Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1017/2016-319

28 Cdo 1017/2016-319

U S N E S E N Í

R. M.

Žďárské stavební společnosti s.r.o.

, IČ 255 57 874, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Jihlavská 1007/2,

o 36.652 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. září 2015, č. j. -281, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, č. j. -252, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i státu (výroky III. a IV.). Nevyhověl tak žádání žalobce o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo spočívat v částce zaplacené jím žalované za vyúčtované stavební práce, které ovšem nebyly reálně provedeny. Po opakované kasaci jeho rozhodnutí ze strany odvolacího soudu zabýval se okresní soud výší požadovaného bezdůvodného obohacení. Dospěv k závěru, že žalobce stran vzniku bezdůvodného obohacení ani jeho výše neunesl důkazní břemeno, žalobu zamítl.

K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, č. j. -281, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích o náhradě nákladů řízení – výroky II. – IV. – je změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud přisvědčil soudu prvního stupně v úsudku, dle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno stran výše bezdůvodného obohacení, pročež kvitoval i jeho zamítavý výrok. Připomněl, že nesplní-li účastník své procesní povinnosti (tvrzení a důkazní), či nepodaří-li se v řízení jeho tvrzení prokázat, následuje zpravidla rozhodnutí v jeho neprospěch. Zdůrazňuje též pasivitu žalobce, jenž doložil toliko pro věc bezvýznamnou u, další důkazy (např. jím zmiňovaný znalecký posudek) nenavrhl, ani se sám jednání před soudem nezúčastnil, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalobce. Vymezuje se k dle jeho názoru nesprávnému poučení odvolacího soudu a akcentuje přitom spotřebitelskou povahu vztahu mezi stranami sporu, uzavírá, že se na danou věc neaplikuje hodnotové omezení přípustnosti dovolání podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Jím uplatněný mimořádný opravný prostředek pak považuje za přípustný ve smyslu , neboť napadené rozhodnutí spočívá na otázce (neprovedení důkazu a neposkytnutí poučení podle ), jež má být posouzena jinak, než jak byla v praxi dovolacího soudu doposud řešena. Nalézacím soudům vytýká, že v rozporu s jeho očekáváním neprovedly důkaz blíže neidentifikovaným znaleckým posudkem. Odvolací soud nadto pochybil, rezignoval-li na poučení žalobce podle a rozhodl-li v jeho nepřítomnosti, čímž mu zabránil v realizaci procesních práv. V doplnění dovolání (podaném v rámci tříměsíční lhůty ve smyslu , věty druhé, ) pak upozorňuje na účast otce – svého zástupce – na jednání před odvolacím soudem, s nímž krajský soud nesprávně nejednal pro nedostatek zmocnění ze strany žalobce, ačkoliv dle judikatury Nejvyššího soudu (jmenuje konkrétně usnesení ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. ) lze plnou moc zástupce doložit i později. Závěrem žalobce navrhuje zrušení rozsudků odvolacího i okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno

řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

Dle § 52 odst. 2 obč. zák. je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Dle § 52 odst. 3 obč. zák. je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

V nynějším sporu se z rozhodnutí soudů nižších stupňů podává, že se jedná o vztah determinovaný ústní smlouvou o dílo, na základě níž měla žalovaná v rámci své podnikatelské činnosti pro žalobce, jenž je fyzickou osobou a nejednal v souvislosti se svou obchodní nebo jinou podnikatelskou aktivitou či při samostatném výkonu povolání, realizovat stavební práce. Za nastíněných okolností je na posuzovaný právní poměr možné nazírat jako na vztah spotřebitelský ve smyslu obč. zák., pročež se zde neprosadí omezení přípustnosti bagatelním limitem podle

Dovolání ovšem ani přesto za přípustné považovat nelze.

Naznačuje-li dovolatel v doplnění dovolání podaném dne 11. 1. 2016, jež Nejvyšší soud pokládá s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu za včasné (srov. , větu druhou, ), poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. , rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, nelze se s jeho náhledem ztotožnit. Citované rozhodnutí sice připouští, jak akcentuje žalobce, plnou moc prokazující oprávnění zástupce jednat jménem účastníka doplnit i později, leč dodává, že dokud nebude plná moc soudu předložena, pokračuje se v řízení, aniž by s dotčeným subjektem mohl soud jednat jako se zástupcem účastníka. Postup odvolacího soudu, jenž pokračoval v jednání, jako by žalobce nebyl přítomen, i přes účast jeho otce, se proto připomenuté rozhodovací praxi nikterak nepříčí. Jeví se pak vhodným zmínit, že nastíněnou argumentací dovolatel artikuluje námitku odnětí možnosti jednat před soudem, a tedy vadu řízení ve smyslu , přičemž ale ke zmatečnostním vadám, stejně jako jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

přihlíží dovolací soud v souladu s pouze v případě přípustného dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. ).

V samotném podání označeném jako dovolání pak žalobce dovozuje jeho přípustnost z potřeby odlišného vyřešení právní otázky, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, od dosavadní praxe soudu Nejvyššího. Vymezuje-li účastník přípustnost mimořádného opravného prostředku prostřednictvím zmíněného hlediska, musí být z dovolání zřejmé, od kterého dříve přijatého řešení dané otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. , a ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. ). Dovolatel v nyní projednávaném případě však neuvádí, od kterého doposud zastávaného závěru by se judikatura měla při posuzování jím naznačených otázek (provádění důkazů a poskytování poučení podle ) odklonit, ani nenastiňuje ono jiné řešení, v jehož intencích by bylo třeba napříště postupovat. Nedostává tak zjevně zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti, jež je podle obligatorní náležitostí a podmínkou projednatelnosti dovolání (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. ).

Nadto nelze opomenout, že v dovolání předestřenými tezemi namítá toliko vady řízení ve smyslu , k nimž, jak bylo již shora připomenuto, Nejvyšší soud přihlíží pouze v případě přípustného dovolání. Trpí-li tedy podání žalobce v dané části vadami, jež znemožňují v dovolacím řízení pokračovat, bylo namístě je v souladu s , větou první, odmítnout (srovnej obdobně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ).

Ačkoli dovolatel avizuje, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy včetně nákladových výroků, žádnou argumentaci – natož takovou, jež by se vázala k obligatornímu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ( ) – ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nevznáší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. ).

Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, přičemž žalobce vzdor úvodnímu ohlášení dále nepředložil dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria , respektive zcela rezignoval na vymezení předpokladů přípustnosti. Dovolacímu soudu proto nezbylo než jeho podání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu