Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 907/2018

28 Cdo 907/2018-288

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolické farnosti Stará Červená Voda

,

IČ 484 27 942, se sídlem ve Vidnavě, Kostelní 2, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému

Lesům České republiky, s.p.

, IČ 421 96 451,

se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. října 2017, č. j. -91, t a k t o :

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. -40, nahradil souhlas žalovaného s uzavřením dohody o vydání specifikovaných pozemků v katastrálním území S. Č. V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 16. 1. 2017, č. j. -44, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2017, č. j. -51, pak žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně je právní nástupkyní církevní právnické osoby, jíž byly sporné nemovitosti ke dni 11. 4. 1950 odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), tj. způsobem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. (dále jen „ “). Bylo rovněž prokázáno, že předmětné pozemky tvoří koryto vodního toku – potoka Křemenáče –, které je stavebně upraveno (opevněno kamennou rovnaninou a dlažbou, svah je zpevněn plůtkem z laťoviny apod.). Naznačené provedení koryta však nepředstavuje stavbu ve smyslu občanskoprávním, jež by byla samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž ani nezakládá překážku vydání ve smyslu Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. -91, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud připomněl, že odlišně od mínění odvolatele nepřešly sporné nemovitosti na stát

ex lege

podle ústavního , y Československé socialistické republiky, a , o vodách (vodního zákona), nýbrž již na základě zákona č. 46/1948 Sb. ke dni 11. 4. 1950, pročež je splněna podmínka jejich vydání oprávněné osobě ve smyslu Důvodná není ani námitka žalovaného, dle níž zde byla dána výluka z naturální restituce podle citovaného předpisu, neboť úprava koryta potoka Křemenáče s ohledem na své technické provedení není samostatným předmětem soukromoprávních vztahů. Jako vlastnice koryta bude mít žalobkyně zajisté povinnosti vyplývající z , o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), to však vydání nárokovaných nemovitostí nijak nevylučuje. Myšlenka, že nedopadá na pozemky s „katastrovanými“ vodními toky, pak oporu v právním řádu zcela postrádá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž má za to, že v judikatuře dosud nebyla řešena otázka zastavěnosti dle ve vztahu ke stavbám vodních děl. Odvolacímu soudu vytýká, že nepředestřel výklad, jenž by umožňoval „specifikovat, která stavba vodního díla ve smyslu je samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním“, a která je naopak pouhou součástí pozemku. Dovolatel dále podrobně rekapituluje vývoj právní úpravy vlastnictví povrchových vod i vodních koryt a dovozuje, že předmětné nemovitosti do vlastnictví státu přešly přímo dle ústavního , pročež nelze hovořit o naplnění kterékoli ze skutkových podstat upravených v Za neřešenou pokládá též otázku, zda je možné přikročit k vydání „katastrovaného“ koryta vodního toku, jež představuje veřejný statek, v režimu ; v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. , z něhož podle dovolatele vyplývá, že obdobné střety restitučního nároku a veřejného statku je třeba řešit ve prospěch zachování posléze uvedené hodnoty. Proto žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež rozporovala přiléhavost námitek žalovaného a navrhla odmítnutí předmětného opravného prostředku jako nepřípustného.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného je přípustné, neboť otázku charakteru stavby, jejíž umístění na pozemku brání jeho vydání podle , dovolací soud ve své judikatuře doposud neřešil.

Překážka vydání věci upravená v se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené v (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). Za životný i v kontextu právní úpravy majetkového vyrovnání s církvemi lze přitom pokládat také úsudek, dle něhož překážku ve smyslu obou citovaných ustanovení zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti ) samostatnou věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace výluk z naturální restituce určující není [srovnej výklad v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. , ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. , ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , případně nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , a ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. ]. Zmíněný fakt nasvědčuje závěru, že zákonodárce nezamýšlel dosavadní pojetí překážky zastavěnosti rozšířit znemožněním vydání všech pozemků, na nichž jsou umístěny stavby ve smyslu veřejnoprávním [viz , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], včetně těch, jež představují toliko určité ztvárnění povrchu pozemku. Není ovšem na druhou stranu ani přiléhavé usuzovat, že by změna koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci rekodifikace soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu i v režimu , , ve znění pozdějších předpisů. Civilistika ostatně pojem stavby ve smyslu občanskoprávním ani po 1. 1. 2014 neopustila, nehledě na to, že nikoli každý objekt podřaditelný uvedené kategorii bude napříště věcí (srovnej Tégl, P., Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P.

– velký komentář. Svazek III

. Praha: Leges, 2014. s. 259–266). Konečně lze podotknout, že také komentářová literatura k podporuje závěr o kontinuitě interpretace předmětné výluky s výkladem dřívějších restitučních předpisů (viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář

. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 200–201, Jäger, P. In: Jäger, P., Chocholáč, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 98–99).

Pro řešení otázky, zdali vydání sporných pozemků znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich nachází, je tudíž určující, zda realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování povrchu. Tento problém byl pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ). Vzpomenutá východiska, jež byla nepochybně použitelná rovněž ve vztahu k vodním dílům, odvolací soud zjevně ve svých úvahách zohlednil, a jeho rozsudek je tudíž v daném ohledu konformní s ustálenou judikaturou dovolací instance. Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , či ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. ), kterou myšlenkám obsaženým v napadeném rozsudku jednoznačně vytknout nelze vzhledem k tomu, že i v judikatuře Nejvyššího soudu bylo již vícekrát konstatováno, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. ).

Odvolacímu soudu není přiléhavé vytýkat, že otázku, která vodní díla jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v abstraktní rovině, neboť úlohou soudů v občanském soudním řízení sporném je rozhodnout konkrétní při ve vazbě na individuální skutkové okolnosti případu (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. -29, bod 10), a nelze tak spatřovat žádného pochybení v tom, že krajský soud řešil (v duchu kritérií formulovaných dřívější judikaturou soudu dovolacího) toliko problém právní povahy úprav koryta vodního toku, o něž mezi stranami jde.

Námitka, dle níž stát dotčené pozemky nabyl v souladu s ústavním a , tedy nikoli na základě skutečností vypočtených v , se pak rozchází s právním posouzením, na němž spočívá napadené rozhodnutí. Soud první instance i soud odvolací totiž shodně uvedly, že předmětné nemovitosti stát získal již v roce 1950 s oporou v zákoně č. 46/1948 Sb., přičemž pozdější vyhrazení vlastnictví koryt vodních toků státu na vlastnickém právu k pozemkům, o něž se vede aktuální spor, již ničeho nezměnilo. Tento úsudek pak žalovaný nikterak nezpochybňuje a zcela se s ním argumentačně míjí.

Předestírá-li žalovaný konečně, že by nepřípustnost vydání požadovaných nemovitostí bylo možné dovodit nikoli přímou aplikací , nýbrž analogickým dotvořením právním předpisem nepředvídané překážky naturální restituce spočívající v zatížení pozemku veřejným statkem, podobně jako to učinil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , ve vztahu k , sluší se uvést následující. Dovolací soud již dříve vyslovil, že překážkou vydání pozemku dle může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu , o obcích), a to přesto, že taková situace není v mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ). O podobný případ se však v posuzované kauze nejedná, poněvadž nelze přesvědčivě usuzovat, že by se žalobkyni při vydání pozemků tvořících koryto sporného vodního toku dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitosti náležejících k veřejnému prostranství. Vlastník vodního koryta je totiž sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej , dále viz též Kocourek, T.

Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí

. Praha: Leges, 2012. s. 84–85), není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky (např. umístěním vodní elektrárny). Lze ostatně připomenout, že při přijetí byla koncepce činící vodní koryta součástí vodního toku, obsažená do té doby v (srovnej též Krecht, J. K restituci vodních toků a vodohospodářských děl.

Právní rozhledy

. 1996, č. 4, s. 137), opuštěna mimo jiné právě proto, že slovy důvodové zprávy vyvolávala „zásadní problémy“ v případech „restitucí pozemků, na kterých leží vodní toky, včetně koryt ve vlastnictví státu“. Též na základě právě zmíněného poznatku lze usuzovat, že zákonodárce vydávání pozemků podobných těm, o něž se vede aktuální spor, předpokládal jako přípustnou potencialitu a nezamýšlel je bez dalšího potlačit. Naturální restituovatelnost majetku by jistě mohla být z teleologických důvodů vyloučena v případech, v nichž by výkon vlastnického práva oprávněnou osobou byl s ohledem na povahu vodního toku a v něm situovaného vodního díla zcela znemožněn (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. , v němž byl řešen požadavek na vydání pozemku tvořícího koryto Vltavy na úseku umístění Slapské přehrady). V souvislostech posuzované pře však Nejvyšší soud k uplatnění obdobné argumentační linie přesvědčivých důvodů nenachází.

Shledav napadené rozhodnutí v mezích uplatněných dovolacích důvodů správným, dovolání žalovaného zamítl podle

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), dle jejíhož a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) částku 2.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 9. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu