Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2204/2019

-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Velké Losiny, IČO: 67341888, se sídlem Velké Losiny, Bukovická 58, zastoupená JUDr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad,IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle,vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. března 2019, č. j. -145, t a k t o:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 4. 2018, č. j. -93, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. -106, potvrzen ve výroku I., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a dovolacího soudu při posuzování otázky, zda vydání pozemku nebrání skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. . Dále kladla otázku, zda hlavní odvodňovací zařízení (případně odvodňovací meliorace obecně) lze považovat za veřejný statek či ,,jiné vedení“ ve smyslu , (dále jen – „o. z.“). Mínila, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že překážkou vydání pozemku dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“), může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu , o obcích), a to přesto, že taková situace není mezi vypočtenými výlukami ( ) výslovně uvedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ). Vlastník vodního koryta je pak v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej , dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012. s. 84–85), přesto nebývá zpravidla zcela zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ).

Při úvaze, zda lze oprávněné osobě nárokovanou nemovitost vydat, pak nutno zvažovat i hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy se na nárokovaném pozemku nachází zatravněné vodní koryto, které v daném úseku nebylo nikterak zpevňováno (stavební činností zde došlo toliko ke ztvárnění zemského povrchu) a jež slouží jako hlavní odvodňovací (meliorační) zařízení, uzavřel, že dotčený pozemek nepodléhá veřejnoprávní regulaci (když není ani veřejným statkem), jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a že jí tak jeho vydáním nevznikne toliko ,,holé“ vlastnictví (byť může být ve výkonu vlastnického práva existencí melioračního zařízení ve smyslu ustanovení , o vodách /vodního zákona/, částečně omezena),nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě, neodklonil. Za obdobných skutkových okolností byly v režimu dovolacím soudem ostatně shledány podmínky pro restituci pozemků, na nichž bylo zbudováno meliorační zařízení, již i v jiných případech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. ).

Na vyřešení otázky, zda odvodňovací zařízení lze považovat za ,,jiné vedení“ ve smyslu § 509 o. z., pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí; odvolací soud uvedenou otázku totiž neřešil a veden zásadou projednací (vycházeje z tvrzení a procesních přednesů účastníků řízení) ji řešit ani nemusel.

Závěry odvolacího soudu o tom, že zatravněné vodní koryto tvořící součást odvodňovacího zařízení v posuzovaném případě (se zřetelem k výše popsaným skutkovým poměrům věci) nepředstavuje samostatnou stavbu v občanskoprávním smyslu (pročež nejsou dány výlukové důvody ve smyslu ), nadto nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují ustálené judikatuře, dle níž takováto stavba jest toliko výsledkem takové stavební činnosti, jež je způsobilou stát se předmětem občanskoprávních vztahů – nikoliv jen součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. ). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ). Rozhodné je, zda stavba může, resp. v režimu , , mohla (viz tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. ). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je tedy vždy věcí zhodnocení těchto kritérií soudy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Konkluze o tom, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, tudíž záleží na individuálním posouzení každé konkrétní kauzy, pročež je tu široký prostor pro uvážení věci nalézacími soudy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); ty přitom v posuzovaném případě svými úvahami meze stanovené citovanou judikaturou zjevně nepřekročily.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení v projednávané věci naplněny nejsou.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 9. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu