Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4621/2018

-215

USNESENÍ

INSOLV, v.o.s.

České republiky – Státního pozemkového úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 697 97 111, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2018, č. j. -174, t a k t o :

Dovolání se

odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 6. 2017, č. j. -124, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2017, č. j. -123, ve výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, č. j. 9564/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM11190/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012, č. j. 220893/2012-MZE-12151, jimiž bylo deklarováno, že na pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY v se vztahuje , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). [Ve zbylých výrocích pod body II – IV byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.]

V podaném dovolání (jehož přípustnost opírá o kritéria uvedená v ) dovolatelka nastoluje otázku, zda pro závěr, že určitý pozemek patří do zemědělského půdního fondu ve smyslu , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění do 30. 6. 1992 (dále jen „“) a že se tak na něj vztahuje ( ) je vždy třeba současného naplnění jak znaku formálního (označení pozemku zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí), tak i znaku materiálního (zemědělského obhospodařování pozemku). Chybí-li znak formální (tj. označení pozemku zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí), jak je tomu v projednávané věci, nelze podle dovolatelky příslušnost pozemku k zemědělskému půdnímu fondu poměřovat prizmatem ustanovení , nýbrž toliko ustanovením zákona cit. zákona, přičemž není možné kritérium „nepostradatelnosti“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení nahrazovat kritériem „obhospodařování“, jak to – dle názoru dovolatelky – činí odvolací soud napadeným rozhodnutím.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“), neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v , je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ).

V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud ve vztahu k týmž účastníkům řízení, kteří se účastní i projednávané pře, a při řešení totožné právní problematiky již formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu (a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě), mohl být dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se (na rozdíl od projednávané věci) danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , či dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. , a usnesení

zvláštního senátu zřízeného podle ze dne 29. 3. 2005, sp. zn.

). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ).

Ke shora citovaným závěrům se Nejvyšší soud později přihlásil např. i v usneseních ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. , či naposled i v usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. , jež byla vydána ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků; znovu tak činí i v nyní posuzované věci, neshledávaje důvody, pro něž by se měl od své konstantní rozhodovací praxe odchýlit (tedy důvody, k tomu, aby tato jím již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak).

Ve skutkových poměrech projednávané věci je tedy rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nekoliduje ani s judikaturou, na níž dovolatelka současně odkazuje v podaném dovolání (kdy právě znak faktický, tj. zemědělské obhospodařování pozemku, se akcentuje i v dovolatelkou zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. , v němž se uzavírá, že pro posouzení, zda pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského fondu, samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí ničeho nevypovídá). Zjištění způsobu obhospodařování pozemku je přitom i v tomto případě otázkou skutkovou.

Ve světle výše uvedeného jsou tudíž bezpředmětné i další úvahy dovolatelky, že u pozemku, jenž dle svého „účelové vymezení“ (tj. z hlediska naplnění formálního znaku) nebyl bezprostředně určen k zemědělské výrobě, nebylo možno jeho přináležitost k zemědělskému půdnímu fondu poměřovat ustanovením , a že bylo možno aplikovat jedině ustanovení , kdy v tomto směru dovolatelka současně namítá, že odvolací soud danou otázku, tj. zda pozemky patří do zemědělského půdního fondu, neposoudil prizmatem jejich nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu (ve smyslu ) a toto kritérium snad nahradil hlediskem jejich (faktického) obhospodařování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (v němž odvolací soud současně jako správná aproboval i skutková zjištění soudu prvního stupně o stavu předmětných pozemků) je přitom zřejmé, že přináležitost jednotlivých pozemků k zemědělskému půdnímu fondu na základě ustanovení a odvolací soud rozlišuje, dochází-li k závěru, že pozemky parc. č. XY v k.ú. XY byly v rozhodném období zemědělsky obdělávány (a je tak zřejmé, že na základě této skutečnosti spatřuje naplnění hypotézy podle , ač citaci tohoto ustanovení v důvodech svého rozhodnutí výslovně neuvádí), zatímco v případě pozemku parc. č. XY v k.ú. XY uzavírá, že šlo o jediný (nepostradatelný) přístup k zemědělskému obdělávání okolních pozemků (jenž tak do zemědělského půdního fondu přináleží na základě , byť by nešlo o pozemek zemědělsky bezprostředně obhospodařovaný). Odvolací soud tedy nejenže nepopřel ani evidenční status sporných pozemků (jenž však – v případě pozemků parc. č. XY – nemohl převážit nad dlouhodobým faktickým způsobem jejich obhospodařování; k tomu znovu srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , a na něj navazující usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. , a ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. ), nýbrž ani nezaměnil (nenahradil) předpoklady přináležitosti pozemků do zemědělského půdního fondu dle druhého a třetího odstavce (a na řešení otázek, jež dovolatelka formulovala pod písmeny B/ a C/ čl. III dovolání, tak napadené rozhodnutí zjevně ani nezávisí).

Ke zmatečnostem podle , a b) a jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací soud přitom nesdílí ani přesvědčení dovolatelky, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (zaručené každému d). Namítá-li v této souvislosti dovolatelka i to, že na ni soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež mělo správně spočívat na protistraně, je nutno uvést, že i v posuzované věci odvolací soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (své závěry o způsobu využívání jednotlivých pozemků čerpal z provedených důkazů) a žalobu v dotčeném rozsahu nezamítl pro neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , bod 17); na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí, přičemž samotná zjištění o způsobu využití předmětných pozemků k rozhodnému datu jsou – jak již výše uvedeno – skutkové povahy a takové otázky přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. větu první, a , část věty před středníkem, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 3. 2019

Mgr. Petr Kraus předseda senátu