Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 446/2014

28 Cdo 446/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Hlavního města Prahy, IČ 00064581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému L. H., zastoupenému Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 10, o zaplacení částky 389 800,035 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 602 099,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2013, č. j. -190, takto:

Okresní soud v Břeclavi (dále jen „

soud prvního stupně“

) rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. -132, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 177 992,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části o zaplacení částky 211 808,035 Kč; soud prvního stupně dále zamítl vzájemný návrh žalovaného o zaplacení částky 602 099,32 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. -190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 51 321,- Kč a potvrdil zamítnutí vzájemné žaloby žalovaného o zaplacení částky 602 099,32 Kč s příslušenstvím; ve zbývající částí odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem dne 24. 9. 2013 včasné dovolání. Dovolatel v dovolání uvádí, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje: „(…) především z toho důvodu, že předmětný rozsudek je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, přičemž tento předmětný rozsudek jako příslušné napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které měly být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jako příslušné právní otázky jinak, přičemž při řešení těchto otázek se navíc odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť tyto otázky jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.“ Dále dovolatel uvádí, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spatřuje zejména v chybné aplikaci ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. s tím, že pokud se nájemce vzdá svého práva na vydání toho, o co se v průběhu nájemního vztahu zhodnotila nemovitost pronajímatele, jde o ujednání neplatné dle § 574 odst. 2 obč. zák. Dále dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů chybně neposoudili právní vztah mezi ním a žalobcem jako obchodněprávní. Dovolatel také namítá nedostatek své pasivní věcné legitimace, neboť předmětná nájemní smlouva je neplatná pro neurčitost a pro rozpor se zákonem, jenž spočívá v absenci nezbytného souhlasu orgánu Hlavního města Prahy. Dále dovolatel v dovolání namítá nesprávné právní posouzeníaktivní věcné legitimace žalobce, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, na základě jakých skutečností soudy dovodili existenci vlastnického práva žalobce k pronajaté nemovitosti.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný (dovolatel) neuvádí žádný dovolací důvod stanovený zákonem, resp. neuvádí ani žádné skutečnosti dovolací důvod dokládající. Nadto žalobce ve vyjádření uvádí, že z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo které rozhodnutí odvolacího soudu nebylo doposud řešeno soudem dovolacím, nebo je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně. Dle názoru žalobce proto není dovolání přípustné.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, a dále zkoumal, zda dovolání splňuje formální obsahové znaky předepsané v

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být tedy dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , jeho části, nebo parafráze tohoto ustanovení. (Srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. a další, jež jsou – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.)

Dále dovolací soud uvádí, že dovolatel sice ve svém dovolání odkazuje na kritéria přípustnosti dle § 237 o. s. ř, avšak argument dovolatele, podle kterého „rozsudek jako příslušné napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které měly být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jako příslušné právní otázky jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak.“ (Srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. .) Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak,“ jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , jen pokud je z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Tuto informaci však posuzované dovolání neobsahuje.

Přípustnost dovolání pak v rozporu s názorem dovolatele nezakládá ani skutečnost, že se ve svém právním názoru „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť tyto otázky jsou dovolacím soudem posuzovány rozdílně.“ K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je takto přípustné, musí být z dovolání patrno, při řešení kterých otázek hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě které z otázek hmotného či procesního práva jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Stejně tak způsobilé vymezení přípustnosti dovolání vyžaduje, aby z podání bylo patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil, respektive ve kterých případech byla právní otázka dovolacím soudem řešena rozdílně (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Takový údaj však dovolání (posuzováno podle obsahu celého podání) neobsahuje.

Lze tedy shrnout, že uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel ve svém podání v projednávané věci nedostál, neboť nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatele jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle věty první toto dovolání odmítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k judikatuře Ústavního soudu, podle níž „u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.“ (Viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , uveřejněn pod N 232/59 SbNU 365 ve Sbírce nálezů a usnesení, popřípadě též nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz.) Je nepochybné, že uvedený závěr se uplatní i při posuzování účelnosti nákladů vynaložených Hlavním městem Prahou. Vzhledem ke skutečnosti, že právní spor vyplývající z nájemního vztahu tvoří relativně běžnou agendu žalobce, k jejímuž obstarání a vyřizování je dostatečně personálně obsazen, a v řízení se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastoupení advokátem, nelze právní náklady žalobce v takové situaci považovat za účelně vynaložené. Z těchto důvodů se náhrada nákladů řízení žalobci nepřiznává.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne11. března 2014

JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu