Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1744/2023

28 Cdo 1744/2023-106

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované E. G., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o 51 541 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2023, č. j. -93, takto:

Dovolání seodmítá.

1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2023, č. j. -93, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 9. 2022, č. j. -72, jímž bylo stanoveno, že základ nároku žalobkyně vůči žalované na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého bezesmluvním užíváním žalobkyní vlastněné pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 10. 2020, je po právu.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda předmětný pozemek, pokrytý asfaltovou plochou, určený k parkování vozidel a napojený na veřejnou komunikaci tvoří funkční celek s dovolatelkou vlastněným sousedícím rekreačním ubytovacím areálem. Měla za to, že uvedená otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud řešena.

3. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. ). K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou jeho vlastnická práva realizována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ). Uvedené závěry lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

5. Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení , , účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech – na posuzovanou věc dopadající (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemku v období od 1. 1. 2018 do 31. 10. 2020) – právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. ).

6. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Vycházeje ze zjištění, že předmětný pozemek (parc. č. XY v k. ú. XY), vlastněný žalobkyní, je částečně připlocen k rekreačnímu ubytovacímu areálu ,,XY“ (souboru funkčně propojených staveb a pozemků) vlastněnému dovolatelkou a slouží k provozování podnikatelské činnosti v něm (coby parkoviště), totiž v souladu s touto judikaturou dovodil, že se dovolatelka na úkor žalobkyně (v rozhodném období) bezdůvodně obohatila již jen v důsledku okolnosti, že dotčený pozemek byl v této době bezesmluvně užíván, coby součást dovolatelkou vlastněného rekreačního ubytovacího areálu.

7. Judikaturně přijaté závěry o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku existence stavby na cizím pozemku se přitom výslovně vztahují i na se stavbou funkčně propojené parkovací plochy – parkoviště (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. ). Z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení je pak nerozhodné, jakým způsobem a v jaké intenzitě vlastník stavby (areálu) přidružený pozemek užívá (po jak dlouhou dobu areál provozoval či zda umožňuje užívání pozemku i třetím subjektům).

8. Rozporuje-li dovolatelka současně závěry soudů nižších stupňů o funkční souvislosti předmětného pozemku sloužícího jako parkoviště s pozemky a stavbami tvořícími součást jí vlastněného rekreačního ubytovacího areálu, nesou se její argumenty v rovině kritiky skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně a následně převzatých soudem odvolacím, jež ovšem v dovolacím řízení zpochybnit nelze (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. ). Jelikož Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné v otázkách právních, nikoliv nalézací, nepřísluší skutkové závěry soudů nižších stupňů jakkoliv revidovat (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. ), nemohou uvedené námitky přípustnost mimořádného opravného prostředku založit. Dovolání lze podat výhradně z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ), jehož způsobilým uplatněním není zpochybňování právních závěrů, vychází-li z jiného skutkového stavu, než o jaký se při rozhodování opíral odvolací soud (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry odvolacího soudu o funkční přináležitosti předmětného částečně připloceného (oplocení není uzavřeno branou) pozemku, sloužícího coby parkovací plocha, k sousedícímu rekreačnímu ubytovacímu areálu vlastněnému dovolatelkou ostatně nejsou ani nikterak nepřiměřené či excesivní.

9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nejsou ( ). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první ), jako nepřípustné odmítl podle ustanovení

10. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 7. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu