Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 448/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu stěžovatelky Městské části P., zastoupené JUDr. E. K., advokátkou, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 1998, čj. - 118, a , a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 1997, čj. - 89, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 1997, čj. - 98,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 20. 10. 1998, došlá Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1998, napadá rozsudky Městského soudu v P. a Obvodního soudu pro P. 8, které jsou uvedeny v záhlaví tohoto rozhodnutí. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná strana - stěžovatelka - byla povinna uzavřít s oprávněnou osobou podle , o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání domu čp. 195 se stavební parcelou katastrální číslo 157, zapsaných původně v pozemkové knize pro katastrální území K. ve vložce č. 193, nyní zapsaných na listu vlastnictví č. 10 u Katastrálního úřadu P. - město pro katastrální území K., jako čp. 195, objekt bydlení a parcela p. č. 325 - zastavěná plocha o výměře 422 m2. Stěžovatelka má za to, že rozsudky soudů obou stupňů nebylo respektováno její vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dovozuje, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek podle věta druhád, dále , , 2 a d, jakož i y ČR.

Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení podle § 212 odst. 1

přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované strany není důvodné. Proto jako věcně správný jej podle o s. ř. potvrdil. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně učiněnými na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu. Při řešení otázky, která zůstala spornou i v odvolacím řízení, tj. která osoba je pro vydání věci podle , ve znění pozdějších novel a zejména , povinnou osobou, a tedy i pasivně legitimovanou osobou v souzené věci, Městský soud v P. vyslovil názor, že je třeba vycházet ze , který stanoví, že ze zákona přecházejí některé věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, a to dnem 24. 5. 1991, kdy nabyl tento zákon účinnosti. Jestliže v citovaného zákona je uvedeno, že do vlastnictví obcí nepřecházejí ty nemovitosti, na jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, v daném případě podle , odvolací soud ve výkladu tohoto ustanovení dovozuje, že pouze řádně uplatněný nárok brání zákonnému přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce. Vyslovil názor, že nárok, který nebyl uplatněn proto, že jeho uplatnění bránilo diskriminující ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, které znemožňovalo restituci majetku jinak oprávněným osobám trvale žijícím v cizině, přešel tak dnem 24. 5. 1991 s ostatními právy a povinnostmi na majetku váznoucími ze státu na obec. Zákon č. 164/1994 Sb., který založil nové restituční nároky na vydání věci po dni 1. 11. 1994 osobám trvale žijícím v cizině, umožnil žalobci, aby se výzvou k vydání předmětné nemovitosti domáhal po novém držiteli jejího vydání. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně proto dospěl ke správnému právnímu názoru, že povinnou osobou ve smyslu ustanovení , ve znění pozdějších přepisů, je ta osoba, která věc držela ke dni účinnosti zákona č. 164/1994 Sb., tedy ke dni 1. 11. 1994, a že v souzeném případě touto povinnou osobou je žalovaná strana, zde stěžovatelka, tj. Městská část P. 8. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované strany, zde stěžovatelky, aby proti jeho rozsudku bylo připuštěno dovolání k vyřešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu s poukazem na to, že Nejvyšší soud ČR k vyřešení této otázky již přijal stanovisko, které je shodné s právním názorem vyjádřeným v jeho rozsudku.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 3. 1. 2000, čj. - 135, dovolání žalované strany proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze jako nepřípustné odmítl podle věty první a Uvedl, že závěry odvolacího soudu o tom, že spolu s přechodem sporných nemovitostí ze státu na hlavní město Prahu přešla na nového vlastníka i povinnost věc vydat oprávněné osobě, jsou správné. Zdůraznil současně, že postavení povinné osoby ve smyslu restitučního zákona - za situace, kdy hlavní město P. svěřilo hospodaření s předmětnými nemovitostmi žalované Městské části P. 8 - svědčí žalované. Tyto závěry lze podle něj pokládat za výraz konstantní soudní praxe.

Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud v rámci projednávání návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky dospěl k závěru, že odvolací soud se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy, na které poukazuje stěžovatelka ve své stížnosti. Závěr plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení, že žalovaná strana Městská část P. 8 - stěžovatelka - je osobou, která předmětné nemovitosti ležící v jejím obvodu držela ke dni účinnosti zákona č. 164/1994 Sb. a která s nimi vlastním jménem nakládala jako vlastník, a že v důsledku toho je jako povinná osoba podle , ve znění pozdějších novel, zejména , v daném sporu věcně pasivně legitimována, je nutno chápat tak, že je součástí nezávislosti soudního rozhodování a splňuje navíc smysl a účel restitučního zákona, tj. zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989.

Návrh ústavní stížnosti bylo proto nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu vzhledem k tomu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu