Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 142/2018

-345

USNESENÍ

Římskokatolická farnost Bílovec,

1) Česká republika – Státní pozemkový úřad,

IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, adresa pro doručování: Krajský pozemkový úřad pro Moravskoslezský kraj, Ostrava, Nádražní 869/55, a

2)

J. H.

, zastoupený Mgr. Kateřinou Polákovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Lubojaty 116,

o určení vlastnictví

, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2017, č. j. -306, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaný ad 2)

je

povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1)

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2016, č. j. -267, ve výroku I., jímž bylo určeno, že žalovaná ad 1) je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území B., a ve výroku II., kterým bylo žalované ad 1) uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 31.245 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. tak, že žalobkyně ani Česká republika nemají vůči žalovanému ad 2) právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná ad 1) je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jičíně náhradu nákladů řízení ve výši 14.178 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Nepřiznal konečně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Žalovaný ad 2) dovoláním napadl výrok I. označeného rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda skutečnost, že stát byl při komplexním zakládání evidence nemovitostí chybně zapsán jako vlastník pozemku, jenž tvořil majetek církve, konstituuje restituční titul ve smyslu ust. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn .

Vytýkaje odvolacímu soudu, že pochybil, aplikoval-li na posuzovanou věc , předestřel dále otázku, zda převod pozemku vlastněného církví podle ust. , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), u něhož bylo v evidenci nemovitostí chybně vedeno vlastnické právo státu, je v rozporu s (blokačním) ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Konečně formuloval otázku, zda má být poskytnuta ochrana nabyvateli v dobré víře, jenž nabyl pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené podle od státu jakožto nevlastníka. Měl za to, že tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny.

Žalobkyně navrhla dovolání žalovaného ad 2) zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( věta první ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu opakovaně dovodila, že přijetím restitučních zákonů z počátku 90. let minulého století zákonodárce legalizoval přechod majetku na stát – a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, tedy i v případech, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu – čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů. Vlastnické právo oprávněných osob pak podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ).

V souladu s výkladem obdobně koncipovaných ustanovení jiných restitučních zákonů v judikatuře dovolacího soudu (k přenositelnosti závěrů formulovaných při aplikaci jiných předpisů restituční povahy do sporů o nárocích dle srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ) lze pak převzetí či ponechání si věci státem bez právního důvodu ve smyslu ust. , interpretovat jako převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné, vedoucí, jak vysvětleno výše, k nabytí vlastnického práva státem (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. ). Držba přitom dle tradičního výkladu zahrnuje jednak faktické ovládání věci, jednak držební vůli, tj. vůli nakládat s věcí jako s vlastní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , nebo jeho rozsudek ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. ).

Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o naplnění restitučního důvodu podle ust. – tedy závěr o tom, že žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu , byla v rozhodném období ( ) způsobena majetková křivda převzetím jejího původního majetku ( písm a/ ) bez právního důvodu – nejen na skutečnosti, že stát byl v pozemkovém katastru od roku 1986 zapsán jako vlastník pozemku (jehož vlastníkem byla původně církev a jenž byl v rámci komplexního zakládání evidence nemovitostí sloučen s okolními zemědělskými pozemky), nýbrž zejména též na skutečnosti, že stát prostřednictvím své organizační složky (Státního statku v Bílovci) na předmětném pozemku hospodařil a nakládal s ním jako s věcí vlastní, nejsou jeho závěry nikterak v rozporu s výše citovanou judikaturou ani dovolatelem odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. (uveřejněným pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. , a jeho usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. .

Zcela nepřiléhavým je pak (maje na zřeteli zejména výše citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu konstatující legalizaci přechodu majetku na stát přijetím restitučního zákonodárství) odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. , neboť v této věci se dovolací soud vyjádřil v rámci sousedského sporu k otázce možnosti nabytí vlastnického práva k hraničnímu pozemku dovolatelkou v souvislosti s chybným zápisem údajů a zákresem vlastnických hranic v katastru nemovitostí.

Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející ze závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti se v rozhodném období stal stát (tedy že předmětný pozemek byl původním církevním majetkem, který stát převzal do svého vlastnictví bez právního důvodu, v důsledku čehož je kupní smlouva ze dne 31. 12. 2012 uzavřená mezi státem a dovolatelem pro rozpor s blokačním ustanovením zákona o půdě, absolutně neplaným právním úkonem [ obč. zák.]), pak na vyřešení dalších dovolatelem předestřených otázek – zda je v rozporu s citovaným blokačním ustanovením, byl-li kupní smlouvou podle převeden pozemek, jehož vlastníkem byla v době takového převodu církev a u něhož byl v katastru nemovitostí chybně uveden stát jako vlastník, a zda má být dobrověrnému nabyvateli poskytnuta ochrana, nabyl-li pozemek podle od státu jakožto nevlastníka – evidentně nezávisí.

V situaci, kdy dovolatel není "dalším nabyvatelem", který by svoje vlastnické právo odvíjel od nevlastníka, nýbrž je přímým účastníkem absolutně neplatného úkonu, přitom v posuzované věci nejde o ochranu dobré víry nabyvatele (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. ) a potřebu chránit jeho právo pokojně vlastnit nabytý majetek, nýbrž o odstranění následků absolutní neplatnosti; nadto neplatnosti převodu historického církevního majetku contra legem, jdoucího proti smyslu majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. ).

Zcela nad rámec výše uvedeného sluší se poznamenat, že toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, připouští rozhodovací praxe prolomení blokačního ustanovení ( zákona o půdě, , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ). Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. ; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ).

Jestliže tedy v projednávané věci za řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu dovolateli, na něhož byl pozemek náležející původně církvi v rozporu se zákonem převeden, a jež dovolatel ostatně ani konkrétně netvrdí, jsou závěry odvolacího soudu stran absolutní neplatnosti kupní smlouvy v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.

Namítá-li pak v uvedených souvislostech dovolatel, že relevantní je ve vztahu k posuzované otázce dlouhodobá („více než 20 let po obnově právního státu“) nečinnost žalobkyně, sluší se uvést, že do přijetí se žalobkyně (právě i s ohledem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu ustálenou v závěru o povaze restitučního zákonodárství jakožto lex specialis ve vztahu k obecným předpisům) vydání svého původního majetku úspěšně domáhat ani nemohla (kromě výše citované judikatury srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

Předpoklady přípustnosti dovolání tedy s ohledem na výše uvedené v posuzované věci splněny nejsou, neboť odvolací soud dovolatelem předestřenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí záviselo, vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit ( ).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalovaného ad 2) bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [ , 7 bod 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1), která se k dovolání nevyjádřila, pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu