Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1063/2020

28 Cdo 1063/2020-735

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 3 748 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č. j. -701, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2018, č. j. -600, potvrzen ve výrocích pod body I – XXXIV a XXXVI – XXXVII, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci tam uvedené částky, spolu se specifikovanými úroky z prodlení, změněn ve výrocích pod body XLII, XLIII a XLIV o nákladech řízení a nákladech státu (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Takto odvolací soud rozhodl o žalobcem uplatněném požadavku na náhradu za bezesmluvní užívání pozemků žalovaným, kdy jde o pozemky v žalobcově vlastnictví, jež jsou – dle zjištění obou soudů – zastavěny místními komunikacemi ve vlastnictví žalovaného a s nimi funkčně souvisejícími úpravami, v důsledku čehož (dle závěru odvolacího soudu) vzniká žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, posuzované zde – se zřetelem na dobu jeho vzniku před 1. 1. 2014 – podle a násl. , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); viz , . Výši peněžité náhrady odvolací soud poměřoval hladinou obvyklého nájemného, s přihlédnutím k cenové regulaci – maximální ceně nájemného za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce – výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění , o cenách.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále také jen „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce posouzení pasivní legitimace žalovaného hlavního města Prahy k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, na kterých je situována veřejně přístupná účelová komunikace“, jakož i v otázce procesního práva „týkající se hodnocení důkazů“ (ve věci podaných znaleckých posudků o určení obvyklého nájemného s rozdílnými závěry).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (k tomu srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátkou ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ).

Žalovaným zpochybňované posouzení otázky hmotného práva – určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků (jde-li i o ony tři konkrétně jmenované pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a XY v k. ú. XY z celkového počtu čtyřiatřiceti pozemků, k nimž se vztahuje soudy přiznaná náhrada), s argumentací, že odvolací soud (dle názoru dovolatele) v rozporu s rozhodovací praxí posoudil charakter účelové komunikace jako samostatné stavby a v návaznosti na to dospěl k nesprávnému závěru o pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž je veřejně přístupnou účelovou komunikací dotčen, nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na řešení této otázky (určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jako účelové komunikace) rozhodnutí odvolacího soudu zjevně založeno není (s ohledem na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a z něj vyvozované konkluze, že předmětné pozemky jsou dotčeny stavbami místních komunikací, na řešení takto položené otázky napadené rozhodnutí nezávisí).

Jestliže v tomto směru dovolatel vychází z vlastní verze skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a případně tak i napadá soudy učiněná skutková zjištění), sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).

Tedy ani odkazy dovolatele na judikatorní praxi týkající se problematiky určení povahy účelových komunikací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , k němuž dovolací soud poznamenává, že názor vyslovený v tomto rozhodnutí ve vztahu k místním komunikacím, o něž se jedná v posuzované věci, byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněným pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. , v němž byla řešena otázka povahy silážního žlabu a zpevněné plochy) nelze považovat pro danou věc za relevantní (a napadené rozhodnutí odvolacího soudu s nimi v rozporu není). Nepřiléhavé jsou pak i odkazy na judikaturu zabývající se otázkou pasivní legitimace subjektu k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž – na rozdíl od věci nyní posuzované – není dotčen pozemní komunikací jako samostatnou stavbou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ), a bez relevance jsou i další odkazy na rozhodovací praxi týkají se problematiky určení subjektu obohaceného užíváním veřejného prostranství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. ).

V souvislosti s řešenou kauzou sluší se vzpomenout spíše ony závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, že je-li obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to příp. i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, případně i plochy, na níž se nacházejí chodníky, silniční vegetace apod. (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. , ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. ; k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , či usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. ). Na místní komunikace je pak třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů (srov. již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Při posouzení samostatnosti stavby je pak nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. ); bude přitom záležet vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je zde široký prostor pro uvážení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. ). Konkluze soudů nižších stupňů, jež se charakterem komunikací nacházejících se na dotčených pozemcích náležitě zabývaly (v tomto směru provedl soud prvního stupně obšírné dokazování a své závěry řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž odvolací soud jej bez výhrad aproboval), nejsou nikterak nepřiměřenými ani nevybočují z rámce vymezeného výše uvedenou rozhodovací praxí.

Jestliže dovolatel dále zpochybňuje i závěry odvolacího soudu o kvantifikaci bezdůvodného obohacení (poměřovaného hladinou obvyklého nájemného, s přihlédnutím k cenové regulaci – maximální ceně nájemného za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce), jak k němu soudy dospěly po zhodnocení ve věci podaných znaleckých posudků, míří i zde jeho námitky spíše do poměrů skutkových, tedy proti soudy učiněným skutkovým zjištěním (kdy dovolatel výslovně napadá hodnocení provedených důkazů). K tomu sluší se zopakovat, že dovolacímu soudu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, v zásadě tedy ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. ), tím méně prověřování odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ), pročež samotná polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku, resp. se závěry soudů stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit přípustnost dovolání. Přitom i otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je pak otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ).

Nejenom otázky skutkové, nýbrž ani dovolatelem event. uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů (vystihuje-li vady řízení, srov. poukaz dovolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ) nemohla by pak založit přípustnost dovolání ve smyslu ; ke zmatečnosti ( , a b/ a ), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. ).

Poukazuje-li dovolatel i na obecné závěry rozhodovací praxe týkající se hodnocení znaleckého posudku (např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. ), a rozhodovací praxi dopadající na situace, kdy měl soud k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. ), pak ani této rozhodovací praxi se soudy v dané věci nikterak nezpronevěřily, zpřístupnily-li své úvahy, přesvědčivé a logické, jimiž se řídily při hodnocení podaných znaleckých posudků, tedy proč preferovaly závěry podávající se ze soudem opatřeného posudku YBN CONSULT – Znaleckého u s.r.o. oproti posudku Ing. Luďka Hůrky opatřeného žalovaným (kdy příslušní znalci, resp. zpracovatelé posudku byli v řízení řádně vyslechnuti) a bylo-li také osvětleno, proč soud nepovažoval pro posuzovanou věc za rozhodující další žalovaným předložené znalecké posudky, jež byly vypracovány pro účely jiných řízení a v nichž jde o náhradu za užívání pozemků za jiná časová období.

Z výše uvedeného vyplývá, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první ).

Napadá-li snad dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není nadto dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 5. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu