Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 346/98

Ústavní soud

rozhodl dne 12. října 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti H. K., bytem USA, zastoupeného JUDr. Z. G.,

advokátem AK, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

16. 9. 1997, čj. -29, a rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 8. 4. 1998, čj. 18 Co 599/97-43, za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího

účastníka obce Hlavní město Praha, zastoupeného Mgr. F. K.,

advokátem AK, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, čj. 18 Co599/97-43, se zrušuje.

Odůvodnění.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že svůj

nárok podle restitučního uplatnil včas, tj.

osobně v podatelně soudu dne 31. 10. 1995. Napadenými rozhodnutími

bylo tedy porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve

smyslu článku 36 d (dále jen

"Listina"), stejně jako ve smyslu článku 90 y ČR, neboť

zákonem stanoveným způsobem nebylo poskytnuta ochrana jeho právům.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů se proto domáhá zrušení

napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se v určené lhůtě

k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastník obec Hlavní město Praha uvedl ve svém

vyjádření ze dne 1. 10. 1998, že nárok byl stěžovatelem uplatněn

u soudu evidentně opožděně a že navíc výzva byla podána povinné

osobě, která není a ani nemohla být nositelem práv a povinností.

Z těchto důvodů navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu

Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že

stěžovatel podal u tohoto soudu podáním, předaným uvedenému soudu

osobně dne 31. 10. 1995, žalobu, opřenou o ustanovení zákona č.

, o mimosoudních rehabilitacích, na uložení povinnosti

k uzavření dohody o vydání, v žalobě blíže označených nemovitostí,

a to proti žalovanému, označenému jako Magistrát hlavního města

Prahy. Z výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného Katastrálním

úřadem Praha - město dne 6. 6. 1996 je patrno, že jako vlastník

předmětných nemovitostí je zde uveden "Čs. st. - Útvar hlavního

architekta P 1 Hradčanské nám. 12", zatímco podle údajů z katastru

nemovitostí ze dne 13. 3. 1998 je tímto vlastníkem obec Hlavní

město Praha. Usnesením ze dne 4. 10. 1996, čj. -11,

Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil, a to pro nedostatek

právní subjektivity na straně žalovaného. K odvolání stěžovatele

rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 1997, čj. 13

Co 69/97-15, tak, že napadené usnesení zrušil s poukazem na

ustanovení a v něm zakotvenou poučovací povinnost,

která měla vést soud prvého stupně k pokusu o odstranění

procesního nedostatku postupem podle § 43 odst. 1 a § 104 odst.

2 Poté stěžovatel podáním ze dne 5. 5. 1997 označil jako

žalovaného Hlavní město Prahu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

1 ze dne 16. 9. 1997, čj. -29, byla žaloba stěžovatele

zamítnuta, a to z celé řady důvodů.

K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku obvodního

soudu rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že

rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí

omezil se však Městský soud v Praze na přezkoumání jen některých

důvodů uvedených v citovaném rozsudku obvodního soudu, když uvedl,

že žaloba proti obci Hlavní město Praha, označené za žalovaného,

byla podána již po uplynutí jednoho roku po účinnosti nálezu

Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., a nadto

směřuje proti žalované, která je sice podle listinných dokladů ve

stádiu odvolacího řízení jejich vlastníkem, není však jejich

držitelem ve smyslu § 4 citovaného restitučního zákona.

Uvedený

názor městského soudu však extrémně vybočuje z rámce vázanosti

soudce zákonem (článek 95 y ČR) i z rámce stávající soudní

judikatury. Tak kupř. již ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 1993, sp.

zn. , publikovaném pod č. 14/94 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek vyslovil Vrchní soud v Praze názor, že

jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na

základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů

evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu

drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení § 5

odst. 1

V projednávané věci s ohledem na posléze konstatovaný výpis

z katastru nemovitostí ze dne 13. 3. 1998 lze tedy o důvodnosti

zmíněné domněnky stěží míti pochyb. Obdobně bylo rozhodnuto

i v případě publikovaném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, v němž Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil

názor, že podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č.

oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci

(§ 5 odst. 1 tohoto zákona), a to u právnické osoby (organizace,

orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě

nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení

na straně žalovaného, postupuje soud podle ustanovení § 43 odst.

1 a 2 Ostatně i judikaturu Ústavního soudu lze v tomto

směru považovat již za konstantní (

a další). Touto

judikaturou se zprvu v projednávané věci řídil i městský soud,

a to v již citovaném zrušujícím usnesení, vydaném jiným soudcem.

Již konstatované závěry městského soudu o prekluzi návrhu odporují

v tomto bodě navíc, a to v principu, rovněž zásadám logiky, neboť

měly-li by tyto závěry obstát, potom by všechna citovaná

rozhodnutí ve směru poučovací povinnosti soudů podle ustanovení

postrádala jakýkoli účel a smysl, z pouhého důvodu,

že jiné označení žalovaného (např. obec, na místo obecní úřad) by

stejně nemohlo nic změnit na faktu prekluze uplatněného nároku ve

vztahu k jinak označenému účastníku. Vzhledem k nálezu Ústavního

soudu publikovanému pod č. 164/1994 Sb., jenž v zákoně č. 87/1991

Sb. zrušil podmínku trvalého pobytu, a to dnem 1. 11. 1994, bylo

třeba restituční nárok podle tohoto zákona uplatniti nejpozději do

1. 11. 1995. Stěžovatel tak však učinil podáním předaným osobně

dne 31. 10. 1995. Přitom podle rovněž konstantní soudní judikatury

(např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. ) také

písemná výzva, která byla povinné osobě doručena před účinností

, sleduje-li uplatnění nároku na vydání věci,

zakládá za splnění ostatních zákonných podmínek právo na vydání

věci. Navíc Ústavní soud sdílí rovněž stanovisko, že ustanovení

vylučuje z přechodu majetku

státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok

na jejich vydání podle uplatněn ještě před

účinností , zatímco ostatní věci přešly do

vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst.

1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se

k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti stanovené v § 4 odst.

1 , tj. povinnosti věc vydat. Závěry

městského soudu se tím vším stávají i nepřezkoumatelnými a navíc

se ani zdaleka nezabývají námitkami uplatňovanými stěžovatelem

proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 v celé jejich šíři.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 90

ČR a článku 36 y ústavní stížnosti podle ustanovení

, o Ústavním soudu,

vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. c) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1998