Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1586/2020

28 Cdo 1586/2020-211

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, identifikační číslo osoby: 70890013, zastoupeného JUDr. Bohumírou Kestlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 552/65, za účasti Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova, se sídlem v Rajhradě, Odbojářů 324, identifikační číslo osoby: 00406881, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, o žalobě podle části páté , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2020, č. j. -193, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. -154, zamítl návrh účastnice řízení na vydání pozemku parc. č. 1020/15 v katastrálním území Dalečín (dále „předmětný pozemek“), čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. SP10330/2014-520102, č. j. SPU 321840/2016/520100/R502/RR20234 (výrok I.), a dále účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 23.570,- Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. -193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti účastnice řízení nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 10.015,- Kč (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je povinným subjektem a účastnice řízení osobou oprávněnou v intencích , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “), a že došlo ke skutečnosti uvedené v ustanovení odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda předmětný pozemek představuje zemědělskou nemovitost ve smyslu ustanovení bodu 1 Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že v případě předmětného pozemku, jenž slouží k tzv. rozlivu při zvýšení vodní hladiny v přilehlém vodním díle, se z formálního a ani z materiálního hlediska nejedná o zemědělskou nemovitost. Konstatovaly totiž, že nárokovaný pozemek není určen k zemědělské výrobě, nýbrž k ochraně vodního díla Vír. Soud prvního stupně nadto doplnil, že předmětný pozemek by účastnici řízení nebylo možné vydat ani v režimu ustanovení , jelikož argument historického vlastnictví téhož subjektu je pro účely dovození funkční souvislosti nedostačující; účastnice řízení ostatně netvrdila, že by bez předmětného pozemku nemohla řádně užívat další nemovitosti v jejím vlastnictví.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně napadá názor odvolacího soudu stran povahy předmětného pozemku, jejž dovolatelka má za zemědělský. Podotýká, že z hlediska posouzení příslušnosti pozemku k zemědělskému půdnímu fondu je rozhodující, jaká činnost je na daném pozemku fakticky realizována, zatímco účel nebo důvody jejího výkonu jsou bez významu. Domnívá se tedy, že v případě předmětného pozemku byly splněny předpoklady ustanovení , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění (dále „ “), neboť k rozhodnému okamžiku (tj. ke dni 24. 6. 1991) byl sporný pozemek, pokrytý trvalým travním porostem, pravidelně sekán a sklizeň odvážena, a tudíž byl zemědělsky obhospodařován. Dodává přitom, že ustanovení je potřeba vykládat v tom smyslu, že zemědělským je i takový pozemek, jenž by do zemědělského půdního fondu náležel, ač tomu tak formálně není. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále pak vyjádřila přesvědčení, že hodnocení charakteru předmětného pozemku provedené odvolacím soudem je v rozporu s principem legitimního očekávání zakotveným v ustanovení , (dále „o. z.“). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu. Domnívá se, že na předmětném pozemku zemědělská činnost ke dni 24. 6. 1991 nebyla vykonávána a ani v současnosti se nevykonává, neboť předmětný pozemek je součástí vyhlášeného pásma hygienické ochrany I. stupně vodárenské nádrže Vír, ve kterém je zemědělská činnost zakázána, pročež předmětný pozemek je pouze udržován v souvislosti se správou funkčně propojeného vodního díla Vír. Nadto upozornil, že soud není vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem, a proto napadené rozhodnutí není v kontradikci s principem ochrany legitimního očekávání dle ustanovení § 13 o. z. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 1. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání účastnice řízení lze považovat za přípustné, neboť při kvalifikaci předmětného pozemku jako zemědělské nemovitosti odvolací soud nesledoval patřičně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Zmatečnosti [ , a b) a ] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení bodu 1 se pro účely tohoto zákona rozumí zemědělskými nemovitostmi pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely.

, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), se podle svého ustanovení vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond.

Výkladem pojmu zemědělská nemovitost podle ustanovení se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s ustanovením zákona o půdě reflektoval konstantní judikaturu interpretující vposled označené ustanovení. V souladu s ní se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v ustanovení , potažmo , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a rovněž znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu se skutečným stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , popřípadě ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ).

Z právě řečeného je zjevné, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Naznačený aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku, nelze opomíjet, neboť účelem zmíněných právních předpisů je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany (srovnej zejména a ). Blíže k (ne)významu lpění na důležitosti evidenčního statusu pozemků viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , z nějž se podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu , vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního.

Aniž by Nejvyšší soud předjímal závěr, jedná-li se v projednávané kauze opravdu o zemědělskou nemovitost ve smyslu ustanovení bodu 1 či nikoliv, nemůže postup odvolacího soudu kvitovat. Byť závěr, jedná-li se o pozemek zemědělsky obhospodařovaný, eventuálně splňující znaky zemědělského pozemku, představuje konkluzi skutkovou, jež dovolacímu přezkumu podléhat nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), nelze jako korektní akceptovat kategorické úvahy odvolacího soudu, vychází-li tyto v podstatě pouze z existence veřejnoprávní regulace ukládající vlastníkovi předmětného pozemku určité povinnosti. Vlastník melioračního zařízení (pozemku určeného k tzv. rozlivu) je totiž sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou [srovnej , o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, popřípadě opatření obecné povahy Krajského úřadu Kraje Vysočina, Odboru lesního a vodního hospodářství a zemědělství ze dne 28. 6. 2013, č. j. , sp. zn. St-49], není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky, a to např. jako louku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. ). V situaci, v níž skutková zjištění odvolacího soudu (zatravnění a sečení předmětného pozemku, včetně sklízení posečené hmoty) nevylučují, že by právě z pohledu materiálního mohly být znaky svědčící o zemědělské povaze předmětného pozemku ve shora vylíčeném smyslu naplněny, jeví se závěr odvolacího soudu jako přinejmenším předčasný, a tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku přináležitosti pozemku k zemědělskému půdnímu fondu – správné není. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl účastnicí řízení uplatněn právem.

Námitce, jíž dovolatelka vytýká rozpor rozsudku odvolacího soudu s ustanovením § 13 o. z., však nelze přitakat. Uvedené ustanovení zakotvuje postulát legitimního očekávání, podle kterého ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění založeného právem hmotným, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, jelikož má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva budou vyložena shodně s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí. Účastnicí řízení akcentované rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ovšem nepředstavuje ustálenou judikaturu soudů ve smyslu ustanovení § 13 o. z. (k pojmu „ustálená rozhodovací praxe“ srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. ).

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení , a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit ( ) a věc ve shora uvedeném rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ( věta první ).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 6. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu