Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3580/2020

28 Cdo 3580/2020-683

USNESENÍ

1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a

2) obci Dlouhá Loučka

,

identifikační číslo osoby 002 98 794, se sídlem v Dlouhé Loučce, 1. máje 116, zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 2. 7. 2020, č. j. -657, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Pavly Buxbaumové, advokátky se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou

se

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

nepřiznává

žádné z těchto účastnic.

O d ů v o d n ě n í (dle ) :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále i jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2019, č. j. -602, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “] na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 31 (jehož součástí je stavba č. p. 51), parc. č. 32 (jehož součástí je stavba č. p. 50), parc. č. 33, parc. č. 27 (jehož součástí je stavba č. p. 220) a parc. č. 28 (jehož součástí je stavba bez č. p.) v katastrálním území Dolní Dlouhá Loučka, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Ve vztahu k předmětným pozemkům [parc. č. 31 (jehož součástí je stavba č. p. 51), parc. č. 32 (jehož součástí je stavba č. p. 50), parc. č. 33, parc. č. 27 (jehož součástí je stavba č. p. 220) a parc. č. 28 (jehož součástí je stavba bez č. p.) v k.ú. Dolní Dlouhá Loučka] odvolací soud uzavřel, že pro posouzení dané věci je nerozhodné, zda byly právní předchůdkyni žalobkyně konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. či zda byly až v roce 1956 (tj. v průběhu rozhodného období, jdoucího od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; ) darovány Náboženskou maticí Československému státu, jestliže tak či tak pozemky nejsou ve vlastnictví státu – první žalované, neboť za podmínek , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti ) z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, obce Dlouhá Loučka, na čemž – pokračuje odvolací soud – nemohlo nic změnit ani ustanovení (později přijatého) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „ “), či (rovněž později přijatý) (a nejde tak ani o případ porušení blokačních ustanovení uvedených v tohoto předpisu).

Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (od dovolatelkou odkazované – dále uvedené – judikatury Ústavního soudu). Za nesprávný označuje dovolatelka především závěr odvolacího soudu o tom, že u označených pozemků nebyla jejich vlastníkem alespoň po část rozhodného období ( ), kritizujíc dále i posouzení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na druhou žalovanou (obec Dlouhá Loučka) přejít podle , dovozujíc, že přechodu tohoto majetku, (byl-li původním majetkem církve) bránilo i ustanovení Jako pro rozhodnutí zásadní požaduje i vyřešení otázky týkající se právní subjektivity (samostatnosti) své právní předchůdkyně, na níž by dle jejího mínění měl Nejvyšší soud podat jednoznačnou odpověď. K tomu dovolatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ( d) a práva na spravedlivý proces ( d).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného (či ), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. ), a dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. ].

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v tom závěru, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku dle ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec

ex lege

, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. ). Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (bez zřetele na to, došlo-li k němu předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány , přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo vposledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (viz již shora citované rozsudky sp. zn. , rozsudek sp. zn. , a usnesení sp. zn. , jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , publikovaný pod č. 132/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Napadeným rozhodnutím se odvolací soud od shora vzpomenuté ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li že předmětné pozemky (za splnění podmínek ) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, na čemž nic nezměnilo ani ustanovení (později přijatého) , a tedy že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle úspěšná.

K argumentaci dovolatelky, že přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na druhou žalovanou (obec Dlouhá Loučka) bránilo ustanovení , kterou dovolatelka opírá i o závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. a v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněném pod č. 242/2010 Sb., sluší se ponejprve poukázat na bod 52 posledně zmiňovaného nálezu, který zmiňuje (nikoli zanedbatelné množství) rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším ) na obce de iure přechází. Současně je třeba zmínit i nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. , v němž byl vysloven závěr, že zvláštním právním předpisem ve smyslu (dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu) se rozumí ustanovení a , tj. tzv. blokační ustanovení a Vztahem restitučních právních předpisů a se taktéž zabýval Nejvyšší soud, jež bezpočtukrát konstatoval, že výklad se ustálil v tom směru, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle a uplatněn před účinností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. ). Zvláštním právním předpisem ve smyslu pak není (ani) , jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. ). Tedy ani tato dovolatelkou uplatněná argumentace nepotvrzuje názor o kolizi napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či s rozhodováním Ústavního soudu.

Zjevně nepřípadný je pak i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. , jenž se vyslovuje k otázce právních důsledků porušení ustanovení , tedy k absolutní neplatnosti ( obč. zák.) smluv uzavřených v rozporu s tímto ustanovením. Dovolatelkou akcentovaný závěr, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle , pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce, pak Ústavní soud vyslovil za zcela jiných, specifických skutkových okolností a ve vztahu k majetku, jenž byl konfiskován dle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a podléhal přídělovému řízení.

Nerelevantní je i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. , jenž řeší jinou právní otázku, totiž představovaly-li obcí tehdy nárokované nemovitosti její tzv. historický majetek ve smyslu , zatímco v nyní posuzované věci byly – dle závěru odvolacího soudu – prokazatelně naplněny podmínky přechodu dle

K dalším námitkám dovolatelky sluší se připomenout, že v případě předmětných pozemků odvolací soud kategoricky neuzavírá, že by snad žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nebyla alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – ) jejich vlastníkem, jak se snad současně naznačuje v dovolání. Otázku statusu žalobkyně (jako oprávněné osoby dle § 3 zákona č. 428/1012 Sb.) odvolací soud již nepovažoval pro rozhodnutí o vlastnickém právu k dotčeným pozemkům za významnou [a napadené rozhodnutí tak na jejím řešení nezávisí, plyne-li závěr o nedůvodnosti žaloby již z toho, že předmětné pozemky přešly z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle (dnem jeho účinnosti)].

Nedůvodná je pak i námitka dovolatelky, že se soudy nepřípustně, nad rámec předpokladů dle ustanovení , zabývaly „meritem restitučního nároku“. O něm zde nebylo rozhodováno a napadené rozhodnutí – v intencích odkazovaného ustanovení – koncentruje se na řešení otázky, zdali stát (první žalovaná) vlastníkem předmětných pozemků je či není. Nezávažná je pak i argumentace dovolatelky k otázce právní subjektivity (samostatnosti) její právní předchůdkyně (uplatňovaná se snahou dovodit, že předmětné pozemky nepodléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. jako součást majetku Řádu německých rytířů).

Za popsaného stavu nejsou korektní ani námitky dovolatelky, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatelky vlastnit majetek ve smyslu d a do práva na spravedlivý proces dle d, jestliže – při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, ovšem i Ústavního soudu – nevyhověl požadavku žalobkyně na deklarování vlastnického práva státu k předmětnému majetku (k němuž zjistil, že ex lege přešel do vlastnictví obce) v souvislosti s jí uplatňovaným restitučním nárokem.

Ostatně, i ve světle judikatury Ústavního soudu je ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v posuzované věci naplněny nebyly.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními věty první, a v situaci, kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) druhé žalované, jež se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby ( ) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč. První žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 1. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu