Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 59/95

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti F. P. a M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co 432/94-65, za účasti Krajského soudu

v Brně, jako účastníka řízení, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co432/94-65, se z r u š u j e.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního

soudu v Prostějově ze dne 31. 3. 1994, čj. -46, jímž byl

zamítnut návrh na uložení povinnosti Bytovému podniku města P., s.

p., se sídlem v P., vydat činžovní dům č. p. 2319 se stavební

parcelou a zahradou, opírající se o tvrzení, že stěžovatelky

uzavřely darovací smlouvu 5. července 1965 v tísni, vytýkají

stěžovatelky Krajskému soudu v Brně nesprávný výklad podmínky

restitučního nároku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č.

, o mimosoudních rehabilitacích, tj. tísně a v důsledku

toho i porušení d

(dále jen ). Konkrétně uvedly, že tíseň byla dána

objektivně existujícím stavem v době uzavření smlouvy a spočívala

zejména v ekonomickém postavení stěžovatelek, když první

stěžovatelka pobírala vdovský důchod, druhá stěžovatelka měsíční

mzdu 1 500,- Kčs, byla rozvedená, vyživovala dceru a pečovala

o první stěžovatelku. Navíc tíseň spočívala v celém režimu

hospodaření, ke kterému byly obě stěžovatelky donuceny a který jim

nedovoloval nemovitostí disponovat a tak získat prostředky k její

řádné údržbě. Za pohnutku k darování pak obě stěžovatelky označily

snahu zamezit dalšímu chátrání nemovitosti, s tím, že o chátrání

nemovitosti svědčí i stanovená hodnota ke dni darování ve výši 28

627,- Kčs.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zdůraznil, že úkolem

Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů

obecně, ale pouze v souvislosti s posouzením, zda soudy ve své

činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy pátéy. Pokud

stěžovatelky poukazovaly na porušení práva dle čl. 11 odst. 1

, krajský soud zdůraznil, že toto není v ústavní stížnosti

blíže odůvodněno, přitom citovaným ustanovenímy je chráněno

vlastnické právo jako takové, tedy již konstituované a nikoliv

pouze tvrzený nárok na ně. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti.

Bytový podnik města P., s. p., se dle ustanovení § 28 odst.

2 svého postavení vedlejšího účastníka řízení

vzdal.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není

soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat

celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat

hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně však nepochybně

Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo

spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté

se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen Úmluva), zejm. čl. 6 odst. 1. V tomto směru

Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 4C 161/92 Okresního soudu

v Prostějově, že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelek,

opřeným o ustanovení ,

o mimosoudních rehabilitacích, skutkově i právně zabývaly, přičemž

oba soudy v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že

k převodu nemovitostí (činžovní dům se zahradou) stěžovatelek

darovací smlouvou došlo nikoliv za splnění podmínky tísně.

Přihlédly přitom k osobním a majetkovým poměrům stěžovatelek,

majícím za následek nemožnost obhospodařovat nemovitost, současně

však vzaly za prokázáno, že šlo u stěžovatelek o svobodný projev

vůle, když nebyla prokázána danost jakéhokoliv nátlaku ze strany

odpůrce či státních orgánů za účelem jejich donucení k uzavření

předmětné darovací smlouvy.

V projednávané věci bylo tedy předpokladem úspěšnosti návrhu

stěžovatelek prokázání splnění znaku tísně, kterým je třeba ve

smyslu ustanovení rozumět

hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav, který

doléhá na jednajícího takovým způsobem a takovou závažností, že

učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil a nebo

u dvoustranných (vícestranných) jednání úkon neuzavřel. Tíseň musí

mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; musí tedy

být pro ni dán objektivní důvod a současně se musí stát

i pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná

ke svému neprospěchu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

5. 3. 1993, ; stanovisko občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, ). Dále však půjde

o to, zda pouhé vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého

vlastnictví v době nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) zakládalo

tíseň pro účely restitučních předpisů či nikoliv. Protože ve

skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, bude

vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním

objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní a tato pak

i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému

neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska

jednotlivce ztrácelo smysl. V daném případě nešlo o uvedenou

situaci právě proto, že stěžovatelky byly sociálně slabé, neboť

prvá stěžovatelka byla důchodkyně a měsíční mzda druhé činila 1

500,- Kčs, přitom jedna byla vdova, druhá byla rozvedená, navíc

s vyživovací povinností k dítěti, což je přesně situace, za níž by

v právním státě právě vlastnictví činžovního domu nepochybně

posilovalo jejich postavení a ne naopak. Jinými slovy, Ústavní

soud se nemůže ztotožnit se závěry obecných soudů o tom, že šlo

o svobodný projev vůle a nikoliv tíseň, jestliže vedl k dalšímu

zhoršení sociálního postavení stěžovatelek, neboť kromě toho, že

neměly valných příjmů, přišly darováním i o majetek. Nedostatek

zákonné ochrany soukromého vlastnictví se tedy v projednávané věci

konkrétně projevil nejen ve stavu nemovitosti, ale též ve

skutečnosti, že ačkoliv stěžovatelky byly sociálně slabé, přesto

přistoupily na darování.

S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené

rozhodnutí je rozhodnutí, které ve svém celku neodpovídá naplnění

Úmluvou upraveného práva na spravedlivý proces, čímž došlo

k porušení Úmluvy a dále y ve spojení

s a Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí

zrušit. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nejde o kategorii tísně

v přísně civilistickém smyslu slova, ale se zřetelem na smysl

a účel restitučního zákona. Což je také důvod, proč si zákonodárce

v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nevystačil

s obecnou úpravou obsaženou v a přistoupil k vydání zvláštních

restitučních předpisů.

Zcela na závěr se uvádí, že dle y jsou

vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány

i osoby.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. 9. 1995