Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1167/2012

28

Cdo 1167/2012

ROZSUDEK

IČ: 64936473, se sídlem v Praze 9, Prelátská 12, zastoupené JUDr. Zdeňkem Strakou, advokátem se sídlem v Unhošti, T. G. Masaryka 106, proti žalovanému

hlavnímu městu Praha,

IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č.j. -67, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 2. 2011, č.j. -39, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 2574/9 katastrálního území K. o výměře 38.008 m2 vymezeného geometrickým plánem č. 2053-103/2009 (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek, jehož vlastníkem byl původně právní předchůdce žalobkyně, převzal k 1. 10. 1949 stát na základě zákona č. 46/1948 Sb. Vzhledem k absenci poznámky o provedení výkupu předmětného pozemku v pozemkové knize (§ 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.) a neexistenci rozhodnutí o provedení výkupu tohoto pozemku, ovšem stát dle závěrů soudu prvního stupně postupem podle zákona č. 46/1948 Sb. vlastnické právo k dotčenému pozemku platně nenabyl. Z uvedeného důvodu nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva ze státu na žalovaného. Soud prvního stupně proto žalobě o určení vlastnického práva ve prospěch žalobkyně vyhověl.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. října 201, č.j. soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem, neboť žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Dotčený majetek totiž přešel na stát v rozhodném období způsobem uvedeným v zákoně č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“ (v rozporu s tehdejšími právními předpisy, resp. bez právního důvodu), přičemž dalšímu převodu tohoto církevního majetku na jiné osoby bránilo blokační ustanovení zákona o půdě. Odvolací soud rovněž vysvětlil, že v době, kdy vláda předkládá paragrafované znění návrhu zákona o majetkovém vypořádání státu s církvemi ke schválení Parlamentem ČR, není řešení jednotlivých restitučních případů soudní cestou přípustné, neboť není na místě, aby soudní moc při absenci restitučního zákona převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Odvolací soud proto žalobě o určení vlastnického práva nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení (dále jen „“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítala, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá z okolnosti, že vlastnické právo z jejího právního předchůdce na stát nikdy nepřešlo a v katastru nemovitostí je jako vlastník nesprávně zapsána osoba odlišná od žalobkyně. Uvedla, že strana žalovaná se pro nedostatek dobré víry nemůže dovolávat ani vydržení vlastnického práva. Poukázala též na okolnost, že se žalovaný pokusil předmětný pozemek převést na třetí osobu. Vyjádřila názor, že za situace, kdy vlastnické právo k pozemku na stát platně nepřešlo, uplatněním vlastnické žaloby k obcházení restitučního zákonodárství nedochází a na jejím právním postavení nebude moci ničeho změnit ani zákon upravující restituci církevního majetku. Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. či ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. , namítala, že absence poznámky o provedení výkupu předmětného pozemku v pozemkové knize (§ 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.) představuje takové okolnosti případu, pro něž soudy nemají odepřít ochranu jejímu vlastnickému právu, přičemž podaná žaloba (blížící se žalobě restituční) se opírá o majetkový nárok, jehož soudní ochrana je dovoditelná z uplynutí adekvátního času, ve kterém nebyl splněn závazek státu vydat zákon o restituci církevního majetku. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné ( ) a bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ), a ve lhůtě stanovené , přezkoumal, aniž nařizoval jednání ( věty prvé ), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem, které převzal stát v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že za situace, kdy nemovitosti převzal stát v rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – srov. např. či , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, dále jen – „ zákon o církevních restitucích“), se osoba oprávněná ve smyslu restitučních zákonů nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. ). Ústavní soud k uvedené otázce doplnil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Uvedl rovněž, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sb.). Připustil-li pak Ústavní soud, odkazuje na nálezy ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. či ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. (jimiž byly ústavní stížnosti církevních subjektů ještě zamítnuty) ve věcech restituce církevního majetku nálezy ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. , či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , podávání žalob svého druhu (blížících se žalobám restitučním)majících za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu s y, a 4, a a 2d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989, podmiňoval úspěšnost těchto žalob neexistencí právního předpisu upravujícího restituci církevního majetku.

Jestliže tedy v průběhu odvolacího řízení byl zahájen legislativní proces směřující k přijetí zákona upravujícího restituci církevního majetku a dnem 1. 1. 2013 tento zákon nabyl účinnosti, nelze závěry o opodstatněnosti žalob svého druhu podávající se z citovaných nálezů Ústavního soudu na posuzovaný případ již použít. Nezbývá tudíž než s poukazem na ustálenou judikaturu ve věcech restitučních uzavřít, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť předmětnou nemovitost převzal stát v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů (1. 10. 1949) způsobem zakládajícím restituční důvod (převzetí nemovitosti bez právního důvodu - § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, zákona o církevních restitucích). Žalobkyně se tudíž v posuzovaném případě nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle Obcházela by tak totiž smysl a účel restitučního zákonodárství. Žalující církevní osoba tudíž svá práva k předmětnému majetku bude moci uplatňovat pouze postupem podle zákona o církevních restitucích (včetně eventuální žaloby o určení vlastnického práva státu coby povinné osoby dle citovaného zákona). Vzhledem k výše uvedenému nemohou na vysloveném závěru ničeho měnit námitky žalobkyně, že vlastnické právo k předmětnému pozemku na stát nikdy platně nepřešlo, že se žalovaný či jeho právní předchůdce nemůže důvodně dovolávat vydržení vlastnického práva či že se pokusil vlastnické právo k pozemku převést na třetí subjekt.

Jelikož je tedy rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolatelkou ( ) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl ( věty první ).

Podle věty první, , části věty před středníkem, Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť podlehnuvší žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2013JUDr. Josef R a k o v s k ýpředseda senátu