soudu, týkající se povahy

veřejné dražby a příklepu licitátora, pak je třeba uvést, že ke

vzniku vlastnického práva vydražitele k vydražené věci sice

dochází příklepem licitátora, jak uvádí krajský soud, to však

pouze při splnění základní podmínky zákona č , totiž

že předmětem dražby byla věc, kterou stát skutečně vlastnil. Stát

podle tohoto zákona nemůže převádět - jakkoliv by byl jeho postup

formálně bezchybný - vlastnická práva k věcem, která sám nemá.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že

na rozdíl od názoru krajského soudu plynoucího z odůvodnění jeho

rozhodnutí zastává názor, k němuž se kloní část odborné

literatury, totiž že veřejnou dražbou, uskutečňovanou podle zákona

č. , dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví

k vydražovaným věcem, a proto i v těchto případech je třeba

respektovat zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv,

než má sám. Pokud tedy Krajský soud v Plzni v dané věci vydal

rozhodnutí, které vycházelo z opačných názorů, odepřel tak ochranu

vlastnickému právu stěžovatele v rozporu s odst. l y

a ve svých důsledcích pak také zasáhl do práva stěžovatele na

ochranu vlastnického práva chráněného y. Proto byl

z uvedených důvodů napadený rozsudek zrušen (§ 82 odst. l , odst.

3 písm. a)

Na závěr je pak třeba dodat, že návrhem stěžovatele na

zrušení ustanovení se Ústavní

soud zabývat nemohl. Stěžovatel totiž k návrhu na zrušení

uvedeného ustanovení není aktivně legitimován [§ 64 odst. 1 písm.

d) a ] s ohledem na to, že toto

ustanovení nebylo obecnými soudy aplikováno.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 7. dubna 1997