Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 781/2024

-587

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně XAVEROV trade, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, identifikační číslo osoby: 27242731, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., dr. h. c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 666.576,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2023, č. j. -554, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2023, č. j. -554, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2023, č. j. -498, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. -498, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 138.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 12. 2017 dozaplacení (výrok I.) a v části, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 528.576,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 12. 2017 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení, a to České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ve výši 58.291,- Kč a žalobkyni ve výši 157.898,- Kč (výroky III. a IV.).

3. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobkyní uplatněném nároku po částečné kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. -280 (co do částky 692.000,- Kč s příslušenstvím bylo odvolání žalobkyně citovaným usnesením odmítnuto, pročež v tomto rozsahu nabyl předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2020, č. j. -198, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2020, č. j. -235, právní moc ke dni 12. 1. 2021). Soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky, jež náleží do výlučného vlastnictví žalobkyně, představují veřejné prostranství, neboť jsou zastavěny pozemními komunikacemi nebo tvoří veřejnou zeleň, pročež bezplatným užíváním předmětných pozemků vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014.

4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výroku II. i žalovaného proti výrokům I., III. a IV. rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. -554, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 528.576,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 12. 2017 do zaplacení (výrok I.). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalobkyni ve výši 162.287,- Kč a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ve výši 58.291,- Kč (výroky II. a III.).

5. Odvolací soud se ztotožnil s konkluzemi soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Zdůraznil, že předmětné pozemky naplňují definici veřejného prostranství ve smyslu ustanovení , o obcích (obecní zřízení) – dále „“, a svou povahou slouží všem občanům hlavního města Prahy, tedy k „neomezenému užívání“. Uvedl také, že o důvodnosti požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním předmětných pozemků, a tudíž i o pasivní věcné legitimaci žalovaného, bylo již pravomocně rozhodnuto v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2020, č. j. -198, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2020, č. j. -235. Úvahy soudu prvního stupně tak korigoval toliko ve vztahu k výši náhrady za bezdůvodné obohacení.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků, na nichž se nachází veřejná zeleň, účelové komunikace nebo místní komunikace IV. třídy, postrádá žalovaný pasivní věcnou legitimaci. Domnívá se, že odvolací soud měl přihlédnout k rozdělení kompetencí a povinností mezi hlavní město Prahu (žalovaného) a jeho městské části, jež taktéž může tížit povinnost k vydání bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu vytýká, že u jednotlivých předmětných pozemků nezkoumal charakter veřejného prostranství. Dle názoru žalovaného je třeba odlišit pozemky určené primárně k uspokojování potřeb místních občanů a pozemky plnící určité „celoměstsky“ významné funkce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila nesouhlasně. Vyzdvihla, že pasivní věcná legitimace žalovaného se odvíjí od skutečnosti, že předmětné pozemky jsou užívány jako veřejné prostranství, a to bez ohledu na druh pozemních komunikací na nich se nacházejících. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (, věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné ( ).

9. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je ve smyslu ustanovení přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky hmotného práva – určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení (ve sporu pasivně legitimované) za užívání pozemků, na nichž se nachází veřejné prostranství. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalovaného shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

11. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

12. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

13. Podle ustanovení veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru; obdobně pak viz ustanovení , o hlavním městě Praze.

14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Shodný náhled na danou problematiku se dlouhodobě prosazuje též v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 89/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 163/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 79/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu – uvedené nálezy, stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

15. Pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům dané pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. ). Obohacení se tak odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. ). Současně pak nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. , o hlavním městě Praze, spočívající v tom, že péče o veřejná prostranství ( ) a zajištění jejich užívání neomezenému okruhu subjektů představuje v podstatě výkon veřejných funkcí městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů, což by jinak musela zajistit jiným způsobem. Uvedené závěry se přitom prosadí nejen ve vztahu k péči o pozemky veřejné zeleně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. ), nýbrž i ve vztahu k jiným veřejně přístupným pozemkům, jejichž prostřednictvím jsou saturovány potřeby občanů (kupř. zpevněné plochy zajišťující přístup k objektům sloužícím občanům, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , nebo dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2024, sp. zn. ). Z této zásady jsou ovšem přípustné výjimky např. v případě pozemků, jež sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy, relevantní může být i velikost daného prostoru, jeho začlenění do okolní krajiny, historický či společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně funkční souvislost s jinými pozemky apod. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. ).

16. K vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním veřejného prostranství tvořeného veřejnou zelení, případně pozemními komunikacemi, které nemají charakter samostatných staveb v občanskoprávním smyslu, jsou tudíž, jde-li o pozemky nacházející se na území hlavního města Prahy, zásadně – nevyjdou-li najevo výše popsané výjimečné okolnosti – pasivně věcně legitimovány městské části, jež jejich prostřednictvím zajišťují výkon svých veřejných funkcí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. ).

17. Na druhou stranu Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale prosazuje názor, že nedisponuje-li vlastník pozemní komunikace, jež je samostatnou věcí v právním smyslu, titulem opravňujícím jej k užívání pozemků pod komunikací ve vlastnictví jiné osoby, vzniká mu bezdůvodné obohacení, které je povinen vlastníku zatížených nemovitostí vydat, a to nejen za užívání pozemků přímo zastavěných, ale též ploch nezastavěných, leč k provozu komunikace nezbytných, případně i ploch, na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 184/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Za stavbu, jakožto samostatnou věc v občanskoprávním smyslu je pak pokládán výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. ). Při posouzení samostatnosti stavby je nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je potřebné zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. ). Na místní komunikace je přitom třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ), respektive v případě zastavění pozemku místní komunikací svědčí pasivní věcná legitimace hlavnímu městu Praha, je-li vlastníkem této komunikace podle ustanovení , věta druhá, , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů – dále „“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , bod 16., a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , bod 11.). Účelové komunikace, u nichž zákon nepředpokládá, že budou ve vlastnictví jednoho konkrétního subjektu (srovnej , věta třetí, ), mohou být za splnění stanovených předpokladů taktéž samostatnými věcmi v právním smyslu, avšak dle konkrétního stavebního provedení účelové komunikace budou velmi často vyhodnoceny jako součást pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ).

18. Vzhledem k výše uvedenému se právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětných pozemků – jeví být přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud totiž uzavřel, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětných pozemků ve vlastnictví žalobkyně, jež představují veřejné prostranství ve smyslu ustanovení , je bez dalšího pasivně věcně legitimován žalovaný (hlavní město Praha), aniž se důsledně zabýval hmotněprávními předpoklady jeho pasivní věcné legitimace, tj. tím, zda a které z pozemků jsou zastavěny samostatnými stavbami pozemních komunikací vlastněných žalovaným, případně zda nejde o plochy byť nezastavěné, leč k provozu komunikací nezbytné, nebo o plochy tvořící jejich příslušenství (na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně), či výjimečně o nezastavěná veřejná prostranství sloužící primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy. Odvolací soud nikterak neuvážil, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užitím nezastavěných ploch tvořících veřejná prostranství (veřejně přístupná zeleň či pozemní komunikace, jež nemají charakter samostatných věcí v občanskoprávním smyslu) jsou přitom jinak zásadně pasivně věcně legitimovány příslušné městské části.

19. Pokud se pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že některé z předmětných pozemků by mohly naplňovat znaky účelové komunikace ve smyslu ustanovení , jeví se vhodným připomenout, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován (věnoval-li pozemní komunikaci k tomuto užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. ), a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ), přičemž vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází taková pozemní komunikace, nárok (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ).

20. Obstát nemůže ani úvaha odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného opřená o žalobnímu žádání částečně vyhovující výrok pravomocného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2020, č. j. -198, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2020, č. j. -235, proti němuž žalovaný nebrojil odvoláním. Z okolnosti, že žalovaný nezpochybňoval u části žalobou uplatněného nároku svoji pasivní věcnou legitimaci, nelze dovozovat jeho pasivní věcnou legitimaci ve vztahu ke všem předmětným pozemkům, za jejichž užívání je vydání bezdůvodného obohacení požadováno. Ostatně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně č. j. -198 nepředstavuje mezitímní rozsudek (viz , věta druhá, ), jímž by bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. ).

21. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení , a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

22. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (, věta první, ).

23. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu