Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1173/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) RNDr. A. S. a b) M. F., zastoupených advokátem, proti žalovanému městu P., zastoupenému advokátkou, o odstranění vchodu do provozovny a zákaz rušení ve výkonu vlastnictví k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2003, č. j. -75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2003, č. j. -52, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit zazděním vchod do provozovny vinárny a restaurace U., situované v přízemí a v 1. a 2. podzemním podlaží domu č. p. 556, vedoucí na pozemek žalobkyň parc. č. 553, vše v kat. území S. Pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovanému byl uložen zákaz rušit žalobkyně ve výkonu jejich vlastnictví k pozemku parc. č. 553, a procházením přes pozemek parc. č. 553 a dále hlukem a znečišťováním pozemku parc. č. 553 v kat. území S. Pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi domu č. p. 557 a pozemku parc. č. 553 v kat. území S., každá v rozsahu ½. Žalované město je v tomtéž kat. území vlastníkem domu č. p. 556 a pozemku parc. č. 547. V přízemí a v 1. a 2. podzemním podlaží domu č. p. 556 se nachází provozovna vinárny a restaurace, do níž je vchod z pozemku parc. č. 553. Další dva vchody, a to do technických, provozních a zásobovacích prostor a do uzavřené strojovny vzduchotechniky vinárny a restaurace, vedou z pozemku žalovaného. Užívání provozovny včetně vchodu pro hosty je v souladu s kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Vinárna a restaurace jsou v provozu od 10.00 do 22.00 hodin. V nadzemních podlažích domů účastníků se nacházejí byty. Pozemek parc. č. 553 nacházející se mezi domy žalobkyň a žalovaného slouží jako veřejná komunikace mezi ulicemi C. a K. Magistrát města P., odbor památkové péče, rozhodnutím z 22. 6. 2001 vydal závazné stanovisko, že obě navrhované varianty A a B vytvoření nového vstupu do restaurace v domě č. p. 556 (záměnou dveřního otvoru za okenní a zřízení dveřního otvoru v místě okna umístěného cca o 15 m dále směrem k ulici K. nebo zřízením vstupu do restauračních prostor přes průjezd a dvůr domu z C. ulice a přes prostory současné domovní kočárkárny s výškovou úpravou podlahy a minimálních úprav dispozice) jsou z hlediska zájmů státní památkové péče nepřípustné. Soud prvního stupně dovodil, že sporný pozemek parc. č. 553 je „otevřenou účelovou komunikací spojující ulici C. a K., byť je pozemek evidován v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha“. Poukázal na § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podle kterého „za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, kterým jsou určeny a uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu komunikace“. Podle názoru soudu prvního stupně nelze žalovanému uložit zazdění vchodu domu č. p. 556, protože jestliže se památkový úřad k takovému postupu vyslovil zamítavě, je toto jeho stanovisko pro stavební úřad závazné. Žalobkyně by se mohly domáhat omezení provozu vinárny a restaurace nebo úplného zákazu jejího provozu. Žalobkyně však neprokázaly, že konkrétně hosté vinárny jsou výlučnými znečišťovateli pasáže a způsobujícími hluk.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 6. října 2003, č. j. -75, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že je obecně známo, že sporný pozemek spojující ulici C. s ulicí K. je dlouhodobě užíván chodci a slouží ke spojení nemovitostí účastníků s ostatními komunikacemi. Za této situace je ze zákona účelovou komunikací. Je pak nerozhodné, že v katastru nemovitostí je veden jako zastavěná plocha a že o jeho charakteru jako účelové komunikace nebylo příslušným správním orgánem rozhodnuto. Pro posouzení charakteru pozemku jako účelové komunikace soud prvního stupně správně vycházel z právních předpisů platných ke dni rozhodnutí, tj. ze , o pozemních komunikacích. Nepřisvědčil námitce žalobkyň, že ani konkludentně nevyslovily souhlas s užíváním sporného pozemku jako účelové komunikace. Poukázal na to, že již za doby právního předchůdce žalobkyň byl sporný pozemek zatížen průchodem veřejností a že žalobkyně nabytím nemovitostí v roce 1991 vstoupily ohledně vydaných nemovitostí do práv a povinností původního vlastníka, aniž by proti tomuto stavu brojily, a učinil závěr, že ke dni účinnosti zákona o pozemních komunikacích, tj. k 1. 4. 1997, konkludentně s tímto užíváním pozemku jako účelové komunikace vyslovily souhlas. Vlastnické právo žalobkyň je tak „omezeno veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace ( zákona) a toto omezení je v souladu s d“. S ohledem na situování pozemku v samém centru P., který je navštěvován značným množstvím turistů a nejen hosty předmětné vinárny a restaurace, a skutečnost, že vinárna a restaurace v domě žalovaného jsou provozovány do 22.00 hodin, je třeba případné omezení vlastnického práva žalobkyň hlukem a znečišťováním pozemku parc. č. 553 ze strany žalovaného považovat za odpovídající míře přiměřené poměrům. Důvodnými neshledal ani námitky žalobkyň ohledně zazdění vchodu do provozovny vinárny v domě žalovaného, a to se zřetelem na zamítavé závazné stanovisko orgánu státní památkové péče.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam po právní stránce rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že právní otázku, zda se v případě sporného pozemku jedná či nejedná o účelovou komunikaci, oba soudy posoudily v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Namítají, že zřízení účelové komunikace na pozemku je podstatným omezením vlastnického práva vlastníků pozemku a k takovému rozhodnutí je třeba jejich souhlasu. Spoluvlastnicemi sporného pozemku se staly na základě dohody o vydání věci ze 4. 9. 1991. K tomu, aby se sporný pozemek stal účelovou komunikací podle , by souhlas musely dát ony, takový souhlas však nedaly výslovně ani konkludentně. Pokud by souhlasily s tím, aby pozemek byl volně průchodný, pak by jej neuzamykaly na jeho obou koncích nyní v době od 22. 00 do 6.00 hodin (v minulosti byl uzavírán po celý víkend), nejednaly by s žalovaným mnohokrát o přemístění vchodu do vinárny a restaurace tak, aby zákazníci nechodili přes jejich pozemek, neuzavřely by s provozovatelem vinárny a restaurace dohodu o užívání pasáže a nepožadovaly by po něm finančního úhradu, příp. příspěvek na udržování pozemku, a žalované by nenavrhovalo zřízení věcného břemene. Podle soudu prvního stupně by měly za užívání pozemku dostávat úhradu, pak by se však nemohlo jednat o veřejnou komunikaci. Podle předcházející právní úpravy zřízení účelové komunikace vyžadovalo rozhodnutí o přípustnosti stavby účelové komunikace. V řízení nebylo prokázáno, že by takové rozhodnutí bylo vydáno. Bylo prokázáno, že zákazníci provozovny v domě žalovaného se shromažďují na jejich pozemku v takovém rozsahu, že je neprůchodný, hlukem ruší obyvatele jejich domu, poškozují dům, znečišťují pozemek, dokonce jej v některých případech užívají jako WC. Jejich požadavek na uložení zákazu rušit je ve výkonu jejich vlastnického práva je proto oprávněný. Dále vytýkají oběma soudům, že vycházely pouze ze stanoviska orgánu státní památkové péče, tj. rozhodnutí Magistrátu m. P. z 22. 6. 2001, aniž přezkoumaly jiné možnosti stavebních úprav, aby vchod do provozovny neústil na jejich pozemek. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované navrhlo odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí. Dovolání, z něhož není patrné, o které konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR žalobkyně opírají rozpor s judikaturou, je nepřípustné. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 15. 11. 2000, sp. zn. , a rozsudek téhož soudu ze 7. 10. 2003, sp. zn. , uvedlo, že konkludentní souhlas ze strany žalobkyň s využitím pozemku jako účelové komunikace byl dán. Žalobkyně nikdy nic nenamítaly proti tomu, že přes jejich pozemek denně přechází značné množství lidí a že je jako pozemní komunikace užíván. Ostatně své nemovitosti pronajaly podnikatelům a právě touto účelovou komunikací je zajištěn přístup do jejich provozoven. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že průchod přes pozemek přes noc se uzamyká, že mezi žalobkyněmi a žalovaným došlo k několika jednáním o přemístění vchodu do vinárny a že žalobkyně požadovaly finanční úhradu, resp. příspěvek na udržování pozemku. Stavební řízení o povolení úpravy přízemí a suterénu domu č. p. 556 na vinárnu a restauraci bylo zahájeno v době, kdy žalobkyně nebyly spoluvlastnicemi domu č. p. 557 a pozemku parc. č. 553. Místní šetření ve věci tohoto stavebního povolení proběhlo 3. 9. 1991, dohoda o vydání věci, která vyžadovala ještě schválení státním notářstvím, byla s žalobkyněmi uzavřena 4. 9. 1991, proto žalobkyně nebyly účastnicemi stavebního řízení a nebyly tudíž k místnímu šetření pozvány. Oba soudy se náležitě vypořádaly s možností přemístění vchodu do vinárny a restaurace. Není jasné, jaké jiné možnosti měly soudy přezkoumávat. Žalobkyně stanovisko jiného odborníka k této otázce nenavrhly. Nelze jednoznačně tvrdit, že znečišťování pozemku a hluk způsobují návštěvníci vinárny a restaurace v domě žalovaného, neboť přes pozemek přechází značné množství lidí včetně turistů. K obtěžování hlukem v nočních hodinách nemůže docházet. Vinárna a restaurace se uzavírají současně s uzavřením mříží v ústí do ulic K. a C.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle , odst. 3 je podle výslovného ustanovení přípustné pouze pro řešení právních otázek. Při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska , odst. 3 nelze přezkoumávat, zda skutková zjištění nalézacích soudů mají oporu v provedeném dokazování.

Předmětem sporu byly dva samostatné nároky, jednak nárok na odstranění vchodu do provozovny vinárny a restaurace U., vedoucího na pozemek žalobkyň parc. č. 553 v kat. území S., jeho zazděním, jednak nárok, týkající se uložení zákazu žalované rušit žalobkyně ve výkonu jejich vlastnictví k označenému pozemku procházením před tento pozemek a dále hlukem a znečišťováním tohoto pozemku.

Dovolací soud neshledal zásadní právní význam v řešení otázky, zda určitá jedinečná (sporná) komunikace je či není účelovou komunikací ve smyslu Na takovém řešení není nic, co by činilo rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu a posloužilo právní praxi svým zobecňujícím významem. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, konkrétně s rozsudkem z 15. 11. 2000, sp. zn. , publikovaným v Právních rozhledech č. 2, ročník 2001, a Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1388, svazek 20, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „účelovou komunikací je pozemní komunikace, která splňuje znaky, uvedené v , a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí. Účelová komunikace nemusí být stavbou, která by vyžadovala stavební povolení. Zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník pozemku, a vlastník pozemku neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s existencí této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle ObčZ. Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání“.

Ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení již nelze zpochybnit, vyplývá, že sporný pozemek byl užíván jako účelová komunikace dávno předtím, než se žalobkyně na základě dohody o vydání věci ze 4. 9. 1991 staly jeho vlastnicemi a že ani do dne účinnosti neprojevily nesouhlas s již danou existencí sporné účelové komunikace. Ostatně byla-li již tato komunikace jednou zřízena (nepochybně za souhlasu právního předchůdce žalobkyň), nelze logicky ani o dalším souhlasu k jejímu zřízení uvažovat. Konečně z odůvodnění již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze také převzít závěr, že platný „zákon o pozemních komunikacích nemá žádné ustanovení, ze kterého by bylo možno dovodit, že právní poměry komunikací zřízených za platnosti dřívějších předpisů je třeba posoudit podle těchto předpisů“. Nadto podle názoru dovolacího soudu podle předchozí právní úpravy (zákon č. 135/61 Sb., o pozemních komunikacích) bylo třeba souhlasu pro povolení stavby účelové komunikace () nikoli však souhlasu vlastníka k již existující účelové komunikaci, která slouží svému účelu.

Pokud pak jde o přípustnost dovolání ve vztahu k rozhodnutí o povinnosti zazdít vchod do vinárny a restaurace v domě č. p. 556 na pozemku parc. č. 547 v kat. území S., v němž soud vyšel ze závaznosti rozhodnutí Magistrátu města P., odboru památkové péče, z 22. 6. 2001, žalobkyně právní otázku, jejíž řešení by povyšovalo rozhodnutí odvolacího soudu na rozhodnutí zásadního významu, ani neformulovaly.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle , odst. 3 v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle za použití dovolání žalobkyň jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (, a ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokátky za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle , , , , a částku 2 250,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle advokátního tarifu a dále daň z přidané hodnoty ( ) po zaokrouhlení ve výši 442,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalované podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. února 2006

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu