Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3490/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013 č. j. -113 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012 č. j. -78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " ") a práva na stejné rozhodování ve stejných případech ve smyslu y. Do těchto jejích práv bylo podle stěžovatelky zasaženo tím, že byla, jakožto vlastník pozemní komunikace, shledána pasivně legitimovanou v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání pozemku pod touto stavbou bez právního důvodu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný pouze tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, v jakých případech, resp. za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod.

Takové porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Právní názory vyslovené v napadených rozhodnutích soudů jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. To se týká zejména též závěru, že osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého hl. městu Praze užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby, zastavěných pozemní komunikací, je hl. město Praha jako vlastník této komunikace ( , o pozemních komunikacích). Tento závěr, vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. , ostatně již opakovaně aproboval též Ústavní soud. Tato rozhodnutí jsou stěžovatelce nepochybně známa, přesto Ústavní soud příkladmo poukazuje např. na usnesení ze dne 13. 12. 2012

sp. zn.

, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 15. dubna 2014

sp. zn.

(dostupná též na nalus.usoud.cz).

Na těchto závěrech Ústavní soud setrvává i po pečlivém zvážení tvrzení a argumentace stěžovatelky, obsažených v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 22. 4. 2014.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný pouze tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, v jakých případech, resp. za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod.

Takové porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Právní názory vyslovené v napadených rozhodnutích soudů jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. To se týká zejména též závěru, že osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého hl. městu Praze užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby, zastavěných pozemní komunikací, je hl. město Praha jako vlastník této komunikace ( , o pozemních komunikacích). Tento závěr, vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. , ostatně již opakovaně aproboval též Ústavní soud. Tato rozhodnutí jsou stěžovatelce nepochybně známa, přesto Ústavní soud příkladmo poukazuje např. na usnesení ze dne 13. 12. 2012

sp. zn.

, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 15. dubna 2014

sp. zn.

(dostupná též na nalus.usoud.cz).

Na těchto závěrech Ústavní soud setrvává i po pečlivém zvážení tvrzení a argumentace stěžovatelky, obsažených v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 22. 4. 2014.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu