Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
5A287A32A2AE62BCC1257A680040EE32.html
HTML · 23.55 KB
No categories available
28 Cdo 4080/2011
U S N E S E N Í
M. V.
1) JUDr. Jiří Slavíček
, advokát se sídlem v Praze 1, Krakovská 20, jako správce konkursní podstaty úpadce Dostihového závodiště Praha, státního podniku, IČ: 000 17 388, se sídlem v Praze 5, Velká Chuchle,
2)
hlavní město Praha
, IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, a
3) Pozemkový fond České republiky
, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a/1024,
o určení vlastnictví oprávněné osoby
, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 240/2005 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011, č. j. 24 Co 231/2010 -279, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit účastníku ad 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky ad 1) a 3)
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 20 C 240/2005 -240, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jako oprávněná osoba dle zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vtahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě “) je vlastníkem /ve výroku I označených/ pozemků v kat. území V. Ch., žádaje současně, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 18. 3. 2005, č.j. PÚ 676/91 (výrok I). Spolu s rozhodnutím ve věci samé byl rozsudek potvrzen též v nákladových výrocích II až IV (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Věc soudy projednávaly v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Přitom vyšly ze zjištění, že o žalobcem uplatněném (restitučním) nároku podle § 9 odst. 4 zákona o půdě již dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím z 18. 3. 2005, se závěrem, že žalobce vlastníkem předmětných pozemků není. I odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně a pozemkový úřad, dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků žalobci (jenž je dědicem oprávněné osoby) brání překážky podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a e) zákona o půdě. Vzal za prokázané, že vymezené části pozemků, sloučené do pozemku parc. č. 1206/1 (zapsaného v kat. nemovitostí jako vlastnictví žalovaného 2/), jsou zastavěny stavbou pozemní komunikace „Strakonická“, vzniklé v 70. letech minulého století v důsledku rozšíření komunikace stávající. Na ostatních pozemcích (jež taktéž přešly do vlastnictví státu v roce 1956 za podmínek naplňujících restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n/ zákona o půdě) se nachází dostihové závodiště, které je – dle závěru odvolacího soudu – sportovním zařízením, zřízeným před 1. říjnem 1976.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. , co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, je-li dostihové závodiště nacházející se na předmětných pozemcích sportovním či tělovýchovným zařízením ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě a zda je překážkou pro vydání pozemků i tehdy, bylo-li zřízeno před tzv. rozhodným obdobním (zasahuje-li doba jeho zřízení před 25. únor 1948). Výklad podaný odvolacím soudem pokládá žalobce za „nepřípustně extenzívní“ a má za to, že ani judikatura Nejvyššího soudu v této otázce jednotná není; v kontradikci k rozsudku ze dne 15. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 1939/2007 (jenž reflektoval odvolací soud v dané věci) staví závěry prezentované zejména v rozsudku ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 1035/2006 . Za nesprávné má i posouzení překážek pro vydání pozemků ve vlastnictví žalovaného 2) a dovozuje, že ani zastavění těchto pozemků pozemní komunikací jejich vydání oprávněné osobě nebrání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 , pokládá za nepoužitelný ve věcech restitučních a tvrdí, že předmětná pozemní komunikace „Strakonická“ stavbou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) pokládá rozsudek odvolacího soud za správný a navrhl zamítnutí dovolání.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (a to již proto, že nyní posuzovaným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o věci samé shodně jako dříve vydaným rozsudkem ze dne 22. června 2007, č.j. 20 C 240/2005 -163, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 24. listopadu 2008, č.j. 24 Co 485/2007 -194), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Otázkou výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, a to prakticky na totožném skutkovém základě (ve věci restituce pozemků, na nichž se nachází dostihové závodiště ve Velké Chuchli), se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 15. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 1939/2007 . V něm dochází k jednoznačnému závěru, že i dané dostihové závodiště lze pokládat za „sportovní zařízení“ ve smyslu cit. ustanovení zákona, současně uzavíraje, že v případech, v nichž bylo tělovýchovné nebo sportovní zařízení zřízeno na pozemku před 1. říjnem 1976 (jak se stalo i v dané věci), jsou tato zařízení překážkou vydání již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích. Tzv. rozhodné období zákona o půdě (tj. doba od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) stanoví časovou hranici pouze ve vztahu ke vzniku majetkové křivdy, jež má být odčiněna, není ji však možné spojovat s aplikací § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Počáteční lhůtu, k níž by se měl vázat okamžik zřízení sportovního zařízení, zákon nestanoví.
Kontradikce mezi výše prezentovanými závěry dovolacího soudu a jeho rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 1035/2006 , na který žalobce poukazuje v dovolání, je vyloučena již proto, že jde o rozhodnutí vybudovaná na odlišných skutkových základech, přičemž v posléze zmiňovaném rozsudku jde o otázku výkladu jiného ustanovení zákona, a to sice § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě (kdy je překážkou pro vydání zřízení zahrádkové či chatové osady, nikoliv sportovního /tělovýchovného/ zařízení, tvořícího zde nedělitelný funkční celek).
Výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě zastávaný obecnými soudy shledává ústavně konformním i Ústavní soud, jenž usnesením ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 2744/09 , odmítl ústavní stížnost v části směřující i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 1939/2007 . Přitom odkázal též na závěry, které sám již dříve vyslovil v usnesení ze dne 12. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 342/02 , podle nichž „překážkou vydání pozemků (§ 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) je samotná existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení na předmětných pozemcích“, argumentuje též tím, že „pokud by měl zákonodárce v úmyslu vymezit počátek doby jinak, nepochybně by tak učinil, jako tomu je v případě ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě“.
V souladu s ustálenou judikaturou jsou též závěry odvolacího soudu vážící se k výluce podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (spočívající v zastavěnosti pozemků). Zastavěním pozemku ve smyslu cit. ustanovení zákona je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 1999, nebo již rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93 , uveřejněný pod č. 70/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ jde očividně i v dané věci, v níž ony části předmětných pozemků sloučené v parc. č. 1206/1 byly v 70. letech minulého století zastavěny pozemní komunikací, která využití pozemku k jakýmkoliv jiným účelům vylučuje.
Pojem „stavba“, jak je používán v restitučních předpisech, stejně jako i pojem „pozemek“, je třeba chápat jako věc z hlediska předpisů občanskoprávních, nikoli správních (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1811/2006 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 96 svazek 34, str. 35). Proto se i v posuzované věci mohou prosadit závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (publikovaném pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž i místní komunikace, představující určité ztvárnění zemského povrchu, může být za určitých okolností stavbou, tedy věcí nemovitou v občanskoprávním smyslu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se uvedenou problematiku ve věcech restitučních, v souvislosti s výkladem a aplikací ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, srov. např. rozsudek ze dne 21. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008 , nebo rozsudek ze dne 15. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 5449/2008 – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz
). Okolnosti podřaditelné pod některou z výjimek uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat (kdy stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jde-li o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země), zde žalobce ani netvrdí a takové okolnosti byly by ve zřejmém rozporu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními (z nichž dovolací soud vychází).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – v dovoláním označených otázkách opřený o ustálenou judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) a dovolání proti němu není tudíž přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 , § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. V případě žalovaného ad 2) jde o odměnu advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , ve znění pozdějších předpisů), krácenou o 50% (§ 18 odst. 1 téže vyhl.) na částku 5.000,- Kč, spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) a částkou 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), tj. celkem 6.360,- Kč. Ostatním (oprávněným) účastníkům ad 1) a 3) – jak z obsahu spisu vyplývá – v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu