Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4080/2011

U S N E S E N Í

M. V.

1) JUDr. Jiří Slavíček

, advokát se sídlem v Praze 1, Krakovská 20, jako správce konkursní podstaty úpadce Dostihového závodiště Praha, státního podniku, IČ: 000 17 388, se sídlem v Praze 5, Velká Chuchle,

2)

hlavní město Praha

, IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, a

3) Pozemkový fond České republiky

, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a/1024,

o určení vlastnictví oprávněné osoby

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011, č. j. -279, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit účastníku ad 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky ad 1) a 3)

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. listopadu 2009, č.j. -240, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jako oprávněná osoba dle , o úpravě vlastnických vtahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) je vlastníkem /ve výroku I označených/ pozemků v kat. území V. Ch., žádaje současně, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 18. 3. 2005, č.j. (výrok I). Spolu s rozhodnutím ve věci samé byl rozsudek potvrzen též v nákladových výrocích II až IV (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).

Věc soudy projednávaly v řízení podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Přitom vyšly ze zjištění, že o žalobcem uplatněném (restitučním) nároku podle zákona o půdě již dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím z 18. 3. 2005, se závěrem, že žalobce vlastníkem předmětných pozemků není. I odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně a pozemkový úřad, dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků žalobci (jenž je dědicem oprávněné osoby) brání překážky podle ustanovení a e) zákona o půdě. Vzal za prokázané, že vymezené části pozemků, sloučené do pozemku parc. č. 1206/1 (zapsaného v kat. nemovitostí jako vlastnictví žalovaného 2/), jsou zastavěny stavbou pozemní komunikace „Strakonická“, vzniklé v 70. letech minulého století v důsledku rozšíření komunikace stávající. Na ostatních pozemcích (jež taktéž přešly do vlastnictví státu v roce 1956 za podmínek naplňujících restituční důvod dle zákona o půdě) se nachází dostihové závodiště, které je – dle závěru odvolacího soudu – sportovním zařízením, zřízeným před 1. říjnem 1976.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, je-li dostihové závodiště nacházející se na předmětných pozemcích sportovním či tělovýchovným zařízením ve smyslu zákona o půdě a zda je překážkou pro vydání pozemků i tehdy, bylo-li zřízeno před tzv. rozhodným obdobním (zasahuje-li doba jeho zřízení před 25. únor 1948). Výklad podaný odvolacím soudem pokládá žalobce za „nepřípustně extenzívní“ a má za to, že ani judikatura Nejvyššího soudu v této otázce jednotná není; v kontradikci k rozsudku ze dne 15. července 2009, sp. zn. (jenž reflektoval odvolací soud v dané věci) staví závěry prezentované zejména v rozsudku ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. . Za nesprávné má i posouzení překážek pro vydání pozemků ve vlastnictví žalovaného 2) a dovozuje, že ani zastavění těchto pozemků pozemní komunikací jejich vydání oprávněné osobě nebrání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. , pokládá za nepoužitelný ve věcech restitučních a tvrdí, že předmětná pozemní komunikace „Strakonická“ stavbou ve smyslu zákona o půdě není. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) pokládá rozsudek odvolacího soud za správný a navrhl zamítnutí dovolání.

Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (a to již proto, že nyní posuzovaným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o věci samé shodně jako dříve vydaným rozsudkem ze dne 22. června 2007, č.j. -163, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 24. listopadu 2008, č.j. -194), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Otázkou výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, a to prakticky na totožném skutkovém základě (ve věci restituce pozemků, na nichž se nachází dostihové závodiště ve Velké Chuchli), se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 15. července 2009, sp. zn. . V něm dochází k jednoznačnému závěru, že i dané dostihové závodiště lze pokládat za „sportovní zařízení“ ve smyslu cit. ustanovení zákona, současně uzavíraje, že v případech, v nichž bylo tělovýchovné nebo sportovní zařízení zřízeno na pozemku před 1. říjnem 1976 (jak se stalo i v dané věci), jsou tato zařízení překážkou vydání již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích. Tzv. rozhodné období zákona o půdě (tj. doba od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) stanoví časovou hranici pouze ve vztahu ke vzniku majetkové křivdy, jež má být odčiněna, není ji však možné spojovat s aplikací § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Počáteční lhůtu, k níž by se měl vázat okamžik zřízení sportovního zařízení, zákon nestanoví.

Kontradikce mezi výše prezentovanými závěry dovolacího soudu a jeho rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. , na který žalobce poukazuje v dovolání, je vyloučena již proto, že jde o rozhodnutí vybudovaná na odlišných skutkových základech, přičemž v posléze zmiňovaném rozsudku jde o otázku výkladu jiného ustanovení zákona, a to sice § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě (kdy je překážkou pro vydání zřízení zahrádkové či chatové osady, nikoliv sportovního /tělovýchovného/ zařízení, tvořícího zde nedělitelný funkční celek).

Výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě zastávaný obecnými soudy shledává ústavně konformním i Ústavní soud, jenž usnesením ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. , odmítl ústavní stížnost v části směřující i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. . Přitom odkázal též na závěry, které sám již dříve vyslovil v usnesení ze dne 12. července 2002, sp. zn. , podle nichž „překážkou vydání pozemků (§ 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) je samotná existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení na předmětných pozemcích“, argumentuje též tím, že „pokud by měl zákonodárce v úmyslu vymezit počátek doby jinak, nepochybně by tak učinil, jako tomu je v případě ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě“.

V souladu s ustálenou judikaturou jsou též závěry odvolacího soudu vážící se k výluce podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (spočívající v zastavěnosti pozemků). Zastavěním pozemku ve smyslu cit. ustanovení zákona je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 1999, nebo již rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 1993, sp. zn. , uveřejněný pod č. 70/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ jde očividně i v dané věci, v níž ony části předmětných pozemků sloučené v parc. č. 1206/1 byly v 70. letech minulého století zastavěny pozemní komunikací, která využití pozemku k jakýmkoliv jiným účelům vylučuje.

Pojem „stavba“, jak je používán v restitučních předpisech, stejně jako i pojem „pozemek“, je třeba chápat jako věc z hlediska předpisů občanskoprávních, nikoli správních (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2007, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 96 svazek 34, str. 35). Proto se i v posuzované věci mohou prosadit závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. října 2006, sp. zn. (publikovaném pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž i místní komunikace, představující určité ztvárnění zemského povrchu, může být za určitých okolností stavbou, tedy věcí nemovitou v občanskoprávním smyslu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se uvedenou problematiku ve věcech restitučních, v souvislosti s výkladem a aplikací ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, srov. např. rozsudek ze dne 21. května 2009, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 15. září 2009, sp. zn. – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

). Okolnosti podřaditelné pod některou z výjimek uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat (kdy stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jde-li o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země), zde žalobce ani netvrdí a takové okolnosti byly by ve zřejmém rozporu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními (z nichž dovolací soud vychází).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – v dovoláním označených otázkách opřený o ustálenou judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu ) a dovolání proti němu není tudíž přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( , ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a , podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. V případě žalovaného ad 2) jde o odměnu advokáta ve výši 10.000,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů), krácenou o 50% ( téže vyhl.) na částku 5.000,- Kč, spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částkou 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 6.360,- Kč. Ostatním (oprávněným) účastníkům ad 1) a 3) – jak z obsahu spisu vyplývá – v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. srpna 2012

Mgr. Petr K r a u s, v. r.

předseda senátu