Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2328/2017

-218

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

žalobců:

a) I. K.

, P.,

b) KR-METAL, s. r. o.

, IČO: 27098109, se sídlem v Příbrami, Třebská 465,

c) I. R.

, V.,

d) H. U.

, P.,

e) J. P.

, P., a

f) R. M.

, P., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalovanému:

město Příbram

, IČO: 00243132, se sídlem v Příbrami, Tyršova 108, zastoupené Mgr. Markem Černým, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140,

o zaplacení částky 527 731 Kč

, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. -162, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. -162,

se

zrušuje

a věc

se

vrací

Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. července 2016, č. j. -119, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 75 021 Kč, žalobkyni b) částku 162 355 Kč, žalobci c) částku 52 257 Kč, žalobkyni d) částku 52 257 Kč, žalobci e) částku 67 863 Kč a žalobci f) částku 48 964 Kč (vše výrokem I rozsudku); ve zbylém rozsahu (co do celkem požadovaných 527 731 Kč) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že v době rozhodné z hlediska uplatňovaného práva, tj. od 1. 10. 2013 do 30. 11. 2015, byli žalobci – každý v rozsahu vymezených podílů – podílovými spoluvlastníky pozemků p. č., p. č., kdy na takto identifikovaných pozemcích žalovaný provozoval placené veřejné parkoviště určené ke stání motorových vozidel, představující místní komunikaci v jeho vlastnictví ( , o pozemních komunikacích), a to aniž by mu k užívání takto zastavěných pozemků ve vlastnictví žalobců svědčil právní titul. Při právním posouzení věci soud prvního stupně proto uzavřel, že užíváním pozemků vzniká žalovanému na úkor žalobců bezdůvodné obohacení [dílem dle , (obč. zák.), jde-li o dobu do 31. 12. 2013, resp. od 1. 1. 2014 dle , (o. z.)], přičemž jeho vznik není eliminován ani ustanovením , o pozemních komunikacích (stanovícím režim obecného užívání pozemních komunikací). Přitom soud prvního stupně poukázal i na výsledky dříve vedeného řízení o vydání bezdůvodného obohacení za předcházející období (vedené u téhož soudu pod sp. zn. ), v němž žalovaný co do základu uznal nárok žalobců, a připomněl i předběžnou dohodu účastníků z roku 2009, v níž tito projevili vůli uzavřít smlouvu o rozdělení výnosu ze žalovaným zpoplatněného parkování. Právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků žalobců v době od 1. 10. 2013 do 10. 1. 2014, shledal soud prvního stupně promlčeným (uplatnili-li právo u soudu žalobci až žalobou ze dne 11. 1. 2016, tj. po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, což namítl žalovaný; , obč. zák.). Ve zbylém rozsahu žalobě o vydání bezdůvodného obohacení vyhověl, odkazuje přitom na ustanovení a 2, o. z. a opíraje se o závěry znaleckého posudku o určení výše obvyklého nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase (152 Kč/m

2

/rok).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2017, č. j. -162, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že se i v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II a III). Uzavřel, že předmětné parkoviště zbudované na pozemcích žalobců představuje místní komunikaci (dle , , o pozemních komunikacích), jež může být za určitých okolností samostatnou věcí – stavbou v občanskoprávním smyslu ( obč. zák.; a 498 odst. 1 o. z.). Současně dovodil, že předmětné pozemky představují veřejné prostranství (dle , o obcích), kdy vlastníku pozemků v zásadě přísluší právo na vydání bezdůvodného obohacení, děje-li se tak bez právního důvodu. Jde ovšem o veřejné prostranství „svého druhu“, nachází-li se na pozemcích místní komunikace ve smyslu , o pozemních komunikacích; proto podle odvolacího soudu na předmětné pozemky dopadá institut tzv. obecného užívání pozemních komunikací, jež je bezúplatné ( ) a žalovanému tudíž bezdůvodné obohacení užíváním pozemků jako parkoviště nevzniká. Přitom odvolací soud argumentuje i případy obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace, neshledávaje důvody k jinému přístupu v případě pozemků zastavěných místní komunikací. Závěr, že žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, nemůže podle odvolacího soudu zvrátit ani zjištění o zpoplatněném parkování na dané místní komunikaci obcí ve smyslu , jelikož zpoplatnění užívání komunikace není projevem zájmu obce jako vlastníka komunikace na braní užitků z věci, nýbrž je motivováno zájmem na organizování dopravy na území obce, čímž nikterak nevybočuje z mezí obecného užívání ve smyslu ustanovení Konečně odvolací soud poukázal i na skutečnost, že předmětné pozemky sloužily komunikační potřebě již před tím, než k nim žalobci nabyli vlastnické právo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Rozsudek jím napadli v jeho celém rozsahu, kdy přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení relevantní otázky, přísluší-li vlastníku pozemku náhrada za zřízení a provozování placeného parkoviště na jeho pozemku, jež je místní komunikací, a děje-li se tak bez občanskoprávního titulu. Posouzení této otázky hmotného práva odvolacím soudem považují dovolatelé za nesprávné, uplatňujíce tak dovolací důvod dle . Za nepřípadnou v tomto směru mají argumentaci dovolacího soudu institutem obecného užívání pozemních komunikací dle ustanovení , kdy poukazují i na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž vzniká na straně obce bezdůvodné obohacení, není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, byť jen zčásti zahrnující pozemky ve vlastnictví jiné osoby. Kritizují i závěr odvolacího soudu o tom, že parkoviště na předmětných pozemcích je samostatnou věcí, v kterémžto směru namítají, že jde toliko o úpravu a zpracování povrchu pozemku, pročež i v takovém případě na straně žalovaného, jakožto výlučného uživatele předmětných pozemků, vzniká bezdůvodné obohacení. Konečně poukazují i na skutečnost, že žalovaný v jiném řízení týkajícím se stejného nároku za jiné časové období uznal základ takto uplatňovaného nároku, resp. učinil rozhodné skutečnosti nespornými, což by dle jejich názoru mělo mít důsledky i v této projednávané věci. Ze všech těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný v jím podaném vyjádření k dovolání označil napadený rozsudek za správný, zastávaje názor, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, eventuelně zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve spojení s čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro tento dovolací přezkum.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka místní komunikace, zbudované a užívané na cizím pozemku bez občanskoprávního titulu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež takto provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti ( , a b/ a ), ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřadní ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při svých dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním posouzení, že ačkoliv jsou předmětné pozemky ve spoluvlastnictví žalobců zastavěny stavbou parkoviště (dle učiněných zjištění jde nyní o výsledek žalovaným realizované stavební činnosti), kategorizovaném jako místní komunikace ( , ), která je ve vlastnictví žalované obce ( ), a mezi stranami není dohody o užívání zastavěných pozemků, nevzniká žalované na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ( obč. zák.; o. z.), neboť i na předmětné pozemky dopadá obecné užívání pozemních komunikací, jež je bezúplatné ( ).

Takové právní posouzení neobstojí. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. ) v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Uvedený závěr platí i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. ).

Závěr, že obci jako vlastníku místní komunikace ( ) situované na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení, je aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. ) a i proto Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení své dosavadní shora uvedené rozhodovací praxe. Poznamenává-li odvolací soud (i žalovaný ve svém vyjádření), že na předmětných pozemcích se stavba místní komunikace – parkoviště – nacházela již před nabytím vlastnického práva k pozemkům žalobci, pak ani tato skutečnost sama o sobě nemůže na závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v zásadě nic změnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. ).

Argumentace, že i na silniční pozemky mělo by snad dopadat obecné užívání pozemních komunikací dle a vlastníci těchto pozemků měli tak povinnost strpět bezplatné užívání svých pozemků, přiléhavá není. Užívání pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním nelze zaměňovat s užíváním staveb (silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. ). Předmětem obecného užívání podle je právě stavba pozemní komunikace, jakožto samostatná věc, nikoliv pozemky, na nichž se komunikace nachází. Skutečnost, že komunikace ze zákona podléhá bezplatnému obecnému užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. ).

Odvolací soud tedy vyložil ustanovení nepřípustně extenzivně, dovodil-li z něj současně i povinnost vlastníka místní komunikací zastavěného pozemku povinnost strpět stavbu na svém pozemku (k definici tzv. obecného užívání z odborné literatury srov. též Černínová, M., Černín, K., Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k ; z rozhodovací praxe správních soudů pak např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. -128, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. -49).

Odvolacím soudem dovozovaný závěr je problematický i z hlediska ústavněprávní ochrany vlastnického práva. Omezení vlastnického práva, které náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce, totiž zásadně vyžaduje poskytnutí kompenzace (náhrady). Za znaky kvalifikovaného omezení vlastnického práva, jež nezbytně vyžaduje poskytnutí náhrady, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti označil omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti, které současně dosahuje určité intenzity, jíž lze vyjádřit více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení, a dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , publikované ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb., body 17 a 18, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ). V případě zastavění pozemku pozemní komunikací jde o zásah nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva, který současně dosahuje nejvyšší možné intenzity, je-li takové omezení absolutní (pozemek nelze užívat jiným způsobem) a trvalé.

Ve většině případů půjde o dokonce výraznější zásah do vlastnického práva, než je tomu v případě pozemků tvořících veřejné prostranství. Odvolací soud přitom současně – paradoxně – v obecné rovině vzpomíná i závěry rozhodovací praxe o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor vlastníků pozemků představujících veřejné prostranství ve smyslu , o obcích (obecní zřízení); k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. , nebo rozsudky ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. a sp. zn. , dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. (jimiž byly současně revidovány i předchozí závěry opírající se o

obiter dictum

nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. ).

Argumentace odvolacího soudu, že v případě veřejně přístupné účelové komunikace ( ), jež není samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž součástí pozemku, dopadá povinnost strpět obecné užívání přímo na vlastníka pozemku, v projednávané věci relevantní není. Nejenom proto, že v dané věci o účelovou komunikaci nejde (jde o veřejné parkoviště zařazené do kategorie místní komunikace, jež je výsledkem stavební činnosti uskutečněné žalovaným na cizích pozemcích). Uváděná analogie s případem obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace (lze-li si obecně jistě představit i takovou kategorizaci veřejného parkoviště ve smyslu ) je pak nepřípadná i proto, že předpokladem pro takové bezplatné omezení vlastnického práva a vznik účelové komunikace je, krom nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, i to, že žalobci nebo jejich právní předchůdci (jejichž souhlasem byli by vázáni i všichni další vlastníci pozemků) udělili souhlas s obecným užíváním jejich pozemku, tj. pozemek určili k obecnému užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , a dále též nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ). V rozporu s tím je zjištění, že další užívání předmětných pozemků k danému účelu (žalovaným rekonstruované parkoviště, představující místní komunikaci) vlastníci pozemků podmiňovali právě uzavřením dohody (jejíž součástí byla by ujednání o náhradě za užívání parkovištěm zastavěných pozemků), kdy ovšem uzavřená předběžná dohoda (smlouva o smlouvě budoucí z 8. 6. 2009) nebyla později naplněna. Závěr odvolacího soudu, že žalobcům jako vlastníkům pozemků žádná náhrada nepřísluší (že jim náhradu nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení) není pak přiměřený ani tomu, že žalobcům zůstává toliko tzv. holé vlastnictví, zatímco žalovaný má evidentně majetkový prospěch ze zpoplatněného parkování na parkovišti kategorizovaném jako místní komunikace ( ) situované na cizích pozemcích, ačkoliv by zpoplatněním primárně sledoval nikoliv získání majetkového prospěchu (jež bylo by tak vedlejším efektem), nýbrž organizování dopravy na území obce, jak uzavírá odvolací soud.

Naproti tomu námitky dovolatelů, zdali lze na parkoviště zbudované na jejich pozemích pohlížet jako na samostatnou věc v právním smyslu, nejsou opodstatněné. Přijatý závěr odvolací soud zakládá nejenom na evidenčním zařazení parkoviště do kategorie místní komunikace (jež dle rozhodovací praxe dovolacího soudu může být samostatnou věcí v právním smyslu; srov. odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. ), ale i na individuelním posouzení konkrétních skutečností o povaze stavby parkoviště coby výsledku žalovaným realizované stavební činnosti na předmětných pozemcích (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. ). Ačkoliv rozhodovací praxe i nadále akcentuje, že v případě parkoviště je nanejvýše problematické, aby jako zpevněná plocha dostálo podmínkám stavebně-technické i účelové samostatnosti (jejichž splnění je nezbytné pro to, aby na ně bylo pohlíženo jako na stavbu nesdílející jako součást pozemku jeho právní režim; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. ), v poměrech projednávané věci – se zřetelem na odvolacím soudem učiněná zjištění (z nichž se podává, že výsledkem realizované stavební činnosti nebylo toliko zpracování a ztvárnění povrchu pozemku) – závěr odvolacího soudu zjištěným okolnostem nepřiměřený není (a není tudíž ani v kolizi s dovolateli odkazovou rozhodovací praxí dovolacího soudu o právní povaze parkoviště, řešené na odlišném skutkovém základu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění).

Důvodnost postrádá i námitka dovolatelů opírající se o argumentaci, že žalovaný v jiném řízení týkajícím se požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků v jiném (předešlém) období uznal základ nároku (kdy snad učinil nespornými okolnosti, jež dovolatelé považují za relevantní i v této věci), jelikož šlo o procesní úkony učiněné v jiném řízení, jehož předmětem byl jiný nárok, a jejichž účinky nepřekročily rámec tehdy vedeného řízení. Sluší se pak také připomenout, že procesní úkony (jakým je i uznání nároku dle ), lze ve smyslu učinit zásadně jen jednáním a výslovně a nikoliv také opomenutím, popřípadě konkludentně; s nečinností účastníka lze spojovat procesní následky jen tam, kde to stanoví zákon (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. ; z odborné literatury srov. Drápal, L. Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600s., str. 258).

Dochází-li však odvolací soud k závěru, že žalobcům coby (spolu)vlastníkům předmětných pozemků, jež jsou zastavěny místní komunikací, nepřísluší za omezení jejich vlastnického práva žádná náhrada a že se jí nelze případně domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, pak jde o právní posouzení, jež – ve světle výše uvedeného – evidentně neobstojí.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu