Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3102/2018

-151

USNESENÍ

Římskokatolické farnosti Kolín,

České republiky – Státního pozemkového úřadu,

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2018, č. j. - 129, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Účastník řízení

je povinen

nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. -101, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 29. 2. 2016, č. j. SPU 096520/2016, sp. zn. SP18867/2015-537205, tak, že žalobkyni vydal zemědělské nemovitosti – pozemek parc. č. XY, vodní plocha, o výměře 92 m

2

, pozemek parc. č. XY, vodní plocha, o výměře 337 m

2

a pozemek parc. č. XY, vodní plocha, o výměře se 759 m

2

, nacházející se v obci a katastrálním území XY, a dále pozemek dle PK č. XY, díl 1, o výměře 301 m

2

, a pozemek dle PK č. XY, díl 2, o výměře 221 m

2

, nacházející se v katastrálním území XY a obci XY – dále „předmětné pozemky“ (výroky I. a II.). Účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.456,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta (výrok III.).

K odvolání účastníka řízení Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. -129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti účastníka řízení nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta (výrok II.).

Rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé jsou odůvodněna tím, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobkyni) podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení Stavební úpravy předmětných pozemků spočívají v jejich vyhloubení a vytvoření koryt místy zpevněných betonovými tvárnicemi, jimiž protéká drobný vodní tok a takto vytvořená koryta slouží k odvodnění okolních pozemkům prostřednictvím melioračních zařízení. Jak v případě vybudovaných koryt, tak odvodňovacích melioračních zařízení, se jedná o přírodní nebo částečně zpevněnou část zemského povrchu, na němž stavba splývá s pozemkem, a nelze ji fakticky a ani hospodářsky oddělit od pozemku, na němž je zřízena. Podle soudů nižších stupňů nejsou popsané stavby samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, přičemž jejich povahu bylo třeba zkoumat v režimu soukromoprávní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (ustanovení a , , v uvedeném znění – dále „obč. zák.“), v kteréžto době nabyl účinnosti i

Dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu účastník řízení, Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

Žalobkyně má dovolání účastníka řízení za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné, neboť podle jeho obsahu jde o pokračující polemiku se závěry soudů obou stupňů. Argumenty o zastavěnosti předmětných pozemků, o návratu pouze tzv. holého vlastnictví a o porušení práva dovolatele na spravedlivý proces považuje žalobkyně za nepřípadné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž zde žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení ve vztahu k vodním dílům ve smyslu , o vodách a o změněně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu

http://www.nsoud.cz

), s jehož závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek. Nemůže tudíž obstát argument účastníka řízení, že „odvolací soud ve svém napadeném rozsudku nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výlukových důvodů pro nevydání pozemků dle “ Avizuje-li potom účastník řízení odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu ustanovení a , nemůže ani tato námitka přípustnost dovolání založit, neboť na jejich interpretaci rozsudek odvolacího soudu nespočívá, a není tak co do své věcné správnosti ohrožen její eventuální nepřiléhavostí. Přípustnost dovolání nemůže rovněž založit ani povšechně formulovaná námitka, že odvolací soud „současně porušil právo na spravedlivý proces“, když z obsahu dovolání se nepodává, v jakém směru mělo k porušení tohoto práva dojít.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se připomenout, že při aplikaci ustanovení lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. ). Pro účely ustanovení se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. ). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ). Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by již z ustanovení (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní úpravou , ) bylo lze bez dalšího usuzovat na povahu všech dříve zřízených vodních děl jakožto samostatných věcí ve smyslu občanskoprávním a že by zde proto byla dána výluka z restituce dle ; i k tomu přiměřeně srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , v němž dovolací soud mj. uzavírá, že na interpretaci ustanovení uvedeného restitučního předpisu, účinného od 1. 1. 2013, nemohla mít vliv ani pozdější změna koncepce právní povahy staveb uskutečněná v rámci rekodifikace soukromého práva.

Ačkoliv ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. stanovilo, že stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním smyslu) je. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovodila, že v některých případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc, přičemž v tomto ohledu bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. ). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak výluku dle ustanovení , bude pak věcí posouzení těchto kritérií soudy a pochopitelně vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění.

Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů [a zakládají tak restituční výluku podle ] nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Nelze proto generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb (ačkoliv například v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že úprava a změna koryt vodních toků zpravidla nejsou samostatnou věcí), neboť jsou výsledkem individuálního posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci. Relevantní úvahy soudů obou stupňů v projednávané věci tedy nekolidují ani s výše citovanou rozhodovací praxí (a námitky dovolatele zpochybňující toto posouzení ani zde přípustnost dovolání nezakládají). Pro úplnost sluší se uvést, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , a v něm formulované závěry o spojení vodního díla s pozemkem, na němž se nachází, a o faktické a hospodářské neoddělitelnosti vodního díla od pozemku, jež jej předurčuje být součástí pozemku, slouží spíše jako argument pro vydání předmětných pozemků žalobkyni, než jako argument pro úspěšné uplatnění výlukového důvodu uvedeného v ustanovení

Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzovaného konkrétního vodního díla (že nejde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu) byly přitom přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené ani učiněným skutkovým zjištěním, z nichž se podává, že v dané věci šlo toliko o dílčí stavební úpravu pozemků, do nichž bylo vyhloubeno koryto (částečně zpevněné betonovými tvárnicemi) drobného vodního toku, jímž je odváděna voda ze sousedních pozemků.

Obstát nemůže rovněž polemika dovolatele s výkladem ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. (tyto nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz

), v němž byla analogicky dotvořena právním předpisem nepředvídaná překážka naturální restituce spočívající v zatížení pozemku veřejným statkem. Jak Nejvyšší soud zopakoval ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , i podle může být překážkou vydání pozemku zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. ). Dovolací soud však současně vyložil, že nelze bez dalšího přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout. Argumentace dovolatele nese se však v obecném duchu, aniž by dovolatel uvedl v tomto směru jakékoliv relevantní okolnosti odůvodňující tuto výjimku z naturální restituce i ve smyslu jím odkazovaných judikatorních závěrů. Pro úplnost sluší se pak připomenout i nespornou skutečnost zdůrazněnou soudem prvního stupně, že předmětné pozemky jsou funkčně spojeny s dalšími pozemky ve vlastnictví žalobkyně. Odkaz účastníka řízení na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , je potom zcela nepřiléhavý vzhledem k tomu, že možnost naturální restituce nezastavěného pozemku byla posuzována v souvislosti s problematikou tzv. funkčních vazeb pozemků se stavbami v rámci určitého areálu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani argument dovolatele, že ke zmírnění majetkové křivdy žalobkyně může sloužit (při nevydání předmětných pozemků) finanční náhrada, jež byla ustanovením pro Církev římskokatolickou určena částkou 47 200 000 000 Kč. I když nelze pochopitelně vyloučit, že určitá část této náhrady může plnit restituční účel, zcela zřejmě platí, že finanční náhrada možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku nijak nevylučuje a ani nemodifikuje. Jedná se totiž o paušální zákonem stanovenou částku, jejíž výše byla petrifikována již v okamžiku účinnosti , tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí (srovnej přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ).

Pokud dovolatel podal dovolání rovněž proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku. Proti označenému výroku však není dovolání přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 1. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu