Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2523/2013

28 Cdo 2523/2013

U S N E S E N Í

Ing. J. Z.

statutárnímu městu Brno

, IČ: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o zaplacení částky 112.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2012, č. j. -159, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.163,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. -124, Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 112.680,- Kč s určeným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2008 do zaplacení (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. -159, jímž – co do určeného úroku z prodlení z částky 56.340,- Kč za dobu od 1. 1. 2008 do 3. 3. 2009 – rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v uvedeném rozsahu řízení zastavil (výrok I), zatímco ve zbylé části jej „změnil“ tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 112.680,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 4. 3. 2009 do zaplacení (výrok II); současně rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti dvou třetin) označených pozemků (zapsaným na listu vlastnictví č. 5460) v katastrálním území Ž. obec B., jež jsou veřejným prostranstvím (vesměs veřejnou sídlištní zelení), naplňujícími jeho charakteristiku ve smyslu § 34 zákona č. 128/2008 Sb., o obcích (obecní zřízení). V takovém případě – uzavírá odvolací soud – žalobci přísluší náhrada ze strany dané obce, kterou – není-li mezi vlastníkem a obcí jiné dohody – může vlastník vymáhat i z titulu bezdůvodného obohacení (aplikováno ustanovení a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, se zřetelem k tomu, že žalobcem žádaná náhrada v dané věci pokrývá období roků 2007 a 2008). Výši náhrady soud odvodil od obvyklé hladiny nájemného, s přihlédnutím k jeho cenové regulaci výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění , o cenách.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež směřuje proti rozhodnutí o věci samé (výroku pod bodem II), jakož i proti oběma výrokům nákladovým (výroky III a IV). Přípustnost dovolání žalovaný opírá o ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Své argumenty směřuje k dvěma právním otázkám, z nichž první týká se posouzení, zda vlastníku pozemku splňujícího charakteristiku veřejného prostranství [ , o obcích (obecní zřízení)], může vzniknout (soukromoprávní) nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči obci coby veřejnoprávní korporaci. Vedle toho žalovaný zpochybňuje i jeden z dílčích závěrů odvolacího soudu, upínající se k charakteristice jednoho z pozemků v žalobcově spoluvlastnictví – parcely č. 7975/22 (o výměře 181 m2), jež – dle názoru žalovaného – není veřejným prostranstvím, je-li v katastru nemovitostí evidován jako „orná půda“, tedy jako pozemek patřící do zemědělského půdního fondu podle , o ochraně zemědělského půdního fondu.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. článek II – přechodná ustanovení – bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a podle procesního předpisu v tomto znění posuzoval též otázku přípustnosti dovolání.

Ačkoliv odvolací soud napadené rozhodnutí o věci samé formálně označil jako „měnící“, obsah posuzovaného právního vztahu a z něj plynoucí práva a povinnosti účastníků stanovil ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně (stvrdil jím povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 112.680,- Kč s příslušenstvím). Proto je vyloučena přípustnost dovolání dle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ovšem i podle ustanovení (neboť odvolacím soudem přezkoumávanému rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jiné rozhodnutí, jež bylo by odvolacím soudem zrušeno).

Nejvyšší soud pak neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení , neboť dovoláním označenou právní otázku (na jejímž řešení rozhodnutí závisí) odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a rozsudek odvolacího soudu tak nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. , odst. 3 ).

K prvé z odvolatelem položených otázek sluší se z četné rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. ; rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. a sp. zn. ; rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. ; nebo na rozsudek ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. , v nichž se dovolací soud opakovaně přihlásil k závěru, „není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně“. V citovaných rozhodnutích současně dovolací soud vysvětlil, že „důvody pro změnu judikatury nelze dovozovat ani z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 211/2005 Sb. (na nějž odkazuje žalovaný i v dané věci), jež problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší“.

Citované závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byly jako ústavně konformní přijaty i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. , nebo ), formulujícího své závěry tak, že „dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení“. Z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu přitom současně vyplývá, že prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství [§ 34 zákona č. 128/2008 Sb., o obcích (obecní zřízení)] je veřejným prostranstvím ex lege (i zde srov. plenární nález Ústavního soudu č. 211/2005 Sb., resp. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž dovolatel kritizuje posouzení jednoho z pozemků – parcely č. 7975/22, o výměře 181 m2) – jako veřejného prostranství, prostřednictvím argumentace, že tento pozemek je v katastru nemovitostí dosud evidován jako „orná půda“ (z čehož žalobce dovozuje, že jde o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu dle , o ochraně zemědělského půdního fondu). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. ; rozsudek ze dne 8. února 2007, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 24. září 2004, sp. zn. – co do argumentace se opírající též o závěry formované rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1995, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura správní, svazek 11, ročník 1998, pod pořadovým č. 292), že „zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v ust. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy“.

Polemika dovolatele s těmi závěry odvolacího soudu, že shora označených pozemek – navzdory stavu evidenčnímu – není zemědělsky obhospodařován (uzavírá-li odvolací soud, že i tento pozemek byl vyvlastněn za účelem výstavby sídliště Vinohrady a že jde o travnatou plochu „mezi obytnými domy sídliště“ – implikující závěr, že jde o /každému přístupnou/ veřejnou zeleň) je pak kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze zpochybnit uplatněným dovolacím důvodem dle (v situaci, kdy při podání dovolání, jež zde může být přípustné toliko za podmínek uvedených v ustanovení , dovolatel nedisponuje ani dovolacím důvodem podle – srov. in fine ).

Dovolání není pak přípustné ani proti oběma výrokům o náhradě nákladů řízení (výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu, jež žalovaný současně napadá dovoláním), a to již proto, že tyto výroky mají povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustaveních , 238a a 239 (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaný povinen nahradit (oprávněnému) žalobci náklady tohoto řízení (srov. věty první, , , část věty před středníkem, a ), jež sestávají z odměny advokáta v částce 5.620,- Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč ( advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad v částce 1.243,- Kč ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. února 2015 Mgr. Petr Kraus předseda senátu