Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3078/2008

U S N E S E N Í

I.      Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům nemovitosti identifikované ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a zcela se s nimi ztotožnil. Původní žalobkyně byla univerzální zákonnou dědičkou původní vlastnice nemovitostí M. P., která je převedla na stát na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni. Žalobci své restituční nároky opírají o a 4 písm. d) , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Jejich restituční nárok je založen v téhož zákonného předpisu. V daném případě byla původní vlastnice zbavena základních vlastnických atributů ve vztahu k vlastnictví dotčených nemovitostí, jako je věc užívat, držet ji, právo s ní disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat ji v nezávadném stavebně technickém stavu. Při odejmutí příjmů plynoucích z nemovitostí nebylo možné, aby této povinnosti dostála pro nedostatek finančních prostředků. Po částečném zpětvzetí žaloby vůči původně žalované G. hl. m. P. pak není pochyb o tom, že věcně pasivně legitimována je obec H. m. P., vůči níž žaloba směřuje. Současný žalovaný ke dni účinnosti , tedy dnem 25. 5. 1991, vstoupil do všech povinností původní žalované, včetně povinnosti vyplývající z restitučních předpisů vydat nemovitosti oprávněným osobám. Otázku věcné pasivní legitimace ostatně již nezávazně v dané věci vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. . Původní určení právnické osoby ve smyslu jako povinné osoby, která věc drží ke dni účinnosti zákona v důsledku právní úpravy provedené , významně modifikuje právě okolnost, že věc, která jinak podléhá režimu restitučního zákona, právně účinně změnila vlastníka, jímž byl doposud stát. Tento vlastník má ovšem zvláštní postavení potud, že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních titulů, jež se vyznačují absencí souhlasu vlastníka, také jeho nuceným převodem cestou vydání věci oprávněné osobě, která po 24. 5. 1991 řádně uplatní restituční nárok. Ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle , proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu obec, jako jeho vlastník. Na tomto závěru nemění nic ani to, že včasná žaloba byla podána v souladu s restitučními předpisy vůči jiné právnické osobě, která nemovitosti držela vycházeje z katastrálního pořádku. Žalobci pak odstranili zjevnou nesprávnost žaloby v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. , a po účinném zpětvzetí žaloby vůči původně žalované byla správně vyřešena otázka věcné pasivní legitimace ve vztahu k H. m. P. i včasnosti žaloby v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. .

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a podává jej z toho důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy všech stupňů dospěly k závěru, že povinnou osobou je H. m. P., neboť na něj přešly nemovitosti na základě s povinností nemovitosti vydat osobám oprávněným podle restitučních předpisů. Na druhou stranu se objevují i názory odlišné, a to jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního. Dovolatel v tomto ohledu poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. , či na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. . Je paradoxní, že názor o tom, že – překážka přechodu vlastnického práva k nemovitostem ze státu na obec je absolutní bez ohledu na to, kdy byla výzva k vydání nemovitostí uplatněna, se objevuje v soudních sporech o určení vlastnického práva, zatímco výklad o tom, že pokud do dne 24. 5. 1991 nebyla výzva uplatněna, nemovitosti na obec přecházejí s povinností je vydat, se objevuje v soudních sporech restitučních. Dovolatel spatřuje v těchto výkladech rozpor a navrhuje, aby se celou věcí zabýval velký senát Nejvyššího soudu v souladu s , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudy dále dospěly k závěru, že původní žalobkyně, paní M. R., byla univerzální dědičkou, neboť se jednalo o dědice ze závěti předložené při dědickém řízení, a která tak nabyla celé dědictví. Již Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí v dané věci, č. j. -40, pochybil, nevzal-li v úvahu znění závěti. Skutečnou vůlí pořizovatele závěti bylo odkázat M. R. věci, které vlastnil ke dni sepsání závěti, nikoliv ke dni své smrti. Sporné nemovitosti přitom byly před sepsáním závěti převedeny na stát, a žalobkyně tak nemohla být univerzální dědičkou i ohledně majetku, který nabyla po sepsání závěti nebo které pozbyla před jejím sepsáním. Ve spise se nenachází výzva k vydání nemovitostí. Je překvapující, že touto výzvou nebyl proveden důkaz a nepostačí, pokud soudy vycházely z tvrzení účastníků. Pokud bylo H. m. P. skutečně povinnou osobou, musela být výzva uplatněna v zákonné lhůtě vůči žalovanému. Protože se tak nestalo, je názor soudů všech stupňů o včasnosti výzvy nesprávný. S odkazem na svá předchozí vyjádření v dané věci dovolatel poukazuje na to, že při uzavírání darovací smlouvy nebyla na straně darující, M. P., dána tíseň. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání vyjádřili s tím, že dovolání žalovaného v dané věci není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrzení dovolatele ohledně neustálené judikatury ve vztahu k určení osoby povinné neodpovídá ustálené judikatuře těchto soudů a v rozhodovací praxi soudů nižších stupňů je posuzována minimálně deset let jednotně. Ani závěr napadeného rozhodnutí o oprávněné osobě nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť odpovídá rozhodovací praxi soudů všech stupňů v restitučních věcech. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění rozsudku č. j. -40 zabýval posouzením celé závěti, stejně tak jako pominutím předmětných nemovitostí v této závěti, což označil jako naprosto logické. Rovněž otázka podání výzvy k vydání nemovitostí nebyla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem, přičemž žalobci odkazují na četná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Otázka podání výzvy dne 8. 7. 1991 k vydání nemovitostí adresovaná původnímu žalovanému nebyla jím ani současným žalovaným dosud nikdy zpochybňována. Taktéž s otázkou tísně na straně původní vlastnice dotčených nemovitostí se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou. Žalobci proto navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen  , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Tyto podmínky však dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nesplňuje. Dovolací soud se již několikráte zabýval vztahem tzv. restitučních právních předpisů a Již mnohokrát bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že výklad ustanovení se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle a uplatněn před účinností Do vlastnictví obcí přešly (s výjimkami plynoucími z ustanovení tohoto zákona) jen ty věci, o jejichž vydání oprávněná osoba nepožádala před 24. 5. 1991. Byla-li výzva k vydání věci uplatněna oprávněnou osobou vůči státu (orgánu, který věc pro stát držel) před 24. 5. 1991, vlastnické právo k věci na obec nepřešlo a obec tedy nelze považovat za osobu povinnou k vydání věci podle (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1997, ročník 1997, svazek č. 4 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1320, svazek 19/2003; veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolatel ostatně na některá z těchto rozhodnutí sám poukazuje.

Dovolacímu soudu není známo, že by ohledně této otázky existovala v rámci Nejvyššího soudu rozporná judikatura. Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. (veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) je pak zjevně nepřípadný, neboť toto rozhodnutí je naopak v souladu s výše uvedenými závěry, přičemž na posledně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu dokonce odkazuje. Závěry dovolatelem citované se vztahují k aplikaci z důvodu oprávněnosti restitučního nároku, nikoliv z důvodu časové roviny jeho uplatnění. Otázka pasivní věcné legitimace žalovaných subjektů v této věci byla ostatně zodpovězena již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. , přičemž dovolací soud ani nyní nespatřuje žádný důvod pro odchýlení se od těchto právních závěrů. Není tedy ani dán důvod k postupu podle

Námitky dovolatele směřující ke zpochybnění závěru, že původní žalobkyně M. R. byla univerzální dědičkou původní vlastnice dotčených nemovitostí, jsou charakteru spíše skutkového, neboť se týkají konkrétních skutkových okolností daného případu (posouzení skutečné poslední vůle původní vlastnice). Takové závěry pak Nejvyšší soud nemůže v daném případě přezkoumávat, neboť přípustnost dovolání může být založena jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ( ). Argumentace dovolatele je v tomto ohledu navíc poněkud nejasná, neboť je zcela logické, že M. R. nemohla jakožto dědička původní vlastnice dotčených nemovitostí vlastnické právo k těmto nemovitostem nabýt, neboť ty ke dni smrti původní vlastnice již v jejím vlastnictví nebyly (vlastnické právo bylo dotčenou darovací smlouvou převedeno na stát), jinak by právní nástupci původní vlastnice neměli ani důvodu daný restituční nárok uplatňovat. Posouzení univerzálnosti právního nástupnictví M. R. a jejího postavení coby osoby oprávněné podle je ostatně zcela jasně uvedeno již v předchozím rozhodnutí o dovolání v této věci, v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. -40.

Co se týče námitky dovolatele, že se ve spise nenachází výzva k vydání nemovitostí, jedná se o uplatnění nové skutečnosti, což v dovolacím řízení není přípustné ( ). Původní žalovaný navíc skutečnost obdržení výzvy k vydání dotčených nemovitostí ze strany původní žalobkyně, a to v zákonem stanovené lhůtě, potvrdil ve svém přípisu ze dne 11. 11. 1991 založeném ve spise na č. l. 3.

Dovolatel jen velmi obecným způsobem zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že na straně původní vlastnice dotčených nemovitostí nebyla při uzavírání darovací smlouvy dána tíseň. Dovolací soud má však za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je i v tomto směru přesvědčivé, logické a nerozporné, souladné s judikaturou soudu Nejvyššího i soudu Ústavního (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, č. 55, dále nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, č. 54, oba nálezy dostupné též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. , veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí, a tedy přípustnost jeho dovolání podle A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.388,- Kč, a to s přihlédnutím k charakteru souzené věci jako mimořádně obtížné a skutkově složité, což vedlo dovolací soud ke zvýšení sazby odměny o 50 % (srov. , ,  , , , a ve znění , č. , č. , a č. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ) ve výši 891,- Kč, celkem tedy ve výši 5.579,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala ( ).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. února 2009

JUDr. František  I š t v á n e k

předseda senátu