Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4046/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) K. a. s., zastoupené advokátem, a 2) P. f. ČR, o určení vlastnictví podle páté části , vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , k dovolání žalovaného ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2007, č. j. -118, takto:

I. Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

V řízení podle páté části se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku č. 33/1 v katastrálním území S. Nesouhlasil s rozhodnutím Ministerstva zemědělství – pozemkového úřadu v P. ze dne 9. 4. 2004, č. j. 5782/79/92-De, jímž bylo rozhodnuto podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „“), že vlastníkem uvedeného pozemku není, což pozemkový úřad odůvodnil tím, že na pozemek je nutno pohlížet jako na zastavěný rekreačním areálem žalobce.

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, č. j. -103, žalobě vyhověl. Vzal za prokázané, že na předmětném pozemku nestála ke dni 24. 6. 1991 žádná stavba, víceúčelová budova na něm byla postavena na základě stavebního povolení ze dne 10. 8. 1992 a kolaudována byla 4. 6. 1993. Ke dni účinnosti zákona o půdě nebyl předmětný pozemek zastavěn ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, i když byl součástí rekreačního areálu – ten však nelze sám o sobě považovat za stavbu.

Krajský soud v Českých Budějovicích svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, jež ani žalovaný nezpochybňoval, že výstavba na předmětném pozemku byla zahájena až po vydání stavebního povolení ze dne 10. 8. 1992. Skutečnost, zda ke dni účinnosti zákona o půdě stála na pozemku jiná stavba, považoval za bezvýznamnou, neboť pozemek se jejím zánikem stal nezastavěným a teprve následně byl zastavěn novou stavbou. Zabýval se rovněž námitkou žalovaného, že za stavbu je třeba považovat celý rekreační areál, a s odkazem na své dřívější rozhodnutí v obdobné věci vedené mezi týmiž účastníky uzavřel, že takový výklad ustanovení by byl nepřípustně rozšiřující a s ohledem na charakter zákona o půdě jako zákona restitučního zásadně nepřípustný. v výslovně, taxativním způsobem, vyloučil některé areály z povinnosti vydat pozemek s ohledem na způsob jejich využití (hřbitovy, tělovýchovná a sportovní zařízení, zahrádkové a chatové osady), u ostatních pak s ohledem na rozsáhlou judikaturu, včetně judikatury Ústavního soudu, vyložil, že na každou nemovitost je třeba z hlediska její zastavěnosti hledět samostatně.

V dovolání proti tomuto rozsudku prvý žalovaný uplatňuje jeho přípustnost podle Domnívá se, že jde o věc zásadního právního významu, jež není rozhodována jednotně, a uplatňuje dovolací důvod podle , tj. nesprávné právní posouzení věci. Za rozhodující považuje, že podle kolaudačního rozhodnutí z 24. 6. 1971 bylo na parcele č. 853/3 (jejíž část tehdy tvořil i pozemek č. 33, oddělený při výstavbě nové budovy) kolaudováno rekreační středisko, a stavby na těchto pozemcích patří do souboru rekreačních budov, které byly povolovány a kolaudovány v různých časových obdobích, jako modernizace a rozšíření již existujícího rekreačního areálu. Z nich stavba víceúčelové budovy, jež stojí v současné době na předmětném pozemku, nahradila vyhořelou jinou stavbu, která na něm stála ještě před účinností zákona o půdě. Dle dovolatele je nepochybné, že se jedná o soubor staveb jednoho funkčního a především vlastnického celku sloužícího k rekreaci, jednotlivé stavby jsou na sebe funkčně vázány, zejména chatky na budovy se sociálním zařízením, kuchyní, klubovnou atd. Věc měla být posuzována podle a násl. tehdy platné , upravující režim staveb pro dočasné ubytování. Soudy se rovněž nezabývaly otázkou, zda v dané věci veřejný zájem nepřevažuje nad účelem restituce. Konečně je dle něj zřejmé, že výstavba na parcele č. 33/1 a 853/3 byla vedena jediným stavebním záměrem, podle něhož na sebe stavby navazují a jsou funkčně propojeny. Takový stav existoval již i v době účinnosti zákona o půdě, kdy na předmětném pozemku stála následně vyhořelá jiná stavba a pozemek nelze proto podle zákona o půdě vydat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že do toku 1992 na předmětném pozemku žádná stavba nestála, jednalo se o volnou plochu pozemkové parcely, kterou prvý žalovaný po uplynutí zákonného časového rámce zastavěl. Rozsudek odvolacího soudu je správný, je v souladu s výkladem § 11 odst. 1 zákona o půdě, jaký zastává judikatura. Poukázal na spory dříve vedené u přilehlých pozemcích, v nichž soudy posuzovaly zastavěnost pozemků s ohledem na charakter jednotlivých staveb na tom kterém pozemku. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje po formální stránce požadavky stanovené zákonem a dovolací soud proto zvažoval jeho přípustnost. Dovolatel odůvodňuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu tím, že v rozhodovací praxi soudů je otázka zastavěnosti pozemků z hlediska § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě řešena rozdílně, přičemž má na mysli problematiku zastavěnosti stavbami vlastnicky a funkčně propojenými. Dovolací soud se však touto problematikou již opakovaně zabýval, a dokonce ji řešil ve věci, jež se týkala týchž účastníků a souvisejících pozemků, včetně pozemku č. 853/3 v Sobědraži, z nějž byl pozemek č. 33/1 vyčleněn. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. , zamítl dovolání žalovaného, jež bylo co do dovolacího důvodu obsahově shodné s dovoláním v této projednávané věci. Dovolací soud v citovaném rozsudku uzavřel, že pojem „stavba“, jak je používán v restitučních předpisech, včetně zákona o půdě, je třeba chápat jako věc z hlediska předpisů práva občanského, nikoli správního, a že tato judikatura nedoznala změny, přičemž příkladmo odkázal na svůj rozsudek z 28. 2. 2006, sp. zn. , a na judikaturu Ústavního soudu. Podrobný právní závěr odvolacího soudu je v souladu s uvedenou judikaturou. Z obsahu spisu vyplývá, že ke dni uplatnění nároku žalobce na vydání předmětného pozemku, nebyla na jeho ploše žádná stavba, která by vyhovovala pojmu „nemovitá věc“ z hlediska občanskoprávního a lze tedy tento závěr na danou věc plně aplikovat. Dovolací soud tedy neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam, a nedovodil proto přípustnost dovolání podle Dovolání bylo proto odmítnuto podle a

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a Náklady žalobce činí při jednom úkonu jeho právního zástupce a základní sazbě 3.500,- Kč jednu čtvrtinu základní sazby (, , , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování …) a částku 75,- Kč na hotové výlohy.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu