Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2839/2017-270

28 Cdo 2839/2017-270

U S N E S E N Í

Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze

F. P.

, zastoupenému JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, a 2.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

o určení vlastnického práva k nemovitostem

, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č. j. -227, takto:

I. Dovolání

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. -182, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. -215, určil, že druhá žalovaná je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a III.) i o soudním poplatku (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že 1. žalovaný je evidován jako výlučný vlastník dotčených nemovitostí, jež nabyl kupní smlouvou sjednanou s Pozemkovým fondem ČR dne 26. 10. 2007. Jako kupující měl vůči prodávajícímu nárok na převod jiného pozemku dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v hodnotě 319.075 Kč. Řečený nárok získal v důsledku vícerého postoupení pohledávky zprvu svědčící B. T., jenž byl původní oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě.

Všechny pozemky představující předmět smlouvy náležely v minulosti právní předchůdkyni žalobkyně – Proboštské kapitule sv. Víta v Praze a do vlastnictví státu přešly na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 4. 1948, jímž byla revidována pozemková reforma dle zákona č. 142/1947 Sb. Okresní soud považoval žalobkyni za osobu oprávněnou ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), a jí uplatněnou žalobu dle tohoto zákona shledal důvodnou, poněvadž k převodu vlastnictví kupní smlouvou došlo v rozporu s ustanovením zákona o půdě, přičemž vyhovění žalobě nebrání ani dobrá víra na straně 1. žalovaného.

K odvolání obou žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. -227, ve výroku IV. změnil, ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, připomněl, že veškeré sporné pozemky jsou historickým církevním majetkem, dispozici s nímž zákon vylučoval. Uzavřenou kupní smlouvu označil za právní úkon učiněný contra legem, jejž stíhá absolutní neplatnost podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vyzdvihuje účel ustanovení zákona o půdě a odkazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, neshledal v dané věci okolnosti opodstatňující suspendování blokačních účinků posledně jmenované normy. Konstatoval, že v poměrech projednávané pře nelze vlastnickému právu 1. žalovaného přiznat ochranu, neboť není původním restituentem ani do dotčených pozemků nikterak neinvestoval, pročež jej není důvodu favorizovat na úkor žalobkyně, jíž náleží primární restituční nárok odůvodňující zásah do již provedeného majetkového přesunu. Svou úvahu ústící v potvrzení rozhodnutí okresního soudu pak podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. .

Proti rozhodnutí krajského soudu brojí dovoláním 1. žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro přítomnost otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí s náhledem odvolacího soudu, jenž s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. preferoval restituční nárok žalobkyně a zohlednil přitom především skutečnost, že 1. žalovaný není původním restituentem, nýbrž svůj nárok získal postoupením. Upozorňuje na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu k otázce nabývání vlastnického práva od nevlastníka, vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci by za přihlédnutí k veškerým souvislostem sporu (zejména dobré víře 1. žalovaného jakožto restituenta v jednání orgánů veřejné moci) měly být suspendovány blokační účinky zákona o půdě. Nejvyššímu soudu proto navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žaloba zamítnuta.

Dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu též 2. žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost v odklonu krajského soudu od ustálené judikatorní praxe soudu Nejvyššího, a to konkrétně stran výkladu ve spojení s Nesouhlasíc s právním hodnocením kupní smlouvy jako neplatné, poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , z něhož vyplývá, že účelem nebyla náprava veškerých majetkových křivd církví a náboženských společností. Uvažuje-li se pak o jejich legitimním očekávání v odčinění bezpráví realizovaných na jejich majetku za minulého režimu, je nutné brát v potaz i legitimní očekávání žalovaného 1. a jeho víru v platnost kupní smlouvy uzavírané s právním předchůdcem 2. žalované. Obdobně jako 1. žalovaný poukazuje dále i dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu k otázce nabývání vlastnického práva od nevlastníka, akcentujíc význam dobré víry nabyvatele. Vzhledem k předestřeným důvodům požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oba dovolatelé rovněž zmínili institut finanční náhrady ve smyslu

Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenou podle , resp. jednající ve smyslu , zabýval jejich přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žádné z dovolání ovšem za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení považovat nelze.

Ve světle okolností nyní projednávané pře, v níž je řešen střet nároků dvou osob v postavení restituentů, i dovolateli přednesených argumentů se předně jeví vhodným připomenout recentní judikaturu Nejvyššího soudu (zejména jeho usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , či rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ), v níž vyřčené konkluze k účinkům § 29 zákona o půdě aproboval i Ústavní soud (srov. především jeho nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ). Ve shora jmenovaných rozhodnutích byl přijat závěr, dle něhož je v naznačených případech spíše třeba poskytnout ochranu původnímu vlastníku daného majetku, než pozdějšímu nabyvateli (byť by své právo odvozoval rovněž z restitučních předpisů), pro nějž konkrétní nemovitosti představovaly toliko náhradní plnění a jenž v případě neplatnosti kupní smlouvy jako nabývacího titulu bude i nadále disponovat nárokem na náhradu podle zákona o půdě. Souladné s obecnou ideou spravedlnosti tak bylo shledáno právě řešení preferující v obdobných situacích církevní právnickou osobu, jakožto původního vlastníka, jejž nadto se spornými nemovitostmi pojí i historické vazby, zatímco pro restituenta, ve vztahu k němuž se jedná o pozemek toliko náhradní, bude mít stejného významu i přidělení jiných pozemků na základě zachovaného restitučního nároku. V dané kauze pak nejsou dány zvláštní okolnosti, jež by snad odůvodňovaly judikaturou předvídanou suspenzi blokačních účinků zákona o půdě (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn ), přičemž zmiňovaný institut finanční náhrady dle (jak již Nejvyšší soud podotkl v usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. ) svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se zákona o půdě jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. ). Rovněž skutečnost, že smlouvy, kterými měly být vzpomínané pozemky převedeny ze státu na soukromé subjekty, byly sjednány s Pozemkovým fondem České republiky, coby subjektem veřejnoprávní povahy výjimečné nenastoupení blokačních účinků zákona o půdě odůvodnit nemůže (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ). Úsudek odvolacího soudu pokládající kupní smlouvu za neplatnou lze proto označit za souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat.

Ve výše citovaných rozhodnutích se Ústavní soud vyjádřil i k námitce dobré víry nabyvatele pozemků a k dovolateli i v nynější věci prosazované favorizaci pozdějšího dobrověrného majitele odvozujícího své vlastnické právo od nevlastníka upozornil na značnou odlišnost nynější pře od takových případů. Rozdíl spatřoval zejména v okolnosti, že subjekt dovolávající se ochrany své dobré víry (zde 1. žalovaný) byl sám jednou ze stran absolutně neplatného právního jednání, přičemž s odkazem na svůj nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , bod 56, připomněl, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi). Je proto zjevné, že není možné přisvědčit argumentům dovolatelů orientovaným nastíněným směrem.

Vymezuje-li pak žalovaný 1. přípustnost dovolání potřebou odlišného vyřešení dovolacím soudem již posuzovaného problému, nelze z jeho pouhého nesouhlasu s právním řešením dané věci odvolacím soudem a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , jenž nutno dodat důsledně sleduje dosavadní praxi dovolacího i Ústavního soudu, konkrétně vyčíst, jakým odlišným směrem by se dle jeho mínění judikatura měla nadále ubírat.

Avizuje-li potom 2. žalovaná odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu příslušných ustanovení ( a ), nemůže ani tato její námitka přípustnost dovolání založit, neboť na jejich interpretaci nyní napadené rozhodnutí nespočívá, a není tak co do své věcné správnosti ohroženo její eventuální nepřiléhavostí. Další judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, či názory dovolacího soudu, jimž by se náhled odvolacího soudu příčil, neuvádí.

Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že ani jeden z dovolatelů ve svém podání nenastolil žádnou otázku naplňující kritéria , pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než obě dovolání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 12. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu