Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1661/2022

28 Cdo 1661/2022-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované městské části Praha 15, se sídlem v Praze 10, Boloňská 478/1, identifikační číslo osoby: 00231355, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o zaplacení částky 176.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2022, č. j. -155, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. -155, potvrdil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 8. 2021, č. j. -123, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 176.040,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 176.040,- Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení a žalobci uložena povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 41.043,20 Kč (výrok I.). Odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 20.522,- Kč (výrok II.).

2. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto skutkových zjištění:

- Žalobce je na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, ze dne 14. 8. 2019, č. j. -426, jímž mu byl jako vydražiteli udělen příklep na vydražené nemovitosti, spoluvlastníkem (v podílu 3609/526713) pozemku parc. č. XY o výměře 2.934 m2, druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: zeleň (dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“).

- Předmětný pozemek je rovinatý stavební pozemek přístupný z místních komunikací, na něž navazuje, slouží k přístupu do jednotlivých sekcí bytového domu č. p. XY, na jeho části se nachází travní porost, dále pak chodníky s povrchem ze zámkové dlažby a parkovací plochy. Pozemek je ve spoluvlastnictví jednotlivých členů SVJ v různých podílech. Žalobce není vlastníkem žádné bytové jednotky v domě č. p. XY a ani žádného jiného pozemku v sousedství.

- Stavebník „Bytového areálu XY“, společnost EKOSPOL, a. s. požádal v roce 2005 o souhlas s vybudováním komunikace spojující stávající výstavbu s nově vybudovaným bytovým areálem s tím, že nově budovaná komunikace bude účelová v majetku investora a propojí stávající komunikace XY a XY a umožní příjezd k sekcím bytového domu č. p. XY ze stávajícího parkoviště v XY. Komunikace vybudovaná v rámci výstavby „Bytového areálu XY“, jehož součástí jsou i chodníky, vstupy k jednotlivým sekcím bytových domů na pozemcích, mimo jiného, i parc. č. XY, byla speciálním stavebním úřadem zkolaudována jako veřejně přístupná účelová komunikace, přičemž je funkčně spjata s bytovým domem č. p. XY.

- Vyjma žalobce, jenž se na žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství za období od 21. 1. 2017 do 21. 1. 2020, žádný jiný ze spoluvlastníků pozemku v letech 2016 až 2019 požadavek na náhradu za jeho užívání vůči žalované, jež jej sama považuje za veřejné prostranství, nevznesl.

3. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení , o obcích, , o hlavním městě Praze, a , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náhrada za bezdůvodné obohacení za užívání předmětného pozemku nenáleží, neboť se nejedná o veřejné prostranství. Byť je pozemek teoreticky přístupný bez omezení každému, je využíván toliko obyvateli přilehlého domu, dalšími jeho spoluvlastníky, kteří jej i udržují. Pozemek tak obecnému užívání neslouží. Bez ohledu na závěr o nedůvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení odvíjející se od charakteru předmětného pozemku, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dále prostřednictvím aplikace ustanovení a o. z. a a o. z. dospěl k závěru, že žalobce nemůže být aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za dobu, kdy ještě nebyl spoluvlastníkem předmětného pozemku, přičemž opak nemohl dovozovat předestřením argumentace o aktivní solidaritě spoluvlastníků. Odvolací soud pak neshledal za důvodný ani požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení i za ostatní spoluvlastníky (pro období, když již žalobce spoluvlastníkem pozemku byl), neboť o vymáhání celého plnění z titulu vzniku bezdůvodného obohacení nebylo v rámci správy společné věci spoluvlastníky (s využitím principu majority) rozhodnuto.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání maje je ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), za přípustné jednak pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené.

5. S odkazem na vymezení materiálního kritéria veřejného prostranství, jak bylo vyloženo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. (obě usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), žalobce dovozoval, že jak veřejné účelové komunikace u bytových domů, tak i stromořadí (veřejná městská zeleň) u těchto domů, naplňují definiční znaky veřejného prostranství, tedy jsou přístupné každému bez omezení a naplňují službu obecného užívání, a jejich úprava svědčí pro závěr, že pozemek není využíván živelně. Rozhodovací praxi dovolacího soudu (žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. ) pak podle žalobce odporuje i závěr odvolacího soudu, že není aktivně legitimován k uplatnění nároku přesahujícího jeho spoluvlastnický podíl, přičemž upozorňuje na institut aktivní solidarity, respektive právo předstihu, jež nepředpokládají existenci předchozího majoritního rozhodnutí spoluvlastníků pozemku. Za nesouladné s judikaturou dovolacího soudu pak žalobce považuje i rozhodnutí o nákladech řízení, když posuzovanou problematiku považuje za běžnou agendu obcí (městských částí), a proto neměla být žalované přiznána náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech na zastoupení advokátem. Byť odvolací soud potvrzující rozsudek na důvodu pro zamítnutí žaloby spočívajícím v závěru o výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy nezaložil, poukázal žalobce s oporou v konkluzích nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) na skutečnost, že výhodné nabytí pozemku ve veřejné dražbě nelze považovat za mimořádnou okolnost ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů.

6. Na principu aktivní prevence v případě aktivní solidarity spoluvlastníků žalobce s odkazem na komentářovou literaturu založil i argumentaci o potřebě nově řešit (dosud neřešenou) otázku aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ještě před nabytím spoluvlastnického podílu. Dovolatel upozornil na řešení analogické situace podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , v případě uplatňování majetkových práv vzniklých ze společné činnosti členů sdružení i po jeho zániku.

7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( ).

9. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.

11. Podle ustanovení veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

12. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , jakož i judikaturu v něm citovanou). Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení , o hlavním městě Praze, či podle ustanovení Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. ).

13. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ; závěry citovaného rozhodnutí jsou se zřetelem k obdobnému znění ustanovení obč. zák. a o. z. použitelné i v poměrech – na posuzovanou věc dopadajícího (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 21. 1. 2017 do 21. 1. 2020) – účinného od 1. ledna 2014 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. )]. Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ). Souhlas vlastníka pozemku (prostoru) pak vymezuje judikatura dovolacího soudu jako další podmínku pro vznik veřejného prostranství (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. ). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. -42 (uvedený rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip, TÉGL Petr a kol. – velký komentář. Svazek III. –654. Praha: Leges, 2014, str. 211].

14. Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. ). Není proto bez dalšího rozhodující – jako se to ostatně podává z dokazování v předmětné věci – zda třeba i žalovaná obec prostřednictvím některého svého orgánu přisvědčuje tomu, že určitý prostor v jejím katastru zákonné atributy veřejného prostranství splňuje.

15. Závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci žalované na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., jelikož předmětný pozemek nemá charakter veřejného prostranství a žalobci tudíž za jeho užívání nepřísluší náhrada, nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jestliže soud prvního stupně založil přijaté právní posouzení věci, s nímž se odvolací soud ztotožnil, mimo jiného, na skutkovém závěru o využití části pozemku bezprostředně přiléhající k chodníkům před bytovým domem jako městské zeleni, která je sice přístupná bez omezení, ale slouží (objektivně může sloužit) pouze obyvatelům bytového domu, kteří se o ni starají a udržují ji, pak se taková konkluze neprotiví judikatuře Nejvyššího soudu, jež ani znak veřejného prostranství spočívající v neomezeném přístupu veřejnosti na pozemek nespojuje automaticky s naplněním jeho veřejně prospěšného účelu pro neomezený okruh obyvatel obce (k tomu srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , nebo na něj odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , jež v dovolání připomíná žalobce).

16. I když v individuálně daných poměrech projednávané věci poměřování předmětného pozemku hledisky definujícími veřejné prostranství se nevztahuje na celou jeho výměru, neboť soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že část pozemku slouží jako veřejná účelová komunikace, kterémužto účelu jí věnoval investor bytové výstavby a právní předchůdce žalobce, společnost EKOSPOL a. s., závěr odvolacího soudu, na němž je dovoláním dotčený rozsudek založen, tj. že žalobci nenáleží za užívání pozemku jako celku žádná náhrada, je v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se problematikou omezení výkonu vlastnického práva k pozemku sloužícímu jako veřejně přístupná účelová komunikace.

17. Otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení komunikační potřeby, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. ). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ).

18. Z právě předestřené judikatury vrcholných soudů se podává, že pro vznik nároku na náhradu za bezesmluvní užívání veřejné účelové komunikace je rozhodné, zda vlastník pozemku s takovým účelem jeho užívání souhlasí. Byl-li takový souhlas v poměrech projednávané věci investorem bytové výstavby (společností EKOSPOL, a. s.) prokazatelně dán (právní předchůdce žalobce obecnému užívání předmětný pozemek vědom si jeho komunikační potřebnosti pro uskutečněnou bytovou výstavbu věnoval), pak takový souhlas znamenající dobrovolné (nevynucené) omezení vlastnického práva zavazuje i žalobce jako právního nástupce s tím důsledkem, že s takovým omezením vlastnického práva ve prospěch možnosti veřejnosti účelovou komunikaci užívat není spojen vznik nároku na náhradu za bezdůvodného obohacení.

19. Dovolání žalobce dále není ve smyslu ustanovení přípustné pro řešení otázky aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ještě před nabytím spoluvlastnického podílu a ani pro řešení otázky aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení přesahující jeho spoluvlastnický podíl.

20. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě může vést k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , jež bylo uveřejněno pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. ).

21. Jestliže je v poměrech projednávané věci rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v plném rozsahu, založen i na závěru, že předmětný pozemek svých charakterem není prostorem (pozemkem), za jehož užívání veřejností by žalobci coby jeho spoluvlastníkovi vzniklo právo na náhradu za bezesmluvní užívání (a přípustnost dovolání žalobce ve smyslu ustanovení při řešení této otázky dovolací soud neshledal), pak dovolání není přípustné ani pro řešení dalších otázek, jejichž zodpovězení, třebaže by mohlo hypoteticky vyznívat ve prospěch dovolatele, by nic nemohlo změnit na správnosti dovoláním dotčeného závěru, že za užívání předmětného pozemku (vzhledem k jeho charakteru) žalobci náhrada za bezdůvodného obohacení nenáleží.

22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika žalobce se správností závěru soudu prvního stupně o uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy (ostatně žalobce si je vědom toho, že v dovolání nelze v režimu ustanovení přípustně brojit proti závěrům, které odvolací soud do dovoláním dotčeného rozhodnutí nepřevzal); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

23. Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (uplatnil argumentaci i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o prvostupňových nákladech, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

24. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

25. V souladu s ustanovením , větou druhou, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 6. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu