Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 3 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (8)34538.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 124/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Městské části Prahy, Praha 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem Praha 8, Slancova 1253/20, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, čj. 54 Co 337/98 -112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 4. 1998, čj. 5 C 26/95 -77, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Ladislavem Mifkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 8, U Pošty 6, jako vedlejšího účastníka řízení,
t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Městská část Praha 8 (dále jen "stěžovatelka") se svojí včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozsudků s tvrzením, že výroky napadených rozsudků obecných soudů, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost k vydání podílu id. 1/4 domu čp. 38 v obci hl.m. Praha, k.ú. Čimice, došlo ve vztahu k ní k porušení čl. 11 odst. 1 , čl. 11 odst. 4 , čl. 2 odst. 3 , čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 1 Ústav y ČR.
Ústavní stížnost obsahuje rekapitulaci průběhu dosavadních řízení před obecnými soudy, s důrazem na skutečnosti, které podle stěžovatelky opodstatňují její názor odlišný od právních závěrů obecných soudů, totiž že v daném případě obce (městské části) nejsou povinnými osobami k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích "), za situace, kdy nemovitost, která je předmětem restituce, přešla ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb. ").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vyjádření vedlejších účastníků řízení. S ohledem na skutečnost, že Městský soud v Praze mimo jiné svým rozsudkem, napadeným ústavní stížností, zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání ohledně otázky přechodu povinnosti k vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a určení subjektu povinného k vydání věci na území hl. m. Prahy, a to s odůvodněním, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jelikož otázka určení povinné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. , byla již Nejvyšším soudem ČR řešena, bylo třeba vyčkat s rozhodnutím o předmětné ústavní stížnosti výsledku řízení o dovolání stěžovatelky této otázky se týkající.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na to, že stěžovatelka v jejím odůvodnění polemizuje s názorem Městského soudu v Praze, vyjádřeném v napadeném rozsudku a dále s názorem Nejvyššího soudu ČR, publikovaném v rozsudku, čj. 2 Cdon 1153/96 -69, ze dne 26.9.1996, přičemž se jedná o námitky totožné s těmi, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, se kterými se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku . Z výše uvedených důvodů je Městský soud v Praze toho názoru, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Hlavní město Praha, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření uvádí, že pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že nemovitosti, které přešly ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. , musí být na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích vydány, se ztotožňuje s názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze, který pro tuto situaci určil jako povinnou osobu městskou část hl.m. Prahy.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh, vyžádaných vyjádření a obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2000, čj. 28 Cdo 1503/99 -150, jehož výrokem I. bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Za právně významné pro posouzení postupu obecných soudů, a to hodnoceno z pozic ústavněprávních, považuje Ústavní soud za potřebné zdůraznit, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, při určení subjektu povinného vydat nemovitost oprávněným osobám podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. , závěr, že povinnost k vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích přešla na obec zároveň s přechodem vlastnického práva, ke kterému došlo podle zákona č. 172/1991 Sb. , opřel mimo jiné o právní závěr, již dříve vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1153/96 , což jej současně vedlo k tomu, že zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání o této otázce s odůvodněním, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, jelikož tato otázka byla již Nejvyšším soudem ČR, jako soudem dovolacím řešena. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka za situace, kdy odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, podala dovolání, o jehož přípustnosti rozhodoval dovolací soud, a to v daném konkrétním případě tak, že jej odmítl podle § 243 odst. 1 a 5 a § 218 odst. 1 písm.c) o.s.ř. jako dovolání, které je nepřípustné. Za situace, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně s tvrzením, že svá rozhodnutí opřely o nesprávný právní závěr, který však v důsledku dovolání stěžovatelky byl následně ještě jednou podroben posouzení Nejvyššího soudu ČR, který jako soud dovolací vycházel při svém rozhodování ze závěrů obsažených v publikované judikatuře a na základě toho přisvědčil správnosti výroků rozsudků soudů I. i II. stupně ohledně uložení povinnosti Městské části Praha 8 vydat žalobkyni id. 1/4 rodinného domku čp. 8, protože tu přešel podíl státu k nemovitostem na obec hlavní město Praha, ale Městská část má tuto nemovitost ve svém držení a stíhá ji tedy povinnost nemovitost vydat (viz č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci dosud rozhodující obecné soudy jí věnovaly patřičnou pozornost. Skutečnost, že stěžovatelka nesdílí právní názor jimi zaujatý, sama o sobě nemůže představovat zásah do jejích ústavně zaručených práv. V dané restituční věci, konkrétně ve vztahu k posouzení otázky povinné osoby ve vztahu k majetku spadajícímu do věcné působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích a současně do zákona č. 172/1991 Sb. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že jsou mu známy interpretační problémy vyplývající z nedokonalosti v daném případě aplikované platné právní úpravy, kterou nepopírá ani sama stěžovatelka. V takové situaci je třeba při hodnocení eventuální nesprávnosti judikatury obecných soudů respektovat, že Ústavní soud není další soudní instancí, a tudíž za situace, kdy shledá právní závěry obecných soudů za nevybočující z ústavně právních mezí, není oprávněn do nich zasahovat. Po pečlivém zvážení všech procesních i hmotněprávních okolností daného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 , čl. 11 odst. 4 , čl. 2 odst. 3 , čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 1 Ústav y ČR rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, čj. 54 Co 337/98 -112, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 4. 1998, čj. 5 C 26/95 -77, je neopodstatněné. Za situace, kdy v době uplatnění restitučního nároku, byť až ve vazbě na právní důsledky vyvolané nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., potencionálně restituovatelná věc byla ve vlastnictví obce, která daný majetek získala na základě zákona č. 172/1991 Sb. , je ústavněprávně akceptovatelné, že obecné soudy dovodily, že tímto přechodem vlastnického práva nejsou dotčeny restituční nároky oprávněných osob. Rovněž právní názor, že ve specifických podmínkách hlavního města Prahy je osobou povinnou k vydání věci příslušná městská část, neshledal Ústavní soud za protiústavní.
Ústavnímu soudu tak za dané situace nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu