Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1614/2017

28 Cdo 1614/2017

U S N E S E N Í

J. Č.

1)

Dostihového závodiště Praha, státního podniku v likvidaci

, IČO: 00017388, se sídlem v Praze 5, Velká Chuchle, zastoupeného Mgr. Lucií Žákovou (dříve Hruškovou), advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15,

2) hlavního města Prahy

, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a

3) České republiky – Státního pozemkového úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774,

o vlastnictví oprávněné osoby

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č. j. -517, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. červena 2011, č. j. -251, jímž tento soud – v řízení dle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) – zamítl žalobu na určení, že žalobce jako oprávněná osoba (její právní nástupce) podle , o úpravě vlastnických vtahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) je vlastníkem pozemků v katastrálním území V. Ch., identifikovaných ve výroku pod bodem I rozsudku, a že požadovaným rozhodnutím soudu má být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 25. 3. 2005, č. j. PÚ 113/91/7.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první, odst. 2 , neboť není přípustné.

Napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení a není přípustné ani podle ustanovení , neboť právní otázky vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Dovolatelem vymezené otázky, týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, Nejvyšší soud řešil již rozsudkem ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. (vydaným na prakticky totožném skutkovém základě – ve věci restituce pozemků, na nichž se nachází dostihové závodiště ve V. Ch.); k jeho závěrům se opakovaně přihlásil i ve své další rozhodovací praxi (srov. usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. ). Je přitom zajisté i dovolateli známo, že stejné závěry Nejvyšší soud učinil již dříve i v nyní projednávané věci – v usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. (jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2013, č. j. -328, později však odklizeném na podkladě žalobcem podané žaloby pro zmatečnost).

V odkazovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vyslovil i k dovolateli nyní znovu nastolené otázce, lze-li dostihové závodiště považovat za „sportovní zařízení“ ve smyslu citovaného ustanovení zákona, na níž podal kladnou odpověď s argumentací dále rozvedenou ve vzpomínaných rozhodnutích. Přitom vyřešil i dovolatelem znovu pokládanou otázku hmotného práva, zdali je existence sportovního zařízení překážkou pro vydání pozemků i tehdy, bylo-li zřízeno před tzv. rozhodným obdobním, tj. zasahuje-li doba jeho zřízení před 25. únor 1948, uzavíraje, že v případech, v nichž bylo tělovýchovné nebo sportovní zařízení zřízeno na pozemku před 1. říjnem 1976 (jak se stalo v případě dostihového závodiště v Ch.), jsou tato zařízení překážkou vydání pozemků již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích; tzv. rozhodné období zákona o půdě (tj. doba od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) stanoví časovou hranici pouze ve vztahu ke vzniku majetkové křivdy, jež má být odčiněna, není ji však možné spojovat s aplikací ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Počáteční lhůtu, k níž by se měl vázat okamžik zřízení sportovního zařízení, zákon nestanoví.

Prezentovaný výklad tohoto relevantního ustanovení zákona učiněný obecnými soudy byl shledán ústavně konformním (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost v její části směřující i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. ). Přitom Ústavní soud odkázal i na závěry, jež sám vyslovil již v usnesení ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. , dle nejž překážkou vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě je sama existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení na předmětných pozemcích, dodávaje, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu vymezit počátek doby jinak, nepochybně by tak učinil, jako tomu je v případě ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v situaci, kdy jsou předmětné pozemky – dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů – součástí areálu uvedeného sportovního zařízení – dostihového závodiště) nekoliduje pak ani s tzv. „areálovou judikaturou“ Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. , resp. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. ).

Výklad relevantního ustanovení restitučního předpisu, jež stanoví jednu z překážek naturální restituce obnovením vlastnictví k původně vlastněnému pozemku, vychází jak z dikce tohoto ustanovení, tak i jeho smyslu a účelu (jímž je ochrana veřejného zájmu v podobě zachování provozu tělovýchovného či sportovního zařízení); tento výklad sledující zásadu proporcionality – jak vidno shora – obstál při přezkumu v rovině ústavněprávní (krom shora označeného usnesení Ústavního soudu sp. zn. srovnej dále např. i usnesení sp. zn. , či ). I proto neshledává Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci důvody, pro které by se měl od již dříve přijatého řešení rozhodných právních otázek odchýlit (a tedy ani z tohoto hlediska dovolání přípustné není).

Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem naposled uplatněná námitka o nedostatku subjektivní legitimace někdejšího správce konkursní podstaty Dostihového závodiště Praha k podání odvolání proti obvodním soudem již dříve vydanému rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 6. 2009, č. j. -141), jež nevystihuje kvalifikovanou otázkou procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí. Taková námitka vystihuje vadu řízení (dovozuje-li dovolatel, že odvolací soud měl již tehdy odvolání odmítnout a nikoliv je projednat věcně; k tomu srov. např. i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 1993, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, č. 6, ročník 1993, s. 211). Takovou vadou (pokud by byla argumentace dovolatele vskutku důvodná, což nyní dovolací soud nehodnotí) bylo by také postiženo nikoliv dovoláním nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž již jemu předcházející kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. , 260/2010, 261/2010-187. Nadto sluší se připomenout, že samy vady řízení nejsou dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení dle ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť ke zmatečnostem, stejně tak jako k jiným vadám ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud až v případě přípustného dovolání (srov. věty druhé ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – odůvodněno být nemusí (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2017Mgr. Petr Krauspředseda senátu