Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2419/11

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státní podnik "v likvidaci", se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 7 (jednajícího likvidátorem Mgr. J. D.), zastoupeného Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou se sídlem Kladno, Gorkého 502, proti rozsudku Obvodního soudu Praha 2 ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva dle d (dále jen " "), práva na limitaci státní moci dle a 3 a y a práva na spravedlivý proces, soudní ochranu, rovné postavení účastníků a právní jistotu ( , , y, , věta prvá, , y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených napadených rozhodnutí, bylo prvým z nich vyhověno žalobě Hlavního města Prahy, směřující proti stěžovateli jako žalovanému na určení vlastnictví žalobce k tam označeným nemovitostem. Soud I. stupně tak rozhodl poté, co provedl potřebné dokazování, po jehož zhodnocení dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem ze státu na Hlavní město Prahu podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen " ") a majetek tak přešel do vlastnictví žalobce ke dni účinnosti zákona dne 24. 5. 1991, jakož i k následujícímu závěru, že stěžovatelem tvrzené předpoklady pro nabytí vlastnictví k nemovitostem vydržením dány nejsou.

Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Učinil tak s podrobným odůvodněním, odkazujícím na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR i judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k aplikaci ustanovení Zákona v těch případech, kdy restituční nárok k majetku - jak tomu bylo i v posuzovaném případě - byl uplatněn podle zákona , přitom se dále ztotožnil se soudem I. stupně v posouzení otázky vydržení předmětných nemovitostí, resp. jejich nevydržením stěžovatelem.

Nejvyšší soud pak v záhlaví označeným usnesením dovolání podané stěžovatelem proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, rovněž s dostatečně objasňujícím odůvodněním, jako nepřípustné odmítl.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecných soudů. V podstatě tvrdí, že přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na Hlavní město Praha bránilo blokační ustanovení § 4 odst. 2 Zákona, které obecné soudy vyložily zužujícím způsobem, mimo ústavní rámec a bez řádného vysvětlení také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn.

,

), což odporuje požadavku právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a zákazu libovůle. Dále stěžovatel tvrdí, s ohledem na důvody, které podrobně rozvádí (délka držby nemovitostí, nezájem Hl. města Prahy o majetek, pravomocný výsledek restitučních sporů, se zdůrazněním svého postavení jako soukromoprávního subjektu), nasvědčující podle něj jeho dobré víře, že vlastnické právo k nemovitostem vydržel, přitom poukazuje i na to, že soudy bez bližšího odůvodnění neprovedly jím v tomto směru navrhované důkazy a také se nevypořádaly se všemi jeho argumenty. Napadenými rozhodnutími, zejména jejich výkladem blokačního ustanovení, došlo podle něj k neopodstatněnému zkrácení lhůty zákonem poskytnuté k uplatnění práv, k neodůvodněnému nerovnému přístupu k účastníkům a nebylo řádně zdůvodněno, proč se blokační ustanovení vztahuje na o půdě a nikoli na o mimosoudních rehabilitacích. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel dovozuje porušení shora označených základních práv a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Posuzované věci se již soud I. stupně dostatečně věnoval a zejména soud II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí řádně rozvedl úvahy vedoucí jej jak k závěru o přechodu vlastnického práva na žalobce, kterýžto závěr, jak bude dále uvedeno, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, tak k jeho závěru o nenaplnění podmínek vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro nedostatek dobré víry na straně stěžovatele, přičemž i tento závěr podle Ústavního soudu lze, zejména s ohledem na předmět činnosti stěžovatele, akceptovat. Pokud jde o neprovedení stěžovatelem v tomto směru navržených důkazů - čtením dokladů z účetní knihy a výslechem bývalé zástupkyně stěžovatele - již prvý soud objasnil, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl, když uvedl, že těmito důkazy by mohlo být prokázáno, že stěžovatel s věcí nakládal jako s vlastní - což nebylo sporné - nemohly však již prokázat samotnou dobrou víru stěžovatele. Odvolací soud také dostatečně zdůvodnil, proč nebylo možno v posuzovaném případě použít ustanovení o dobrých mravech, neboť nešlo o žalobu na plnění, ale o posouzení, zda se žalobce podle zákona stal vlastníkem nemovitostí a zda jeho vlastnické právo trvá. Také dovolací soud své odmítavé rozhodnutí zdůvodnil dostačujícím způsobem. Zde třeba připomenout, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na aplikovaná zákonná ustanovení a judikaturu svou i Ústavního soudu, týkající se ustanovení Zákona ve vztahu k , (podle něhož byl restituenty nárok na předmětný majetek po účinnosti , uplatněn), z níž, jak konstatoval, v podstatě odvolací soud vycházel, uvedl, že nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. K uvedenému třeba uvést, že pokud jde o výklad blokačního ustanovení (jehož smyslem bylo chránit práva restituentů), který zaujaly obecné soudy, nejde o výklad protiústavní. Ústavní soud opakovaně neshledal protiústavnost tohoto výkladu, když tento je doprovázen navazujícím výkladem, že na obec (na kterou přešel majetek účinností v případech, kdy osoba nepodala výzvu před účinností tohoto zákona) přechází s majetkem i všechna práva a povinnosti spojené, včetně povinnosti vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních. Zmínit lze např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998

sp. zn.

(in: Sb. n. u. ÚS, sv. 12, č. 122), nález ze dne 21. 5. 2008

sp. zn.

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007

sp. zn.

, ze dne 16. 8. 2007

sp. zn.

, ze dne 27. 7. 2000

sp. zn.

, ze dne 17. 1. 2002

sp. zn.

či ze dne 1. 3. 2000

sp. zn.

(všechna rozhodnutí uveřejněna na stránkách http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel poukazuje na odlišnou judikaturu Ústavního soudu, na nález

sp. zn.

a rozhodnutí

sp. zn.

, k tomu třeba uvést, že prvé z obou rozhodnutí se sice vyjadřovalo k výkladu ustanovení § 4 odst. 2 Zákona, avšak ve vztahu k uplatnění nároku na vydání věci podle jiného restitučního předpisu, než tomu bylo v případě předmětného majetku, totiž podle zákona o půdě, který byl vydán až po účinnosti Zákona. Pokud pak jde o rozhodnutí

sp. zn.

, Ústavní soud stejně jako ve svém usnesení

sp. zn.

uvádí, že se jedná o usnesení o zjevné neopodstatněnosti dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), které, na rozdíl od nálezů Ústavního soudu, není pro senát Ústavního soudu závazné; není zde ani možnost postupu dle .

Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu