Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

54 A 61/2024 - 97

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a JUDr. Davida Krysky ve věci

žalobce: PhDr. J. Z., Ph.D. et Ph.D.

bytem X

zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Černým

sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno

proti

žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje

sídlem Zborovská 81/11, 150 00 Praha 5 – Smíchov

za účasti: 1) obec Lužná

sídlem Masarykovo nám. 89, 270 51 Lužná

zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou

sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice

2) J. H.

bytem X

zastoupen advokátem Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským

sídlem Na Hutích 661/9, 160 00 Praha 6 – Bubeneč

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2024, č. j. 030829/2024/KUSK-DOP/Svo,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Soud se v této věci potřetí zabývá otázkou, zda se na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a XE v k. ú. X a obci Lužná (všechny dále uváděné pozemky se nacházejí v tomto katastrálním území; dále též společně jako „sporné pozemky“) nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobce, v jehož vlastnictví jsou vedle parcel č. XF a XG (a do 1. 4. 2026 i č. XH, XCH a XI s domem č. p. Xa) též pozemky p. č. XA a XB, má za to, že nikoliv, zatímco žalovaný a osoby zúčastněné na řízení (obec Lužná jakožto vlastník mj. pozemků p. č. XJ, XK, XL a XC a J. H. coby vlastník přilehlých pozemků p. č. XM, XN s domem č. p. Xb a XO s garáží) tvrdí, že ano. V pořadí první rozhodnutí žalovaného soud zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V pořadí druhé rozhodnutí žalovaného soud zrušil z důvodu porušení práva žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním.

2. Městský úřad Rakovník (dále jen „městský úřad“) nejprve na základě žádosti J. H. (dále jen „žadatel“) uplatněné dne 23. 6. 2017 rozhodnutím ze dne 22. 6. 2020 rozhodl, že na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a XE se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu , o pozemních komunikacích (dále v textu soud pod termínem „zákon o pozemních komunikacích“ rozumí uvedený zákon ve znění účinném od 1. 1. 2024 – viz též čl. XXVIII ). Žalovaný toto rozhodnutí potvrdil svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 2020, č. j. 119230/2020/KUSK-DOP/Hir.

3. Rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. -51 (dále též „první rozsudek“), soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2020 pro nepřezkoumatelnost. Žalovanému vytknul, že jeho rozhodnutí bylo nepřehledné, obsahovalo nadbytečné a nesrozumitelné pasáže a irelevantní úvahy, a především se řádně a konkrétně nevypořádalo s odvolací argumentací. Nad rámec nutného odůvodnění a s výhradou změn skutkových zjištění se soud vyjádřil i ke splnění některých znaků veřejně přístupné účelové komunikace, konkrétně k patrnosti a stálosti cesty v terénu, souhlasu vlastníka s obecným užíváním a neexistenci alternativní cesty.

4. Žalobcovu kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) zamítl rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. -68. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu včetně těch, které se týkaly jednotlivých znaků veřejně přístupné účelové komunikace.

5. Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2022, č. j. MURA/40498/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), městský úřad (po zrušení svého předchozího rozhodnutí žalovaným v návaznosti na rozsudky soudu a NSS) znova ve věci rozhodl tak, že na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a XE se nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, přičemž tuto komunikaci vymezil v přiloženém zákresu.

6. Žalovaný následně k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 5. 4. 2023, č. j. 001711/2023/KUSK-DOP/Svo, prvostupňové rozhodnutí změnil v tom smyslu, že změnil zákres veřejně přístupné účelové komunikace a přizpůsobil tomu textovou část výroku prvostupňového rozhodnutí.

7. Zákres, resp. snímek katastrální mapy, které byly přílohami správních rozhodnutí, soud v jejich podstatné části níže zobrazuje:

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]

Vlevo: zákres veřejně přístupné účelové komunikace, který byl přílohou prvostupňového rozhodnutí.

Vpravo: snímek katastrální mapy s ortofotomapou se zakreslením průběhu veřejně přístupné účelové komunikace, který byl přílohou rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2023.

8. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. -107 (dále též „druhý rozsudek“), soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2023 pro porušení práva žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (v zásadě k zákresu a leteckému snímku použitému k nově pojatému grafickému vymezení sporné veřejně přístupné účelové komunikace) před rozhodnutím ve věci. Prvostupňové rozhodnutí ale soud nezrušil, neboť zjištěnou vadu odvolacího řízení může napravit sám žalovaný.

9. V návaznosti na to vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 25. 7. 2024, č. j. 030829/2024/KUSK-DOP/Svo (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým opět prvostupňové rozhodnutí změnil, a to tak, že opět změnil grafickou část výroku (zákres) a tomu odpovídajícím způsobem i textovou část výroku rozhodnutí, která činí zákres součástí rozhodnutí. Zákres přitom vypadá takto:

[OBRÁZEK]

Obsah žaloby

10. Žalobce se nyní žalobou podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) odeslanou do datové schránky soudu dne 29. 9. 2024 domáhá zrušení napadeného rozhodnutí (přičemž navrhuje i zrušení rozhodnutí prvostupňového).

Podstata sporu

11. Žalobce úvodem rekapituluje průběh řízení před správními orgány a dovozuje svou aktivní legitimaci k podání žaloby. Následně vykládá podstatu sporu: Ta podle něj spočívá v tom, že jen jediný soused (žadatel) se snaží dosáhnout deklarace veřejně přístupné účelové komunikace přes jeho pozemky pomocí institutu veřejného práva, aby si usnadnil přítup ke svým nemovitostem, což žalobce označuje za „zkratku z pohodlí“. Přístup i příjezd ke svému domu má žadatel totiž zajištěn jinou cestou. Žalobce přitom již opakovaně doložil (zde odkazuje nay přiložené k doplnění jeho odvolání datovanému 14. 11. 2022), že předtím, než se v roce 2009 stal vlastníkem rodinného domu a dalších pozemků (včetně pozemků p. č. XA a XB), byly pozemky, jichž se týká předmětné deklaratorní řízení, v havarijním stavu, na což poukazovali v letech 2002, 2005 a 2006 v peticích tamější obyvatelé včetně žadatele. Přes pozemky žalobce projížděl vždy jen žadatel, pan J. H. (pozn. soudu: manžel vlastnice pozemků p. č. XP, XQ a XR s budovou č. p. Xc a spoluvlastník pozemků p. č. XS a XT) a příležitostně několik dalších osob k dopravě dřeva či balíků slámy apod. Toto zkracování si cesty, které v jednotlivých případech žalobce toleroval, vedlo ale k devastaci jeho pozemků a způsobilo již v roce 2013 mohutné škody na jeho majetku, včetně zatékání vody do sklepa žalobcovy novostavby a hrozby zhroucení elektrorozvodné skříně. Žalobce nicméně ani potom nebránil průjezdu uvedeným jednotlivým osobám. Ba naopak, mezi léty 2014-2022 opakovaně těmto osobám nabízel různá řešení v soukromoprávní rovině a komplexní řešení obci. Konkrétně nabízel smlouvu o výprose, kterou pan H. bez námitek využil. Obci pak žalobce nabídl prodej části okrajových pozemků nebo jejich pronájem, a nakonec dokonce i možnost jejich darování. Obec a žadatel však všechny jeho návrhy odmítli (zde žalobce odkázal nay přiložené k jeho podání ze dne 28. 2. 2022).

12. Situace eskalovala, když žadatel v roce 2017 podal žádost, která měla za cíl uznat zkratku z pohodlí (údajnou cestu) přes pozemky žalobce jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Původně byla deklarace zamítnuta, avšak po prvním rozsudku správní orgány rozhodly pro žalobce překvapivě zcela v rozporu se skutečností, přičemž vycházely z podle něj nepodložených, často vyloženě lživých tvrzení a absurdních fám a pomluv. Rovněž argumentace soudu v druhém rozsudku se žalobci jeví jako nespravedlivá a nelogická a reagoval na to stížnostmi směřovanými jak na soud, tak na pověřenou úřední osobu žalovaného. Jeho důkazní návrhy byly buď přehlíženy, nebo zcela igorovány a nezákonně nepřipuštěny do řízení. Svou roli sehrála i obiter dicta soudů (včetně NSS), která podle žalobce v naprostém rozporu se skutečností jen opakovala nepřezkoumatelná (protože ničím nedoložená) tvrzení správních orgánů a argumentací v kruhu je artikulovala jako „pravdy“. Žalobce byl dokonce nespravedlivě obviněn z protiprávního omezování přístupu k nemovitosti žadatele a z protiprávních úprav svých pozemků, ke kterým mělo dojít už v roce 2015, ačkoliv k sanaci svých pozemků žalobce přistoupil až v návaznosti na upozornění autorizovaného stavebního technika ze dne 15. 5. 2017 na hrozbu zřícení elektrorozvodné skříně a spor zahájil teprve žadatel oznámením ze dne 22. 5. 2017.

13. Až v roce 2021 po pravomocném zamítnutí žádosti žalobce část svých pozemků oplotil, aby zabránil dalším škodám na svém majetku, přičemž i v té době opakovaně písemně nabízel obci Lužná darování části pozemků ke zřízení případné řádné komunikace při okraji svých pozemků a vlastníkům a uživatelům zemědělských pozemků v lokalitě (celkem 3 lidem) zřízení práva služebnosti průjezdu přes jeho pozemky, což opět dokládajíy přiložené k jeho vyjádření ze dne 28. 2. 2022. Po prvním rozsudku pak žalobce odstranil části oplocení, aby možnost průjezdu přes své pozemky dále zjednodušil, i když ta při otevření bran jeho dvora vždy existovala a vždy ji mohl kdokoliv z omezeného okruhu uživatelů použít, jak plyne z nabídky sousedům ze strany žalobce z roku 2021. Ani v současnosti oplocení nijak nebrání průjezdu přes pozemky žalobce z centra obce Lužná směrem k silnici č. II/237 v prostoru cesty vyznačené geodetem na žádost městského úřadu.

14. Žalobce namítá, že správní orgány i soud v řízení o předchozí žalobě dezinterpretovaly, či dokonce zcela ignorovaly klíčové důkazy předložené žalobcem například s vyjádřením ze dne 10. 1. 2018 – svědecké výpovědi nejbližších sousedů, kterých se cesta v lokalitě přímo týká a žijí zde desítky let, fotodokumentaci prokazující neexistenci stálé a patrné cesty v terénu i znalecký posudek. Žalobce uvádí, že na žádostí dotčených pozemcích nikdy neexistovala jasně definovaná a stabilní cesta, která by byla vůlí vlastníků akcentována jako veřejná cesta. Šlo pouze o pozemky, přes něž si omezený počet konkrétních lidí v různých, v čase se měnících trasách zkracoval cestu do lesa či ke svým domům. Aktuálně je tu přitom jen jediná osoba (žadatel), která tvrdí, že má ničím nenahraditelnou komunikační potřebu „veřejně“ užívat pozemek žalobce. Tento spor tak podle žalobce de facto není o potřebě a legitimitě veřejné komunikace, ale o tom, že jediný uživatel si chce prostřednictvím veřejného práva zřídit pohodlnou zkratku středem dvora u domu žalobce, a to za šikanózního přispění obce, která sice velmi aktivně stojí o veřejnou cestu v této lokalitě, ale sama je naprosto nečinná, nechává svůj pozemek p. č. XC ve zcela zdevastovaném stavu a odmítla všech 12 návrhů žalobce na řešení, které by zajistilo bezproblémové spojení všech pozemků při současné minimalizaci zásahu do žalobcových vlastnických práv. Namísto toho obec pronajímá pozemek p. č. XK, který by k tomuto spojení mohl přispět a na kterém toleruje účelově zaparkovaný vrak bagru, aby cesta musela vést středem dvora žalobce, a ne šetrněji po okraji jeho pozemků. Žalobce je tak přesvědčen, že čelí hrubě nespravedlivému postupu správních orgánů i soudů, které v rozporu s důkazy a s kritickým myšlením podporují nepravdivá tvrzení žadatele o potřebě vymezení veřejné komunikace.

Nezákonné vymezení polohy (trasy) veřejné cesty na pozemcích žalobce

15. Napadené rozhodnutí podle žalobce vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, jelikož z nedostatečných podkladů nevyplývá právě taková konkrétní trasa cesty, jaká byla žalovaným vyznačena v zákresu. Trasa je též vymezena v rozporu s požadavky minimalizace zásahu do práv žalobce a proporcionality, aniž by byly zohledněny a vypořádány žalobcem uplatněné námitky a důkazy.

16. Žalovanému vytýká, že vymezuje cestu na základě tvrzeného historického užívání a stálé trasy, ale konkrétními důkazy to nedokládá. Ve zjevném rozporu s tím současně ale tvrdí, že cesta byla užívána podle aktuálních klimatických podmínek, přičemž její šířka a konkrétní poloha se v důsledku nich a nepříznivých terénních podmínek měnila. To však zpochybňuje závěr ohledně „historické patrnosti“ cesty, poněvadž „postupné rozšiřování“ jen prokazuje nestálost cesty v terénu.

17. Poloha cesty je v příloze napadeného rozhodnutí vymezena na základě geodetického zaměření a leteckého snímku z roku 2015, žalovaný ale nespecifikoval přesné období, ke kterému je údajná poloha cesty vztažena, což zpochybňuje věrohodnost těchto podkladů. Namísto doložení časového období snímku, na který odkazuje, žalovaný ovšem upozorňuje na nepodstatnou chybu v dataci snímku předloženého žalobcem v příloze podání ze dne 20. 3. 2024 a jen na základě toho dovozuje nepravdivost žalobcových tvrzení (argument ad logicam). Ovšem nejen na žalobcem předloženém snímku z roku 2016, resp. třech dalších snímcích přiložených k podání ze dne 20. 3. 2024, ale i na leteckém snímku použitém žalovaným z roku 2015 je viditelná šíře rozježdění pozemku žalobce, na což žalobce ve svých podáních opakovaně, ale zcela marně upozorňoval. Na snímcích z roku 2017 je pak patrná šíře vyježděné cesty zblízka a žalobce v průběhu řízení předložil i videozáznam, na kterém je viditelné katastrofální množství vody při deštích, prokazující nutnou potřebu pozemky sanovat. Po žalobci, stejně jako po žádné osobě alespoň průměrného rozumu, nepochybně nebylo možné požadovat, aby ponechal takový stav bez zásahu, tedy aby pouze přihlížel devastaci svého majetku v zájmu zkratky z pohodlí pro omezený okruh lidí. Žalovaný tedy účelově přehlíží důkazy jasně prokazující nestálost cesty v terénu, jako jsou fotografie, videonahrávky, znalecký posudek či společné prohlášení svědků H. a H., aniž by se s nimi řádně vypořádal. Taková praxe žalovaného je podle žalobce v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (dále jen „ÚS“), která požaduje řádné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jako základní podmínku souladu s ústavním pořádkem, a konkrétně s právem účastníků řízení na spravedlivý proces (srov. nález ÚS ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. ). Odporuje též judikatuře NSS, podle níž z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené a jaké skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí (viz např. rozsudky NSS ze dne 16. 6. 2006, č. j. -65, nebo ze dne 6. 5. 2016, č. j. -92).

18. Napadené rozhodnutí je podle žalobce tedy zatíženo vadou nepřesnosti určení polohy (trasy) údajné veřejně přístupné účelové komunikace, která se má nacházet na pozemcích žalobce. Skutkový stav takovému určení brání, protože žádná stálá a v terénu patrná cesta nikdy neexistovala, jak žalobce opakovaně dokládal fotodokumentací, znaleckým posudkem Ing. Hradila, jakož i předloženými prohlášeními nejbližších sousedů H. a H., jejichž výslech jako svědků žalobce rovněž navrhl. Žalovaný všechny uvedené důkazy jednoduše odmítl. Takový přístup správních orgánů je podle žalobce nejen nezákonný, ale představuje i ústavněprávní deficit tzv. opomenutých důkazů (ve smyslu nálezů ÚS ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. , ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. ).

19. Žalobce namítá, že správní orgány musely značně improvizovat, aby došly k fabrikaci hned několika odlišných variant trajektorie údajné cesty (prvostupňové rozhodnutí, napadené rozhodnutí a soudem předtím zrušené rozhodnutí žalovaného). Žalovaný tvrdí, že je jasné, kde cesta vždy byla, ačkoliv se jedná o již nejméně pátou verzi její trajektorie od počátku řízení. Správní orgány se tak marně pokouší najít stabilní cestu tam, kde nikdy stabilní cesta nebyla, protože to svažitost terénu, jakož i typ podloží neumožňují. Žalovaný použil letecký snímek, kde je však údajná cesta široká nejméně 8 m, na což žalobce ve svých podáních opakovaně upozorňoval. V neposlední řadě žalovaný provedl i důkaz geodetickým zaměřením, které však obsahuje zákres cesty, jež vede zcela mimo tzv. koridor, jehož existenci správní orgány tvrdí. K tomu je třeba vzít v potaz další fakt, že žalovaný podle žalobce zcela nepravdivě a nedoloženě tvrdí, že určení cesty brání žalobcovo „opakované protiprávní posouvání jejích hranic“, což je ničím nedoložená pomluva. Úsilí žalovaného určit trajektorii cesty doslova „za každou cenu“ je podle žalobce zjevné z argumentačně chatrné, nelogické a skutečnému stavu odporující konstrukce, založené na použití pojmu „koridor“, který žalovaný používá jako fabulativní náhradu pojmu „cesta“, neboť skutečná cesta v obvyklém významu tohoto slova na pozemcích žalobce není a nikdy nebyla. Podle žalobce „cesta“ šíře až 12 metrů, podle stavu aktuálního rozježdění pozemků, není cestou, ale jen rozježděným pozemkem. Žalobce tvrdí, že jeho pozemky jsou a vždy byly nespecifickou plochou, kde se jezdilo pouze tam, kde bylo právě sucho, a že vymezení údajné veřejně přístupné účelové komunikace jako zkratky pro jediného uživatele (žadatele) „středem“ pozemků žalobce v rámci 8-12 m širokého koridoru vede k absurdním důsledkům, včetně nutnosti odstranit stávající plot a bránu, a umožňuje pokračování devastace jehou chráněného vlastnictví i soukromí.

20. Žalobce se opakovaně vymezuje proti ignorování stěžejního důkazu znaleckým posudkem Ing. Hradila, podle kterého cesta nemohla být patrná a stálá v terénu kvůli jeho svažitosti, typu půdy, podloží a srážkám. Podle něj žalovaný ani soud dosud (v rozporu se závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, č. j. -37, č. 1578/2009 Sb. NSS) neobjasnili, proč nebyly argumenty znalce vzaty v potaz, když se ve skutečnosti jedná o odbornou otázku, a jedině odborník ji tedy může vyřešit. Namísto toho žalovaný nepravdivě žalobce osočuje (argument ad hominem) bez důkazů z toho, že svými zásahy protiprávně měnil stav svých pozemků a trasu cesty, a navozuje dojem, že znalecký posudek mapuje stav, který způsobil žalobce.

21. Žalovaný stejně tak ignoroval písemná prohlášení sousedů žalobce H. a H. a znemožnil žalobci prokázat skutkový stav věci zamítnutím důkazního návrhu na provedení jejich svědeckých výpovědí a výpovědi svědka S. Odkaz žalovaného na , , ve znění účinném do 31. 12. 2017 (viz čl. XLII bod 1 ; dále jen „“) je v této souvislosti nepřípadný, neboť žalobce návrhem těchto důkazů reagoval na novou procesní situaci po druhém zrušujícím rozsudku. Bylo pochopitelné, že pokud v řízení zastával primárně stanovisko, že se na jeho pozemcích veřejně přístupná účelová komunikace vůbec nenachází, nenavrhoval důkazy týkající se polohy údajné komunikace. K tomu žalobce odkazuje na odbornou literaturu, podle níž zákonnou koncentraci nelze vztáhnout na návrhy a důkazy mající prokázat nezákonnost prvostupňového řízení a rozhodnutí.

22. Žalobce trvá na svém stanovisku uplatněném již v odvolání a následně ve vyjádření ze dne 20. 3. 2024, že: a) v době, kdy vůbec nijak fyzicky neomezoval průjezd přes předmětné pozemky, neexistovala žádná jednoznačná „původní poloha cesty“; b) k „rozjíždění“ pozemků nedocházelo v reakci na jakékoli zásahy žalobce, ale v reakci na průběžně se měnící klimatické podmínky a narůstající poškozování pozemků jejich živelným užíváním; c) ze žádného podkladu obsaženého ve správním spise nevyplývá, že by v kterémkoliv časovém období byla na předmětných pozemcích patrná stálá cesta právě v těch místech, kde je vyznačena na zákresu, který je součástí výroku prvostupňového rozhodnutí, což dopadá i na zákres v napadeném rozhodnutí.

23. Žalobce dále poukázal na judikaturu, z níž podle něj vyplývá, že při vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci či neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace, resp. při určení její konkrétní polohy na pozemcích, není možné ignorovat stav dotčených pozemků v době rozhodování (rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2018, č. j. -60, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. -64). V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že se v jeho případě nejedná o situaci, kdy by jako vlastník předmětných pozemků provedl takové zásahy, které by zabránily jejich užívání k průchodu a průjezdu nebo kterými by způsobil, že komunikace přestala být v terénu zřetelná (a bylo by tedy nutné vycházet ze stavu před takovýmito zásahy), jelikož jasná a zřetelná cesta tam nebyla a žalobcovy úpravy v roce 2017 naopak vedly ke zlepšení možnosti průjezdu.

24. Správní orgány konečně podle žalobce nerespektovaly ani požadavek šetřit ústavně zakotvené vlastnické právo žalobce, který plyne již z rozhodnutí prvorepublikového NSS ze dne 5. 4. 1921, sp. zn. R 1209/21, č. 997/1921 Vážný, z rozsudku NSS ze dne 15. 5. 2011, č. j. -99, č. 2370/2011 Sb. NSS, i z nálezů ÚS ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. , a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , bod 64. Aplikace ústavních principů na projednávanou věc jednoznačně vylučuje deklaraci komunikace „středem“ pozemků odvolatele. Pokud by žádost nebyla zamítána, pak měla být veřejně přístupná účelová komunikace vymezena v souladu s existujícím stavem podle geodetického zaměření Ing. Nováka.

Nenaplnění znaků účelové komunikace

25. Žalobce i přes předchozí závěry v prvním a druhém rozsudku trvá na tom, že žádost o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace na jeho pozemcích měla být zamítnuta, neboť nejsou naplněny zákonné ani judikaturní znaky takové komunikace.

26. Pokud jde o stálost a patrnost cesty v terénu, nad rámec předchozího textu žalobce konstatuje, že nenaplnění tohoto znaku prokazuje především znalecký posudek Ing. Hradila a sdělení autorizovaného stavebního technika J. Š. ze dne 15. 5. 2017, podle kterých byly pozemky zdevastovány mohutným rozježděním terénu v šíři až 12 m a vytvořenými jámami s výškovým rozdílem až 80 cm, takže na nich žádná stálá cesta nebyla patrná. Závěr soudu, že podmínkou existence veřejné cesty není, aby pozemky šlo k jízdě bezpečně využívat, není podle přesvědčení žalobce v souladu s požadavkem rozumného výkladu práva.

27. Pokud jde o obecnou přístupnost pozemků, žalobce má za to, že se žalovaný nevypořádal ani s dostatečným prokázáním veřejného zájmu na obecném užívání deklarované komunikace, jak to žádá již zmíněný rozsudek NSS č. j. -99. Žalobce (například ve vyjádření z 28. 2. 2022) dokládal, že cesta byla užívána pouze omezeným okruhem vlastníků, což žalovaný dezinterpretoval, aniž by bylo prokázáno širší obecné užívání nad rámec žalobcem uváděného. Žalovaný závěry zakládá na patrnosti údajné cesty v terénu na historických snímcích, ale nepředložil žádné konkrétní důkazy recentního užívání údajné komunikace širokou veřejností, čímž ale pomíjí jádro problému (falešný argument ignoratio elenchi). Z historických leteckých snímků totiž může vyplývat toliko existence vyšlapané cesty či vyježděné části pozemku, ale neznamená to automaticky důkaz vůle vlastníků pozemků nebo obecného užívání. Nelze totiž rozlišit, zda se jedná o užívání obecné, či pouze o užívání konkrétním omezeným okruhem osob. Akceptací takového argumentu trpí ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví a soukromí žalobce.

28. S obecným užíváním podle žalobce souvisí i znak nezbytné a nenahraditelné komunikační potřeby. Městský úřad podle žalobce nesprávně a zcela nepodloženě konstatoval, že alternativní cesta od silnice II/237 je nevhodná. Na to pak navazuje žalovaný a posléze i soud, byť opak plyne ze znaleckého posudku Ing. Hradila a prohlášení manželů H. ze dne 31. 7. 2021. Navržené a odmítnuté výslechy svědků H. a H. by existenci alternativní komunikace v dané lokalitě bezpochyby potvrdily. Pokud jde o přístup chodců, žalobce nijak nebránil jejich průchodu, jen k tomu vymezil vhodnou část pozemků. Podle žalobce nelze při požadavku minimalizace zásahu do vlastnického práva pomíjet ani přednost soukromoprávního řešení přístupu, což podle něj potvrzuje i nález ÚS ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , v bodě 43, čímž je vyloučena správnost argumentu žalovaného, že by nejprve soukromoprávní dohoda musela existovat.

29. Ve vztahu k předchozímu souhlasu vlastníka s veřejným užíváním jakožto znaku veřejně přístupné účelové komunikace žalobce napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť žalovaný souhlas vlastníka nedokládá, nýbrž jen tvrdí konkludentní souhlas, přičemž se nevypořádal s argumentací žalobce a nepřipustil důkaz výslechem svědka S. coby právního předchůdce žalobce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje, že obecné užívání pozemků bylo historicky konkludentně odsouhlaseno předchozími vlastníky, konkrétně paní B. a manželi S., zcela nepodloženě, což platí i pro jeho konstatování, že sám žalobce až do roku 2017 svým chováním vyjadřoval souhlas s obecným užíváním pozemků.

30. Žalobce nikdy nepovažoval zkracování cesty přes jeho pozemky dvěma sousedy a občasným chodcem za veřejné užívání těchto pozemků, a tedy ani s veřejným užíváním nemohl souhlasit. Ani z kupních smluv na nemovitosti, ani z nabývacích titulů jeho bezprostředních právních předchůdců přitom nevyplývá, že by se jednalo o veřejnou cestu. Nadto žalobce tvrdí, že se začal aktivně bránit proti využívání jeho pozemků ke zkracování cesty už v roce 2013, když podal námitku proti existenci veřejné cesty na jeho pozemku v souvislosti s projednávaným územním plánem. Tentýž nesouhlas podepsala i druhá právní předchůdkyně žalobce, paní B., jakkoliv se následně coby tchýně žadatele vyhýbala přiznat, že tomu tak je. Kromě toho už v roce 2015 žalobce aktivně jednal s obcí o řešení situace na jeho pozemcích s tím, aby obec, v případě jejího zájmu o veřejnou cestu, odkoupila část jeho pozemků a zřídila řádnou cestu. I to byl jasně a aktivně vyjádřený nesouhlas s obecným užíváním pozemku žalobce. Zároveň tím žalobce vyjádřil vůli podílet se na řešení problému s přístupem v této lokalitě, avšak ne na úkor poškozování svého majetku. Proto podmínkou pro odprodej či darování okraje pozemků žalobce obci bylo zřízení řádné komunikace převážně na jejích pozemcích.

31. Ani prohlášení paní B. a obce nejsou podle žalobce způsobilé prokázat obecné užívání. Paní B. se totiž nakonec přiznala k tomu, že námitku proti koridoru komunikace v územním plánu obci zaslala, čímž svůj postoj vyjádřila. S ohledem na stížnostmi občanů z let 2002, 2005 a 2006 prokázanou lhostejnost a nečinnost obce, jakož i kvůli účelovému šikanóznímu jednání namířenému proti žalobci pak bylo přinejmenším nepatřičné v řízení zohledňovat prohlášení obce.

32. Žalobce ostatně odmítá vůbec možnost dovozování konkludentního souhlasu jen z nečinnosti nebo absence odporu vlastníka pozemku. Jedná se podle něj o další argumentační faul (argument ex silentio), který je logicky vadný, protože nezohledňuje, že mlčení, pasivita nebo nečinnost mohou mít různé příčiny, a není proto možné z nich vyvodit jednoznačný závěr o souhlasu. Žalobce toleroval zkracování cesty automobilem dvěma sousedům či příležitostný odvoz balíku slámy na pole jedním traktorem, tj. evidentně jen užívání pozemků omezeným počtem konkrétních osob, jakkoliv dlouho zde byly pozemky rozježděné (třeba i od roku 1938). Stěží by ale mohl uhlídat, pokud by jednou týdně prošel po jeho pozemcích jiný soused na houby do lesa, když mohl jít i jinudy, po jiných pozemcích. „Mlčení“ (nebránění užívání pozemků) právních předchůdců, jakož i údajně žalobce nelze z povahy věci považovat za konkludentní souhlas ani z hlediska právního. Konkludentní souhlas je souhlasem vyjádřeným nikoliv explicitně slovy, ale prostřednictvím jednání, tj. předpokládá nějakou formu aktivního projevu, který by bylo možné interpretovat jako vyjádření vůle. Zejména tedy pasivita (např. aktivní nebránění) není v právním smyslu dostatečným projevem vůle, pokud není spojena s dalšími okolnostmi, které by jednoznačně naznačovaly souhlas. Ani obecné právní zásady nepovažují mlčení či pasivitu samu o sobě za souhlas, neboť platí qui tacet consentire non videtur (kdo mlčí, nesouhlasí), což uznává i judikatura Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“), byť v jiném kontextu. Podle ESD musí být konkludentní souhlas založen na skutečnostech, které mohou pozitivně prokázat, že se účastník vzdal práva namítat své výlučné právo a že nemůže být vyvozen zejména z pouhého mlčení tohoto účastníka (např. bod 19 rozsudku ESD ze dne 15. 10. 2009 ve věci C-324/08 Makro Zelfbedieningsgroothandel a další).

33. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí neopírá o žádné prokázané explicitní nebo konkludentní projevy souhlasu, které by jednoznačně podporovaly závěr o obecném užívání pozemků. Jediné, co žalovaný tvrdí (v souladu se žalobcem), je to, že pozemky byly užívány úzkým okruhem konkrétních osob. Na základě takové skutečnosti však nelze dovozovat souhlas vlastníka s veřejným užíváním, a už vůbec ne veřejný zájem.

34. Dále žalobce ještě odkazuje na dohodu o výprose, kterou uzavřel s J. H. dne 9. 11. 2015. S ohledem na to, že J. H. je skutečný pamětník, jeho přistoupení na soukromoprávní řešení je podle žalobce průkazem právního stavu dotčených pozemků, a to i za předchozích vlastníků v minulosti.

Vyjádření žalovaného

35. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Je přesvědčen, že správní orgány postupovaly v souladu se , zejména řádně zjistily všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu i rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníků. V řízení bylo prokázáno naplnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace, konkrétně byla doložena její stálost a zřetelnost v terénu, obecná přístupnost a nezbytná komunikační potřeba. Jak vyplývá z ustálené judikatury NSS, souhlas vlastníka pozemků není podmínkou pro její deklaraci na soukromém pozemku (např. rozsudky č. j. -73, -105 a -67).

36. Komunikace je podle žalovaného dlouhodobě užívána a není pravdou, že by byla nezřetelná v terénu, jak tvrdí žalobce. Napadené rozhodnutí ji vymezuje v souladu se skutečným stavem a řádně to zdůvodňuje. Ohledně přechodu souhlasu vlastníka na právní nástupce odkazuje žalovaný na usnesení ÚS ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. .

37. Pokud jde o námitku žalobce ohledně nezákonnosti vymezení polohy a trasy na pozemcích žalobce, žalovaný citoval body 37, 39, 44 a 45 rozsudku NSS č. j. -68 a rozhodné pasáže prvního rozsudku zdejšího soudu.

Replika žalobce a dodatečné shrnutí argumentace

38. Žalobce v replice konstatuje, že vyjádření žalovaného je zcela obecné a nereaguje na jeho argumentaci, která naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace v posuzovaném případě zpochybňuje. Citace předchozích rozsudků vydaných v této věci pak žalobce považuje za nepřiléhavé. Žalobce naopak poukazuje na bod 42 druhého rozsudku, kde soud žalovanému uložil, aby se při novém projednání věci zabýval námitkou, že trasa komunikace určená v jeho předchozím (zrušeném) rozhodnutí nemá oporu ve správním spise. Zcela stejnou vadou podle žalobce trpí i nyní napadené rozhodnutí.

39. Krátce před jednáním ještě žalobce písemně shrnul svou dosavadní argumentaci. V závěru tohoto podání ze dne 31. 8. 2026 připomněl, že dne 10. 6. 2024 uplatnil námitku podjatosti oprávněné úřední osoby žalovaného, v níž se dožadoval prověření jejích vazeb se žadatelem a dalšími účastníky řízení a způsobu její komunikace s městským úřadem. Již v žalobě tuto námitku podjatosti navrhl k důkazu v souvislosti s dlouhodobě namítaným selektivním hodnocením podkladů a odmítáním či nedostatečným a nelogickým vypořádáním důkazů svědčících v žalobcův prospěch. Avizoval, že z důvodu povinnosti mlčenlivosti nemůže další okolnosti k této otázce konkretizovat, jakmile to však bude možné, navrhne v této souvislosti důkazy o podjatosti oprávněné úřední osoby žalovaného.

Vyjádření osob zúčastněných na řízení

40. Obec považuje v řešené věci za podstatné, že správní soudy se již v předchozích řízeních opakovaně vyjádřily k podstatě sporu a poskytly odpověď na argumenty žalobce, na čemž nic nemění snahy žalobce nejrůznějším způsobem argumentaci, kterou uplatňoval již dříve, upravovat či posouvat. Žalobce podává svůj pohled na věc, který však v kontextu shromážděných podkladů neodpovídá objektivně zachycenému stavu.

41. Obec považuje za jednoznačné, že také na pozemcích p. č. XA a XB aktuálně vlastněných žalobcem, které v řešeném rozsahu nejsou dvorem u žalobcova domu, procházela od nepaměti schůdná a sjízdná komunikace běžně využívaná veřejností bez jakéhokoliv omezení ze strany vlastníka pozemků. Tato komunikace sloužila a slouží zároveň i jako přístupová a příjezdová cesta.

42. Podle obce žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vyhodnotil skutkové okolnosti a učinil odpovídající právní závěry. Obec zároveň dodává, že po celou dobu řízení pouze hájila zájem na zachování stavu, který v místě dlouhodobě a bez potíží panoval a který byl narušen opatřeními ze strany žalobce bránícími průchodu a průjezdu po komunikaci. Tvrzení o jejím účelovém či snad šikanózním přístupu jsou zcela nepodložená.

43. Žadatel se v řízení před soudem nad rámec uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení písemně nevyjádřil.

44. Nabyvatel domu žalobce a pozemků p. č. XH, XCH a XI se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě (stanovené na 7 dnů s ohledem na bezprostředně se blížící termín nařízeného jednání) jako osoba zúčastněná na řízení nepřihlásil.

Jednání u soudu

45. V průběhu ústního jednání, které proběhlo dne 3. 9. 2026, žalobce přednesl obsah písemně zaslaného shrnutí své dosavadní argumentace. Dodal, že druhý rozsudek žalovanému nevytkl jen procesní pochybení, ale také to, že nedostatečně zdůvodnil vymezenou trasu komunikace. To podle žalobce žalovaný nenapravil a pominul bez adekvátního odůvodnění i v tomto směru žalobcem uplatněné důkazní návrhy výslechu svědků. S ohledem na rozdílnost grafických příloh prvostupňového rozhodnutí a dvou posledních rozhodnutí žalovaného a reálné nepromítnutí geodetického zaměření průběhu cesty zpracovaného Josefem Novákem dne 21. 7. 2023 je podle žalobce evidentní, že ani správní orgány a odborné osoby nejsou schopny se shodnout na tom, kudy cesta vede. To jen potvrzuje závěr žalobce o tom, že trasa veřejně přístupné účelové komunikace (na jejíž neexistenci ovšem žalobce trvá) dosud nebyla jednoznačně a přezkoumatelně určena a znak zřetelnosti komunikace v terénu nebyl dostatečně vyšetřen. Žalobce poukázal na to, že ve správním řízení bohatě zdokladoval své úsilí o uzavření soukromoprávních dohod, které by představovaly šetrnější alternativu. Nezřetelnost cesty na pozemcích žalobce byla jasně prokázána znaleckým posudkem Ing. Hradila. Havarijní stav pozemků a ohrožení nemovitostí žalobce pak byly doloženy doporučením stavebního technika Š. zpracovaným již v roce 2017. S těmito důkazy se ale žalovaný řádně nevypořádal. Na historických snímcích podle žalobce není zřetelně zachycena trasa cesty v místech, kde ji žalovaný vymezil. V rámci šetrného přístupu k vlastnickému právu žalobce nejde jen o to, v jaké šířce byla komunikace deklarována, ale i to, kde v rámci celé šířky rozježděného terénu, v níž žalovaný spatřuje cestu, byla komunikace umístěna. Podle žalobce ji žalovaný nemohl vést středem jeho pozemků. Z ničeho ve spise též nevyplývá, že by on či jeho právní předchůdci tolerovali veřejné užívání cesty. Žalobce v dobré víře koupil dům se zázemím, jímž byly i pozemky, na nichž byla deklarována veřejně přístupná účelová komunikace, a toleroval, stejně jako jeho právní předchůdci, průjezd jen několika konkrétních osob.

46. Konečně pak žalobce v návaznosti na uplatněný důkazní návrh stížností na podjatost úřední osoby uvádí, že zjistil skutečnosti nasvědčující nezákonné komunikaci žalovaného se žadatelem, jež jsou aktuálně předmětem šetření vedeného Obvodním ředitelstvím policie Praha II, Službou kriminální policie a vyšetřování Praha 5 – Smíchov. Na obsah e-mailové komunikace s městským úřadem, resp. s účastníky řízení, se žalobce dotazoval žalovaného, ten mu však sdělil, že žádnou e-mailovou komunikaci neobsaženou ve správním spise nemá, protože neexistuje či je průběžně mazána. Tato otázka přitom podle žalobce může ovlivnit posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného ve všech aspektech, jež jsou předmětem žaloby. Jelikož byl žalobce v této souvislosti poučen, že je vázán mlčenlivostí, navrhuje soudu, aby se obrátil na příslušné oddělení policie s dotazem, zda je tato informace prověřována a zda lze soudu nějaké informace o prověřovaných skutečnostech sdělit. Tím by soud mohl zjistit, že žalovaný nebyl při hodnocení klíčových hledisek pro formulaci napadeného rozhodnutí veden jen zákonnými hledisky a mohl být ovlivněn i jinak, než předpokládají základní zásady správního řízení.

47. Žalovaný se ztotožnil se stanoviskem obce. Konstatoval, že žalobce opakuje argumentaci, která již byla posouzena předchozími rozsudky. Tentokrát již řádně seznámil účastníky řízení s podklady rozhodnutí, které řádně zachytil v předloženém správním spisu. Zejména pokud jde o znaky veřejně přístupné účelové komunikace, na ty již vyslovily závazný právní názor předchozí rozsudky soudu vydané v této věci. Žalobce závěry druhého rozsudku interpretuje příliš široce. Žalovaný byl vázán názorem, že průběh veřejně přístupné účelové komunikace má určit dle skutečného historického průběhu komunikace. Nemohl ji tedy přesouvat do polohy, kterou by žalobce považoval za vhodnější nebo sjízdnější v návaznosti na svažitost či jiné vlastnosti terénu. Úkolem žalovaného nebylo konstituovat novou veřejně přístupnou účelovou komunikaci, nýbrž ji deklarovat v prostoru stabilního komunikačního koridoru. I když letecký snímek zachycuje rozježdění ve větší šíři, lze určit stabilní komunikační koridor.

48. Obec souhlasila se žalovaným. Za podstatné považuje, že cesta na sporných pozemcích byla odjakživa před příchodem žalobce užívána kýmkoliv bez jakýchkoliv omezení, což je vidět i na leteckém snímku lokality. Patrnost cesty podle obce neznamená její absolutní neměnnost, nýbrž to, že se daným místem chodí a jezdí. Sporná cesta byla nedílnou součástí systému dopravní obslužnosti obce a propojovala obec s nemovitostmi podél cesty.

49. Soud neprováděl dokazování listinami označenými v žalobě (přílohy doplnění odvolání žalobce ze dne 14. 11. 2022 a jeho vyjádření ze dne 28. 2. 2022 a ze dne 10. 1. 2018, stížnost na pověřenou úřední osobu a nabídky sousedům z roku 2021), jelikož všechny tyto důkazy jsou součástí správního spisu, jímž se důkaz neprovádí (viz např. rozsudky NSS ze dne 14. 5. 2015, č. j. -56, nebo ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Nevyhověl ani důkaznímu návrhu žalobce uplatněnému při jednání, a to z důvodů shrnutých níže v bodech 175 až 177.

50. Soud však pro ilustraci při jednání promítl leteckou mapu lokality ze dne 25. 7. 2022 s katastrálními daty z webu mapy.com a dále též historické letecké snímky z webu ags.cuzk.cz z let 1938, 1953, 1959, 1966 a 1971, jež jsou sice vesměs založeny ve správním spise, ale z důvodu překrytí popisky na nich není vidět oblast napojení komunikace na silnici II/237. Soud též provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí pro list vlastnictví č. X (č. l. 82), z nějž zjistil, že s účinky od 1. 4. 2026 již žalobce z důvodu prodeje není vlastníkem pozemků p. č. XH, XCH a XI.

Podstatný obsah správního spisu a předchozích rozsudků

51. Dne 20. 6. 2017 žadatel požádal o vydání osvědčení dle či alternativně o vydání deklaratorního rozhodnutí dle , že na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a XE se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žadatel uvedl, že komunikace byla dlouhodobě užívána všemi předcházejícími vlastníky jeho pozemků, vlastníky sousedních pozemků, jakož i jinými osobami, přičemž žádná jiná srovnatelná komunikace k jeho pozemkům nevede. Žalobce však již delší dobu žadateli znemožňuje nejrůznějšími opatřeními i přes uložené předběžné opatření přístup k pozemkům, a dokonce doprostřed pozemků vysadil trávník. K žádosti přiložil jako důkazy celkem 6 fotografií. Na přiložených fotografiích je vidět nezpevněný povrch široké cesty, místy se stopami po pneumatikách, která je z většiny své šíře na straně přilehlé k domu žalobce zahrazena ocelovými pruty propojenými provázky či řetězem s nápisem „Nevstupovat!“, přičemž je ponechán jen průjezdný úzký pruh na odlehlé straně podél příkrého, patrně odbagrovaného svahu. Před vjezdem na pozemek a do garáže žadatele je umístěna hromada zeminy tak, aby se k nim nedalo přijet zdola. Dále žadatel doložil 2 snímky z ortofotomapy a potvrzení obce ze dne 5. 11. 2015, že podle pasportu komunikací přes sporné pozemky vede účelová komunikace.

52. Dne 18. 7. 2017 městský úřad vydal sdělení, že vzhledem k potvrzení existence účelové komunikace obcí v době, kdy byla silničním správním úřadem, již není třeba vydávat další osvědčení dle ani rozhodnutí o určení právního vztahu podle . K odvolání, resp. žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti směřované žalobcem proti tomuto sdělení žalovaný opatřením ze dne 11. 12. 2017 přikázal městskému úřadu projednat žádost v řízení podle a rozhodnout do 31. 1. 2018.

53. Dne 14. 12. 2017 městský úřad oznámil účastníkům zahájení řízení a vyzval je k písemnému sdělení okolností jim známých o sporné komunikaci.

54. Dne 4. 1. 2018 I. D. (vlastník pozemku p. č. XU) e-mailem sdělil, že komunikace na sporných pozemcích sloužila veřejnému užívání, je jedinou komunikací spojující nemovitosti nacházející se kolem ní a byla udržována obcí.

55. Dne 8. 1. 2018 D. V. (vlastník pozemku p. č. XV) sdělil, že komunikace na sporných pozemcích sloužila a slouží široké veřejnosti v obci, aniž by kdokoliv v minulosti jejímu užívání bránil, je užívána od nepaměti a v mapě byla zaznačena již v roce 1955. Žádná jiná komunikace pro obsluhu okolních pozemků se nevyužívala. Ve sporných pozemcích je uložen vodovodní řad zbudovaný v roce 1997, metalický telefonní kabel a nachází se tam veřejné osvětlení. To doložil výkresy, na kterých jsou zakresleny vodovod i metalický kabel. Dále sdělil, že běžnou údržbu komunikace zajišťovala obec podle svých možností. V zimním období se komunikace neudržuje a obec sváží popelnice na přístupnější svozové místo.

56. Téhož dne se vyjádřili i manželé Hendrichovi (vlastníci pozemků p. č. XW, p. č. XX s domem č. p. Xd a p. č. XY), kteří uvedli, že pozemky zakoupili v roce 1987. Komunikace sloužila k obecnímu užívání široké veřejnosti, podle očitých svědků (např. starý pan H. a paní Š., kteří už zemřeli) zde cesta vedla již za jejich mládí, tedy nejméně před 60 lety. Cesta ale není udržovaná, naposledy ji obec zpevnila před 10 lety.

57. Žadatel podáním převzatým městským úřadem dne 10. 1. 2018 sdělil, že své pozemky nabyl v roce 1998 a v té době již komunikace na sporných pozemcích existovala, dle ústních sdělení starousedlíků tam byla od nepaměti. Cesta byla využívána širokou veřejností, aniž by tomu někdo bránil, a sloužila k přístupu na pozemky kolem ní, které nemají jiný přístup. K prvním omezením a nátlaku docházelo až poté, co žalobce v roce 2014 v místě koupil pozemky. Úprava komunikace proběhla v roce 2008 na náklady obce.

58. Obec dne 10. 1. 2018 sdělila, že komunikace v daném místě existuje v podstatě od nepaměti, je zachycena už na mapě stabilního katastru z roku 1893, poté v rámci vojenského mapování z roku 1938 a také na leteckém snímku z roku 1953. Vždy sloužila široké veřejnosti bez omezení, přičemž obec nemá záznamy o tom, že by někdo dříve bránil jejímu užívání. Běžnou údržbu s výjimkou zimního období zajišťuje obec. Ve sporných pozemcích je uložen od konce 90. let vodovodní řad. K žádosti obec přiložila letecký snímek z roku 1938, zachycující v dané trase zřetelnou cestu vinoucí se do dáli mezi poli, a navrhla, aby žádosti žadatele bylo vyhověno.

59. Žalobce v obsáhlém vyjádření ze dne 10. 1. 2018 namítl, že dle územního plánu obce se v daných místech nachází pouze pěší stezka, s níž nesouhlasila již jeho právní předchůdkyně, což potvrzují i čestná prohlášení občanů obce. Průjezd vozidly jeho právní předchůdkyně trpěla pouze dvěma vlastníkům sousedních nemovitostí (žadateli a panu H.), což vedlo k rozježdění pozemku v šířce až 9 metrů, nešlo však o souhlas s obecným užíváním. Jelikož žadatel ani obec nepřijali žádnou jeho nabídku na soukromoprávní řešení průjezdu a docházelo k ohrožení jeho staveb a pozemků, provedl žalobce ve dnech 21. až 23. 5. 2017 nezbytné úpravy (mj. svedení odtoku vody na východní hranici pozemku, sanaci narušených základů elektroměrné skříně, vyrovnání a zpevnění terénu), čímž odstranil nejzávažnější poškození jeho pozemků prostorově neomezeným pojížděním a vymezil jejich část, do níž nelze vjíždět či vcházet, aby nedošlo ke zničení provedených úprav, a ponechal zbylý prostor, na němž nadále fakticky trpí jejich užívání vlastníky sousedních pozemků. Žalobce pak argumentoval podrobněji k jednotlivým znakům veřejně přístupné účelové komunikace s tím, že dovozoval, že nejsou naplněny. K podání žalobce přiložil stručnou námitku J. B. (předchozí vlastnice pozemků p. č. XB a XG) ze dne 23. 9. 2013 proti vymezení cesty přes zmíněné pozemky v návrhu územního plánu. Dále žalobce přiložil jednotně formulovaná čestná prohlášení P. K., L. N. a O. a Z. Š. ze dne 20., resp. 24. 10. 2016, kde jako občané obce uvedli, že je jim z osobní zkušenosti známo, že na pozemcích p. č. XA a XG a dál směrem k lesu se nacházela pouze pěší stezka o šíři maximálně 1 m. Manželé H. ve shodně formulovaném čestném prohlášení ze dne 26. 10. 2016 uvedli šíři maximálně 1-1,5 m. J. H. v prohlášení ze dne 2. 12. 2017 pak prohlásil, že členům jeho rodiny žalobce nikdy nebránil v přístupu k jeho pozemkům cestou zdola z obecního pozemku p. č. XC. Takto užívají žalobcovy pozemky s jeho souhlasem již řadu let a budou je využívat v rozsahu, jenž žalobce vymezí. Žalobce též přiložil leteckou fotografii z webu maps.google.com z listopadu 2016, na níž vyznačil, že šířka pojížděného terénu v sousedství garáže žadatele dosahovala 9 metrů, zatímco na jižním konci pozemku p. č. XZ se vyjetá cesta zužuje. Dále žalobce doložil početnéy dokládající jeho snahu dojednat se žadatelem zřízení služebnosti cesty a s obcí mj. i převod části žalobcových pozemků pod podmínkou, že dojde k odsunutí komunikace v převážné části na pozemky obce a obec zajistí její udržování i v zimě. Další přílohou, jíž se žalobce dovolával, pak byla kupní smlouva ze dne 6. 4. 2009 na rodinný dům mj. s pozemky p. č. XA a XF, již žalobce uzavřel s manžely S. a v níž v čl. IV bodě 1 prodávající prohlásili, že prodávané nemovitosti jsou prosty jakýchkoliv úředně evidovaných či jiných práv prodávajícího či třetích osob. Žalobce přiložil též doporučení autorizovaného stavebního technika ze dne 15. 5. 2017 k rekonstrukci pozemku p. č. XA jakožto přístupu ke stavbě žalobce, která by měla spočívat ve svedení odtoku vody k východní hranici pozemku tak, aby nadále nedocházelo k prohlubování eroze mohutně rozježděného terénu, ve stržení převisů, které v terénu vytvářejí výškové rozdíly až 80 cm, sanaci narušených základů zděné elektroměrné skříně, zabezpečení bezprostředního okolí přípojky vody a vyrovnání a zpevnění terénu tak, aby nedocházelo k možnému poškozování vozidla a případně též zdraví.

60. Dne 30. 1. 2018 obec do spisu založila čestné prohlášení J. B. ze dne 29. 1. 2018, že nikdy nepodepsala ani neodeslala námitku k územnímu plánu datovanou dne 23. 9. 2013. Pozemky p. č. XB a XG prodala žalobci a v té době přes ně vedla komunikace, po které se po celou dobu, co si pamatuje, jezdilo a chodilo. Dále obec předložila prohlášení manželů H. ze dne 29. 1. 2018, že žádné prohlášení ze dne 26. 10. 2016 ohledně cesty nepsali a podpisy na něm nejsou jejich.

61. Usnesením ze dne 31. 1. 2018 městský úřad žádost zamítl. V odvolání ze dne 14. 2. 2018 žadatel polemizoval s tím, zda k jeho pozemkům existuje alternativní přístup cestou shora s ohledem na nutnost dotčení vlastnického práva velkého množství (14) soukromých vlastníků a obtížnou sjízdnost cesty. K podání přiložil fotografie z různých míst nezpevněné komunikace vedoucí od pozemku p. č. XB až k silnici II/237. Na fotografii pořízené ze vjezdu od garáže žadatele je vidět, že část pozemků p. č. XB a XG je ohrazena ocelovými tyčemi a je již zatravněna. Na části pozemku p. č. XB přiléhající ke garáži žadatele je vodou vymleto několik hlubokých rýh, které v podstatě znemožňují příjezd k pozemkům žadatele. Vyjeté koleje jsou až na pozemku p. č. XG podél zářezu do přilehlého svahu. Odvolání podala i obec, která navrhla, aby městský úřad provedl důkaz mapou stabilního katastru z roku 1893, vojenským mapováním z roku 1938 a topografickou mapou z roku 1952, z nichž je podle ní patrno, že komunikace původně vedla podél višňového sadu mezi poli dál k lesu a podle historických map ještě nebyla napojena na dnešní silnici II/237. S ohledem na okolnosti v době vzniku veřejně přístupné účelové komunikace tedy nelze hovořit o komunikační alternativě cestou shora, nehledě na to, že i v současnosti by šlo o trasu zhruba o 2 kilometry delší. V té době ještě kolem komunikace nestály žádné domy, a zjevně tak sloužila k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků v dané oblasti. S obdobnou argumentací se odvolal i D. V. Žalovaný usnesení městského úřadu rozhodnutím ze dne 29. 6. 2018 zrušil a věc vrátil městskému úřadu k novému projednání.

62. V pokračujícím řízení proběhlo dne 9. 1. 2019 místní šetření, při němž byla pořízena fotodokumentace, ze které je patrné, že nezpevněná cesta má po celé délce víceméně stejně nevalnou kvalitu (bláto, místy menší kameny), před domem žalobce a žadatele je však výraznější stoupání a je zde zatravněná část vymezená ocelovými pruty s provazy a řetězy a na západní straně je zaparkován osobní automobil, nad nímž je vidět hromada suti a hlíny bránící zdola průjezdu k žadatelově domu a garáži. Nadále je na straně u garáže patrná shora vedoucí hluboká rýha od vodní eroze.

63. K žádosti městského úřadu se dne 14. 1. 2019 k situaci vyjádřil dopravní inspektorát Policie ČR, který s odkazem na místní šetření z téhož dne konstatoval, že profil komunikace je jasně patrný a nejedná se o novou komunikaci. Cesta vykazuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace, od silnice II/237 až do obce Lužná ovšem z důvodu nepovoleného umístění překážky nelze projet.

64. Dne 18. 2. 2019 městský úřad obdržel vyjádření P. G., J. S. a O. V., kteří namítli, že alternativní přístupová cesta od silnice II/237 není oficiální, vede přes soukromé pozemky a užívají ji pouze vlastníci přilehlých pozemků z důvodu obhospodařování polností a jiných aktivit.

65. Rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019 městský úřad žádost zamítl s tím, že účastníky řízení nebyl dostatečně prokázán stav obecného užívání pozemků žalobce. Proti rozhodnutí městského úřadu se odvolal D. V., obec i žadatel, kteří se dovolávali vyjádření žalovaného k žalobě žalobce v jiné věci, kde jeho stavební odbor poukazoval na to, že na sporných pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalovaný znovu rozhodnutí městského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání rozhodnutím ze dne 2. 9. 2019.

66. Dne 21. 1. 2020 městský úřad uskutečnil nové místní šetření, při němž na místě fotografiemi zdokumentoval v zásadě shodný stav jako při předchozím místním šetření, pouze hromady na příjezdu ke garáži žadatele odspoda jsou dvě a jsou o něco větší. Před nimi již nestojí osobní automobil. Na místě přítomný zástupce Policie ČR konstatoval, že v místě se nachází v terénu patrná komunikace, na níž jsou bez souhlasného závazného stanoviska Policie ČR umístěny překážky v rozporu s § 24 zákona o pozemních komunikacích bránící přístupu a příjezdu k domu žadatele, a požadoval jejich okamžité odstranění. Zástupce žalobce naopak upozorňoval na možnost příjezdu od silnice II/237. V příloze písemných námitek z 20. 1. 2020 žalobce doložil geodetické zaměření ocelových kolíků a jejich spojnic, jimiž vymezil nepřístupný prostor sporných pozemků.

67. Dne 30. 1. 2020 se vyjádřil P. H. tak, že odmítl, že by jeho pozemek p. č. XAA byl využitelný jako cesta. Pozemek je 4 metry od vyjeté cesty v 45° svahu a slouží jako zahrada. V jednom místě je přes něj příjezd na jeho pozemek. Poukázal na to, že podle geodetického zaměření se cesta nachází na pozemku obce p. č. XC a na pozemku p. č. XW manželů H., kteří jej mají oplocený jen zčásti.

68. Dne 6. 2. 2020 podal vyjádření žadatel, ke kterému přiložil několik fotografií z různých období. Na první zachytil hlubokou rýhu vytvořenou srážkovou vodou, která podle něj vylučuje příjezd k jeho pozemkům cestou shora. Na dalších dvou zachytil stav vyjeté komunikace zpočátku, kdy žalobce na stranu ke svému domu navezl hromadu větví a jiného odpadu ztěžující (společně se zaparkovanými automobily) průjezd. Na dalších třech pak vykolíkování záboru vyježděné plochy žalobcem. Přiložil též letecké fotografie zachycující dřívější průběh vyjeté cesty a na jedné z nich vyznačil, v jakých mezích konkrétně žádá o deklaraci existence veřejně přístupné účelové komunikace. Žadatel dále ještě přiložil čestné prohlášení J. Š. (spoluvlastníka pozemku p. č. XAB) ze dne 4. 2. 2020, který uvedl, že v návaznosti na výzvu Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj hodlá tento pozemek navezením zeminy a rozoráním navrátit do podoby orné půdy, neboť on ani spoluvlastníci nebudou souhlasit se změnou jeho druhu na ostatní plochu – ostatní komunikaci. Nadále tak nebudou tolerovat jeho přejíždění vlastníky sousedních pozemků. K prohlášení je přiložena výzva katastrálního úřadu ze dne 15. 1. 2020 k ohlášení změny druhu pozemku, jelikož při revizi údajů katastru nemovitostí bylo zjištěno, že se na celé ploše pozemku v terénu nachází komunikace.

69. Dne 7. 2. 2020 se k věci vyjádřil D. V., který poukazoval na to, že žalobcem umístěné překážky na komunikaci stále znemožňují příjezd žadateli, a dokonce ztěžují příjezd i k jeho pozemku p. č. XV.

70. Dne 30. 4. 2020 provedl městský úřad další místní šetření a opět pořídil fotodokumentaci. Z té již neplyne nic nového, co by nebylo zdokumentováno při předchozích místních šetřeních. Následně rozhodnutím ze dne 22. 6. 2020 městský úřad určil, že na pozemcích p. č. XA, XB, XC a XE se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Odvolání žadatele a obce žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 12. 2020 zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

71. Rozhodnutí žalovaného ale soud k žalobě žadatele a obce prvním rozsudkem zrušil pro nepřezkoumatelnost, přičemž se však nad rámec nezbytného odůvodnění a s výhradou změn skutkových zjištění vyjádřil i ke splnění některých znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Konstatoval, že žadatel dostatečně specifikoval, kde se má veřejně přístupná účelová komunikace nacházet již tím, že předložil letecké fotografie a mapy, a nadto dne 6. 2. 2020 předložil situační zákres, v němž ji vyznačil. Odpovědnost za určitost specifikace deklarované komunikace pak již nese správní orgán. Veřejně přístupná účelová komunikace ani nemusí splňovat podmínky, které zákon stanoví pro jiné typy pozemních komunikací. Postačí, že je prokazatelně využívána chodci a vozidly. Sjízdnost sporných pozemků i jejich užívání přitom shromážděné podklady potvrzují. Skutečnost, že v kupní smlouvě nebyl žalobce na existenci veřejně přístupné účelové komunikace upozorněn, postrádá veřejnoprávní relevanci, byť může mít soukromoprávní důsledky. Do roku 2017 byl trpěním užívání pozemků vyjadřován konkludentní souhlas s jejich veřejným užíváním, přičemž jednou daný souhlas již nelze vzít zpět.

72. Žalobcovu kasační stížnost proti tomuto rozsudku dne 17. 12. 2021 NSS zamítl a v odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu včetně těch, které se týkaly jednotlivých znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Souhlasil s tím, že argumentace žalovaného byla naprosto nepřehledná a zmatečná a směřovala k otázkám, které jsou pro posouzení věci zcela nerozhodné. Bylo na správním orgánu, aby na základě získaných podkladů (fotografií, mapy katastru nemovitostí, vyjádření účastníků řízení a dalších osob, místních šetření aj.) přesně specifikoval (případně i za využití geometrického plánu), kde přesně daná komunikace na dotčených pozemcích vede a za tímto účelem měl využít umístění vyjetých kolejí na jednotlivých pozemcích. Pokud by to nebylo možné pro rozježdění pozemků po celé své výměře, pak měl silniční správní orgán využít další ukazatele – např. nutnou šíři pro účelné a bezpečné využívání komunikace, umístění případných přírodních překážek, vyjádření osob danou cestu využívajících atp. Není přitom pravdou, že by tvar sporných pozemků nepřipomínal cestu. Podle NSS by správní orgány měly zvážit okolnost, že nejen vyjádření obce a žadatele, ale i mapy, letecké snímky z let 1938 a 1953 nebo vyjádření dalších účastníků řízení nasvědčují tomu, že sporná komunikace existuje po dlouhou dobu (takřka „od nepaměti“), aniž by jejímu užívání kdokoli bránil (v případě takových komunikací přitom platí domněnka, podle které, existuje-li zde naléhavá komunikační potřeba, pro kterou je určitá cesta od nepaměti užívána veřejností, přičemž nelze již zjistit, zda některý z předcházejících vlastníků s obecným užíváním vyslovil souhlas, jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Odkazy žalobce v této souvislosti na body 40 a 41 nálezu ÚS ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , jsou přitom mimoběžné, neboť tam ÚS neřešil kritérium souhlasu vlastníka pozemku (v daném případě navíc šlo o nabytí v restituci, což není případ žalobce) ani cesty existující od nepaměti. Obsah soukromoprávních ujednání mezi žalobcem a předchozími vlastníky ani podle NSS nemůže ničeho změnit na existenci veřejně přístupné účelové komunikace a nic na tom nemůže změnit ani žalobcův nesouhlas, neboť jednou udělený souhlas, a to i konkludentní, přechází na nové vlastníky. Co do sporu o alternativní příjezd NSS též potvrdil, že žalovaný nemůže přehlížet, že vede nejméně přes sedmnáct různých pozemků ve vlastnictví čtrnácti různých fyzických osob a že někteří vlastníci dotčených pozemků uvedli, že tato polní cesta „není oficiální“. Při posouzení dostatečné míry naplnění komunikační potřeby je přitom třeba přihlížet zejména k povaze nemovitostí, ke kterým cesty vedou, a k dopravně technickému stavu alternativní cesty. Zmínky žalobce o snaze žalobce dosáhnout soukromoprávního řešení nastalé situace NSS vyhodnotil jako irelevantní, jelikož je vedeno řízení dle zákona o pozemních komunikacích, resp. stran existence veřejně přístupné účelové komunikace. NSS nicméně zdůraznil, že své závěry činí s výhradou změny skutkových okolností, ke které může dojít v řízení před správními orgány.

73. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 10. 1. 2022 zrušil i rozhodnutí městského úřadu a věc mu vrátil k novému projednání.

74. Dne 28. 2. 2022 se žalobce ve věci znovu vyjádřil. Poukázal na skutkovou podmíněnost závěrů učiněných soudy a ke stavu komunikačního spojení odkázal na přiložený znalecký posudek Ing. Jana Hradila, PhD., ze dne 20. 1. 2022, který popisuje sjízdnost cesty v jednotlivých úsecích. Namítl, že u jeho pozemků (na rozdíl od pozemků s cestou ústící na silnici II/237) není naplněn znak patrnosti a stálosti cesty v terénu. Kritizoval též neurčitost návrhu žadatele, jenž podle něj byl povinen v žádosti přesně vymezit, kde se má údajná veřejně přístupná účelová komunikace nacházet. Podle žalobce není splněna ani podmínka nezbytnosti užívání pozemků neurčitým okruhem osob, jelikož spornou zkratku z pohodlí v minulosti využíval pouze omezený okruh vlastníků (žadatel, J. H., A. G. a J. S.). Těmto osobám žalobce nabízel již v roce 2015 soukromoprávní řešení průchodu a průjezdu, ale bez výsledku, jen pan H. uzavřel smlouvu o výprose. Žalobce namítl, že on ani jeho právní předchůdci nesouhlasili s veřejným užíváním sporných pozemků, resp. žalobce nikdy neinformovali o svém případném konkludentním souhlasu s takovým užíváním. Není dán ani znak nutné komunikační potřeby, poněvadž ke všem nemovitostem v území existuje alternativní přístup po polní cestě od silnice II/237, což potvrzuje i znalecký posudek. Zdůrazňuje, že žádný z pozemků tvořících alternativní cestu není (na rozdíl od žalobcových pozemků) příslušenstvím domu.

75. K důkazu předložil řadu listin: Nesjízdnost sporných pozemků dokládal žádostí žadatele ze dne 14. 12. 2006, který poukazoval na havarijní stav komunikace v horní části zatáčky ulice X1, která je ve velkém stoupání a je hodně zatěžována povrchovou vodou, takže je plná děr a výmolů. Nadto se komunikace v zimě neudržuje. Dále žalobce přiložil stížnost okolních obyvatel na kvalitu cesty v ulici X ze dne 9. 6. 2008, kteří poukazovali na nefunkčnost opravy zajištěné obcí, jež měla vyřešit problém s vodou v případě dešťů či tání sněhu vytvořením vodoteče a jejím svedením do nedostatečně kapacitního a zanášejícího se trativodu. Ve zprávách z obecního úřadu je dále zachyceno, že zastupitelstvo obce se ve dnech 27. 3. a 26. 6. 2008 zabývalo úpravami v horní části ulice X1 a bylo konstatováno, že proběhla pouze dílčí oprava a že na úpravu povrchu obec nemá finanční prostředky. Ve sdělení ze dne 20. 7. 2011 obec reagovala na další stížnost žadatele ze dne 11. 7. 2011 na stav komunikace a konstatovala, že místní komunikací je podle pasportu pouze část cesty na pozemku p. č. XAC (poznámka soudu: patrně míněno č. XJ). Zbylá část je vedena jako ostatní komunikace a obec ji není povinna udržovat. O její praktické nesjízdnosti v zimním období musel žadatel vědět již v době, kdy stavěl dům. Další přílohou pak bylo čestné prohlášení manželů H. ze dne 31. 7. 2021, podle kterého denně využívají cestu od jejich domu směrem k silnici č. II/237. Přístup z ulice X1 přes pozemek obce p. č. XC je totiž za nepříznivých klimatických podmínek reálně nesjízdný, resp. sjízdný jen s vědomím rizika poškození vozu, přičemž obec tento pozemek nehodlá jakkoliv udržovat. Žalobce též přiložil řadu listin dokládajících nabídky soukromoprávního řešení průjezdu přes jeho pozemky a jejich nevyužití vlastníky přilehlých pozemků, resp. obcí. Jednou z příloh byla písemná smlouva o výprose, kterou dne 9. 11. 2015 žalobce podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) přenechal J. H. bezplatně k užívání v nezbytné míře pro průchod a průjezd pozemky p. č. XA, XB, XK a XG v trajektorii vzdálenější hranice pozemku XA od domu žalobce. Přiložen je též e-mail žalobce A. G. ze dne 23. 6. 2021 a nedatovaný dopis žalobce J. S., kde žalobce obdobně mimo jiné uvedl, že důvodem, proč vytlačil v roce 2017 cestu provázky co nejdále od svého domu, byla voda a bahno v jeho sklepě od roku 2013 následkem projíždění po jeho pozemcích v celé šíři. Konstatoval, že respektuje, že se nahoru chce těch pár lidí dostat přes tuto lokalitu, třeba i ti, kteří jdou na houby, nebo se zemědělskými stroji, ale že je nepatřičné, pokud si žadatel představuje, že bude chodit středem žalobcova dvora. Žalobce též přiložil kupní smlouvu ze dne 15. 12. 2014, na základě níž nabyl od J. B. pozemky p. č. XH, XB a XG. Prodávající v čl. IV odst. 1 písm. b) prohlásila, že žádná třetí osoba ve vztahu k pozemkům neuplatňuje žádná práva, zatímco žalobce v čl. IV odst. 3 písm. a) prohlásil, že si pozemky řádně prohlédl a je mu dobře znám jejich technický a právní stav.

76. Ve znaleckém posudku č. 01/2022 ze dne 20. 1. 2022 zpracovaném na žádost žalobce Ing. Jan Hradil, Ph.D., jakožto znalec z oboru oboru stavebnictví v odvětví dopravních staveb se specializací na silniční stavby na základě vlastního místního šetření uskutečněného dne 13. 1. 2022 a fotodokumentace poskytnuté žalobcem dospěl k závěru, že ve střední části na pozemcích p. č. XA a XG není patrná žádná cesta a jejich stav neumožňuje celoročně jejich užití jakožto dopravní cesty. Na pozemku p. č. XB je provedeno částečné zpevnění podél severní hrany pozemku v šířce cca 3,0 m pomocí nestmeleného asfaltového recyklátu, aby byla zajištěna přístupnost a obslužnost pozemku žadatele ze stávající polní cesty vedené od silnice II/237; v tomto místě je tedy cesta jednoznačně patrná. Ve zbylé části je však nesjízdný, neboť zde povrchová dešťová voda vytvořila rýhu o hloubce až 30 cm. V jižní části je na pozemcích p. č. XC, XD a XE (a rovněž p. č. XW) patrná přístupová komunikace délky 315 m s jedním směrovým obloukem o základní šířce 3,10 – 3,50 m a podélným sklonem komunikace v rozmezí 24–30 %. Povrch komunikace je nestmelený a z hlediska technického pro běžný provoz individuální automobilové dopravy zcela nezpůsobilý i za vhodných klimatických podmínek. Byly totiž zjištěny výškové rozdíly v rozmezí 25–40 cm. Na pozemcích p. č. XZ, XS, XAD, XAE, XAF, XAG, XAH, XACH, XAI, XAJ, XAK, XAL, XAM, XAN a XAO je naopak patrná komunikace ve formě polní cesty, která umožňuje přístup ze silnice II/237. Polní cesta je tvořena mlatovým povrchem, dlouhodobým provozem jsou zřejmě vyjeté koleje. Základní šířka je 3,0 – 4,0 m, délka cca 700 m. Z hlediska technického stavu lze za standardních klimatických podmínek a provádění pravidelné údržby cestu využívat celoročně silničními a jinými vozidly i chodci. Lze nicméně předpokládat zhoršenou sjízdnost za nevhodných klimatických podmínek. Přílohu tvoří fotografie zachycující aktuální stav všech posuzovaných pozemků včetně nově zřízeného oplocení ocelovými sloupky a na nich nataženým pletivem, které již zcela vylučuje průjezd i průchod v původní trase po pozemcích žalobce.

77. Dne 1. 3. 2022 provedl městský úřad další místní šetření, kde pořídil fotodokumentaci, ze které vyplývá, že pozemky žalobce jsou již oploceny a zdola i shora si žalobce do oplocení umístil vjezdové brány, jež jsou uzavřeny. Cesta již prakticky není zřetelná a kolem oplocení vede pěšina, která překonává po pozemcích p. č. XK, XAP a XG strmý břeh nad původní trasou vyježděných kolejí. Zbylé úseky sporné cesty jsou patrné a zjevně užívané, polní cesta od silnice II/237 je z důvodu výmolů rovněž ve španém stavu, ale s ohledem na rovinatější terén patrně sjízdná.

78. Dne 2. 5. 2022 J. B. na výzvu městského úřadu uvedla, že setrvává na svém čestném prohlášení ze dne 29. 1. 2018 a trvá na tom, že cesta byla užívána majiteli pozemků, zemědělci i ostatními občany, kteří tam chodili na procházky, a to až do doby, než ji žalobce zahradil. Cesta byla užívána k chůzi, jízdě osobních automobilů i průjezdu zemědělských strojů k přilehlým pozemkům.

79. Dne 13. 5. 2022 P. H. uvedl, že po pozemcích XD a XE žádná komunikace nevede, jsou ve svahu zarostlé keři a je tam jen zděný elektroměrný pilíř a vjezd na pozemek majitele. K tomu doložil geodetické zaměření hraničních lomových bodů a fotografii ocelových kolíků vymezujících společnou hranici pozemků p. č. XAQ a XE a jihozápadní roh pozemku p. č. XAR v terénu. Otázkou podle něj zůstávají jen body ohraničující dolní část pozemků. Cesta je podle něj na pozemku obce p. č. XC a na pozemku p. č. XW manželů H. Navrhl, aby městský úřad provedl geodetické zaměření cesty.

80. Dne 27. 6. 2022 J. B. dodatečně sdělila, že po řádném uvážení musí pozměnit své prohlášení ze dne 2. 5. 2022. S ohledem na časový odstup již devíti let si upřímně nepamatuje, jestli námitku k územnímu plánu podepsala, či nikoliv. Námitku ze dne 23. 9. 2013 sepsal a odeslal žalobce, který v té době neznal její podpis, protože kupní smlouvu podepsali až 15. 12. 2014. Proto si není jistá tím, že její podpis musí být falzem. Zbylé části vyjádření však potvrzuje.

81. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 17. 10. 2022 městský úřad deklaroval, že na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a XE se nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, přičemž tuto komunikaci vymezil v přiloženém zákresu (viz shora bod 7). Městský úřad dospěl k závěru, že jsou naplněny všechny znaky účelové komunikace, a to jak její zákonná kritéria, tak i kritéria daná judikaturou. Ohledně definičního znaku stálé a v terénu patrné dopravní cesty určené k užití chodci a vozidly ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích konstatoval, že jej hodnotil v souladu se závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, č. j. -91, podle skutkového stavu v době, než byla předmětná cesta přehrazena a bylo zamezeno jejímu užívání, přičemž zřetelnost cesty je ve spisové dokumentaci doložena historickými leteckými snímky, vlastním zjištěním městského úřadu na místě samém a pořízenou fotodokumentací. Byť cesta byla ve skutečnosti širší, s ohledem na minimalizaci zásahu do vlastnického práva ji na sporných pozemcích vymezil jen v nezbytně nutné šířce 2,5 m, jen v místě zakřivení je z důvodu průjezdnosti vozidly stanovena jako širší. Na základě vyjádření žadatele, který poukázal na to, že v daném místě vlastní dům a že komunikace slouží obhospodařování přilehlých zemědělských a lesních pozemků, a vyjádření dalších účastníků a náhledu do katastru nemovitostí měl městský úřad za prokázáno, že se v dané lokalitě nachází cesta, která slouží ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ke spojení nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí a ke spojení těchto nemovitostí s pozemní komunikací vedoucí z obce Lužná po pozemku p. č. XJ do předmětné lokality. Pokud jde o to, zda se jedná o dopravní cestu určenou k obecnému užívání dle § 19 zákona o pozemních komunikacích, městský úřad připomněl, že žalobce k vyjádření ze dne 28. 2. 2022 přiložil písemnou komunikaci s některými uživateli této cesty, ve které připouštěl, že se přes pozemky v jeho vlastnictví jezdilo v celé šíři – tedy že tam byla komunikace, přes kterou se mohlo jezdit a byla používána neomezeným okruhem osob. Z historických leteckých map je podle městského úřadu patrné, že zde cesta existovala již v době, kdy se v předmětné lokalitě nenacházely žádné stavby. Není však zřejmé a z důkazů provedených v řízení nevyplynulo, kdy cesta vznikla, zda v minulosti byla cesta užívána veřejností, kdo byli její vlastníci a k čemu konkrétně cesta sloužila. V současné době se podél cesty nachází několik staveb, jejichž vlastníci cestu užívají jako přístup ke svým nemovitostem. Dle tvrzení žalobce je však užívání jeho pozemků trpěno pouze žadateli a panu H., který má s žalobcem uzavřenu dohodu o výprose. Z místního šetření vyplývá, že cesta dále pokračuje a končí napojením na komunikaci II/237. Účastníci ve svých vyjádřeních shodně tvrdí, že cestu využívají vlastníci přilehlých nemovitostí a že komunikace vždy sloužila obecnému užívání do doby, než žalobce začal bránit průjezdu vozidel. Podle obce jde o jedinou pozemní komunikaci spojující jednotlivé nemovitosti, které se nacházejí podél ní, přičemž byla užívána širokou veřejností. Také podle paní B. a pana V. tam byla od nepaměti komunikace sloužící veřejnosti. Městský úřad s ohledem na tvrzení účastníků a provedené důkazy tak uzavřel, že lze jednoznačně prokázat, že cesta sloužila k obecnému užívání, a že zde tedy existuje veřejný zájem, který by odůvodňoval tak zásadní zásah do vlastnických práv vlastníků dotčených pozemků, jakým nepochybně je deklarace existence veřejně přístupné účelové komunikace. Vzhledem k patrnosti cesty na historických leteckých snímcích zde veřejně přístupná účelová komunikace v minulosti existovala. Pokud jde o znak souhlasu vlastníka s jeho obecným užíváním, ve vztahu k pozemkům p. č. XC, XD a XE splnění tohoto znaku nebylo sporné. Spor panoval jen u pozemků žalobce p. č. XB, který nabyl od paní B., a p. č. XA, jenž zakoupil od manželů S. Paní B. přitom opakovaně, stejně jako obec, potvrdila, že přes tyto pozemky vedla komunikace, po které se jezdilo a chodilo od nepaměti. Také pan V. a manželé H. shodně uvedli, že účelová komunikace existuje od nepaměti a slouží obecnému užívání. Ze strany žalobce je kladen odpor k užívání dotčených pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace přibližně až od roku 2017. Do té doby, pokud obecnému užívání pozemků nebránil, svým chováním vyjadřoval, v souladu s již existujícím konkludentním souhlasem právní předchůdkyně, vlastní konkludentní souhlas s tímto užíváním. Jednou udělený konkludentní souhlas vlastníka pozemku s vedením veřejně přístupné účelové komunikace přitom již nelze jednostranně změnit či odvolat. Nesouhlas vyjádřený tím, že žalobce užívání komunikace brání, je proto irelevantní. Stejně tak na charakteru komunikace podle městského úřadu nic nemění fakt, že někdo bez patřičných znalostí mohl komunikaci považovat za soukromou (zde odkázal na rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2021, č. j. -53). Za naplněný městský úřad považoval konečně i definiční znak nutné komunikační potřeby některého z uživatelů. Zde městský úřad vyšel z místního šetření a z písemného vyjádření účastníků řízení. Po rekapitulaci tvrzení účastníků konstatoval, že vyjádřeními účastníků i svědků je prokázáno, že cesta vedoucí kolem rodinného domu žalobce byla roky sjízdná a schůdná, byť zřejmě obtížně, a to i přes dlouhodobé neudržování této její části. Je nutno vzít v úvahu, že vlastník pozemku p. č. XAR a na něm stojící novostavby naproti žalobce na pozemek přijíždí běžným osobním motorovým vozidlem. Ze spisové dokumentace a místních šetření vyplývá, že alternativní přístupová cesta od silnice II/237 je zcela nevhodná, jelikož při její délce 700 m se na ní nemohou ani za vhodných klimatických podmínek vyhnout dvě auta. Také vede přes pozemky více vlastníků, u kterých by došlo k omezení vlastnického práva. Pokud jde o závěry předloženého znaleckého posudku, jeho zjištění byla provedena až v době, kdy byla situace poznamenána jednáním žalobce, který používání cesty bránil.

82. V doplnění blanketního odvolání dne 14. 11. 2022 žalobce namítl, že je celý spor od počátku zamlžen nepravdivými a hrubě zkreslujícími tvrzeními žadatele o skutkovém stavu věci. Správní orgány podle něj akceptují dvě klíčové nepravdy, a sice že žadatel údajně nemá přístup ke své nemovitosti a že řešení věci formou soukromoprávní dohody je nemožné. Žalobce opakovaně doložil své nabídky směřované okolním vlastníkům i obci a pan H. s ním uzavřel dohodu o výprose. Žalobce též umožňuje přístup k nemovitosti žadatele, protože zpevnil část „severní“ cesty k žadatelově domu. Žadatel však šikanózně trvá na přístupu středem žalobcových pozemků. Prvostupňové rozhodnutí podle žalobce přehlíží jím předložená vyjádření a listinné důkazy, nereaguje na ně, a v důsledku toho je nepřezkoumatelné. Žalobce doložil leteckým snímkem z listopadu 2016, že pozemky byly zdevastovány rozježděním terénu až do šíře 12 metrů, a nebylo tedy možné určit přesný průběh cesty v terénu již před úpravami, jež žalobce provedl v roce 2017. Městský úřad se též řádně nevypořádal se závěry znaleckého posudku. Ani neuvádí, odkdy je podle něj cesta přehrazena a k jakému datu skutkový stav zkoumá. Závěr, že k postupnému zanikání patrnosti cesty dochází zejména z úmyslného konání žalobce, je v každém případě nesprávný, protože žalobce plot postavil zcela legálně až po pravomocném rozhodnutí žalovaného. Žadatel v celém průběhu řízení ani nekonkretizoval přesné umístění komunikace, městský úřad proto rozhodl v rozporu s dispoziční zásadou. Městský úřad též popřel vyjádření pana H., podle nichž přes pozemky XE a XD nevede žádná pozemní komunikace ani na nich není vyjetá žádná cesta, což odpovídá i fotografiím z místního šetření provedeného městským úřadem dne 1. 3. 2022 nebo leteckým fotografiím, jestliže cestu vymezil v rozporu s realitou na většině pozemku p. č. XD. Cesta totiž vede jen po pozemku obce a manželů H. Městský úřad měl tedy žádost zamítnout z důvodu, že žadatel navrhl deklarovat cestu tam, kde cesta v žádném případě být nemůže. Přinejmenším ve vztahu k jeho pozemkům p. č. XA a XB (s výjimkou severní hrany posledně zmíněného pozemku) podle žalobce není naplněn znak patrnosti a stálosti cesty v terénu a nebyl naplněn ani v letech 2016 a 2017. Ani závěr o obecné přístupnosti pozemků podle žalobce z provedeného dokazování nevyplývá. Městský úřad hrubě dezinterpretoval jeho vyjádření ze dne 28. 2. 2022 a přílohy, protože žalobce nikdy nepřipustil, že by ve vztahu k jeho pozemkům existovala objektivní potřeba užívání neomezeným okruhem osob. Naopak k tomu nebyl dán faktický ani právní důvod, protože sporné pozemky k přístupu užíval jen omezený počet osob, jimž žalobce nabízel individuální řešení, jež by bylo ve smyslu nálezu ÚS ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , a rozsudků NSS ze dne 16. 5. 2011, č. j. -99, a Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2016, č. j. -135, šetrnějším řešením z hlediska zásahu do žalobcova vlastnického práva. Neexistuje též žádný explicitní souhlas žalobcových právních předchůdců a takové omezení neplyne ani z kupních smluv, na základě nichž žalobce své pozemky nabyl. Ani vyjádření paní B. a obce neprokazují, že by předchozí vlastníci souhlasili s obecným užíváním pozemků jako komunikace, a ne pouze s jejich užíváním konkrétními osobami, městský úřad se ostatně nijak nevyjadřuje ke stanovisku manželů S. Zcela nepodložené a nehorázné je pak tvrzení, že žalobce až do roku 2017 vyjadřoval „vlastní konkludentní souhlas“ s obecným užíváním těchto pozemků, z písemností adresovaných žadateli a obci je totiž patrné, že žalobce usiloval o smluvní řešení situace. K hodnocení znaleckého posudku městským úřadem v otázce existence alternativní cesty žalobce namítl, že městský úřad proti němu staví opačné tvrzení, aniž by uvedl, v čem je hodnocení jiné cesty znalcem chybné nebo nepřesné. Pro posouzení znaku nezbytné komunikační potřeby jsou podle žalobce irelevantní též městským úřadem citovaná vyjádření účastníků řízení, jelikož znak musí správní orgán objektivně prokázat, a pro popření závěrů znaleckého posudku zde nepostačí ani neurčité odkazy na spisovou dokumentaci a místní šetření. Tento názor městského úřadu je v rozporu s místními šetřeními provedenými městským úřadem dne 9. 1. 2019 a 21. 1. 2020, při nichž byla konstatována bezproblémová sjízdnost alternativní cesty, po které přijeli motorovými vozidly jak účastníci řízení, tak úřední osoby. Naopak žadatel při místním šetření dne 9. 1. 2019 osobním automobilem nedokázal projet přes pozemek p. č. XC. Také při místním šetření konaném bez vyrozumění účastníků dne 1. 3. 2022 je z fotografií zřejmé, že byly pořízeny při průjezdu automobilem alternativní (a jedinou sjízdnou) cestou od silnice II/237. Městskému úřadu žalobce také vytknul, že nereagoval na jeho argumentaci, že vlastníkům alternativní cesty nepůsobí užívání jejich pozemků jako polní cesty žádnou významnou újmu, na rozdíl od žalobce, jehož pozemky tvoří bezprostřední zázemí rodinného domu (doslova střed dvora), při jehož užívání dochází k zatékání do domu.

83. Ve svém vyjádření žadatel s odvoláním žalobce nesouhlasil. Odmítl, že by podanou žádostí šikanoval žalobce, naopak postupem žalobce žadatel ztratil příjezd po cestě, která v daném místě existovala od nepaměti, což nakonec vedlo k tomu, že musel dům i s dětmi opustit a najít si nájemní bydlení. V případě nabízené alternativy žalobce zcela pomíjí, že by děti žadatele musely po příjezdu autobusem ze školy pěšky chodit stovky metrů po krajnici silnice druhé třídy se silným provozem, kde platí rychlost 90 km/h, a následně další skoro kilometr po blátivých soukromých pozemcích. Sám žalobce (stejně jako i pan H.) přitom ke svému domu po údajně nesjízdných pozemcích přijíždí zdola. Dále pak podrobně citoval předchozí rozsudky krajského soudu a NSS v této věci a v návaznosti na ně mj. podotkl, že vyhovující technický stav komunikace není znakem veřejně přístupné účelové komunikace. Jelikož byla komunikace užívána od nepaměti, nebylo navíc třeba zkoumat, zda souhlas s jejím veřejným užíváním dal žalobce či jeho přímí právní předchůdci. Z hlediska proporcionality pak zopakoval, že omezení 14 vlastníků na delší trase údajné alternativní cesty, kteří s jejím užíváním nesouhlasí, není šetrnějším přístupem. Minimalizace zásahu bylo dosaženo deklarací komunikace pouze v šíři 2,5–3 m.

84. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 4. 2023 prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že zákres veřejně přístupné účelové komunikace nahradil vlastním zákresem (viz bod 7 shora) a přizpůsobil tomu výrok rozhodnutí.

85. Druhým rozsudkem dne 28. 2. 2024 soud rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu, že žalovaný neseznámil účastníky řízení před vydáním rozhodnutí s novým podkladem rozhodnutí, jímž byl dříve se ve spise nenacházející letecký snímek z roku 2015 a zkombinovaný snímek katastrální mapy s ortofotomapou, do níž následně žalovaný vyznačil deklarovaný koridor veřejně přístupné účelové komunikace. Odňal tím žalobci možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Soud se nicméně vyjádřil i k řadě dalších žalobních bodů, jež neshledal důvodnými a zavázal v tomto rozsahu žalovaného svým právním názorem. Konkrétně uvedl, že žalovaný správně určil průběh veřejně přístupné účelové komunikace na základě stavu z roku 2015 s odůvodněním, že tehdy ještě nebyla dotčena omezeními a zásahy ze strany žalobce. K úmyslnému „vytlačování“ existující komunikace nelze při deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace přihlížet. Není proto ani podstatné, jak byla veřejně přístupná komunikace zaměřena v později vedeném řízení o odstranění pevné překážky, neboť zaměření vychází také z aktuálního skutkového stavu dotčeného činností žalobce. Domáhá-li se pak žalobce „vymezení“ komunikace na jiných pozemcích, popř. na jiných místech svých pozemků s odkazem na zásadu minimalizace zásahu (či šetrnost nebo vhodnost takového řešení), nemůže s tímto požadavkem uspět. Správním orgánům totiž nepřísluší konstitutivně „vymezovat“ veřejně přístupné účelové komunikace. Rozhodující je pouze skutečnost, kudy vede (resp. před zásahy žalobce vedla) komunikace, která splnila znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Ke znaleckému posudku soud uvedl, že posouzení znaků veřejně přístupné účelové komunikace je otázkou právní, která nevyžaduje žádné zvláštní odborné znalosti a silniční správní úřad je k ní plně kompetentní. Znalecký posudek tedy nebyl v řízení nutným důkazem, jeho důkazní hodnota nebyla stěžejní a rozhodně nebylo zapotřebí, aby jeho závěry byly vyvráceny jiným znaleckým posudkem. Co do patrnosti cesty v terénu soud souhlasil se žalovaným v tom, že vychýlení cesty z původní trasy (např. v důsledku povětrnostních podmínek) neznamená její zánik. Podstatné je, že cesta byla nadále užívaná, byť v jiné trase a přestože její „kontury“ byly v některých místech (např. na okrajích, kde se zrovna nejezdilo) vymizelé. Dále soud zdůraznil, že vyhovující dopravně technický stav není znakem veřejně přístupné účelové komunikace a že komunikace vůbec nemusí mít zpevněný povrch ani být stavbou. Jeho posouzení znalcem je tedy nerozhodné. Soud však na rozdíl od žalovaného uzavřel, že znak nutné komunikační potřeby je třeba posuzovat ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, přičemž funkční cesta nemusí nutně vést od křižovatky ke křižovatce, nýbrž může vést i od křižovatky po konec slepé ulice. Podstatné je tedy, zda sporná, resp. alternativní cesta je schopna plnit svůj účel ve vztahu ke konkrétní nemovitosti (funguje přes ni spojení nemovitosti se sítí veřejných cest). Funkční smysl v případě pozemku žadatele má severní i jižní přístup. Přesto však soud souhlasil, že severní přístup není reálnou alternativou k jižní cestě, protože jde o velmi dlouhou nezpevněnou cestu, na níž se vozidla nemají jak vyhnout, a už vůbec není bezpečnou alternativou pro chodce. Žalobcem namítaná komunikační potřeba neurčitého okruhu osob pak není znakem veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobce tím pouze směšuje dva znaky: souhlas vlastníka s obecným užíváním a nutnou komunikační potřebu. Užívání cesty blíže neurčeným okruhem osob se zkoumá u souhlasu vlastníka, zatímco nutná komunikační potřeba musí být dána alespoň k jedné dotčené nemovitosti. Podle soudu tak postačí, je-li komunikační potřeba dána u žadatele.

86. Dne 20. 3. 2024 se žalobce znovu ve věci písemně vyjádřil. Trval na tom, že on a jeho právní předchůdci trpěli průjezd a průchod výlučně panu H. a žadateli, ale i tak docházelo k čím dál širšímu rozježdění pozemků až do 12 m šíře s hlubokými kolejemi, a to aniž by žalobce nějak zasahoval. K tomu na důkaz dokládá fotografie a podotýká, že zachycenému stavu neodpovídá vymezení cesty v grafické příloze zpracované žalovaným ani v příloze vytvořené městským úřadem. Žádnou jednoznačnou původní polohu cesty tak podle něj nelze identifikovat. Ve skutečnosti teprve svými zásahy zajistil sjízdnost cesty, takže nelze ani hovořit o narušení předchozího pokojného stavu. Neexistenci cesty dokládá i společným prohlášením sousedů H. a H. Kdyby snad přesto žalovaný dospěl k závěru o existenci veřejně přístupné účelové komunikace, pak by ji bylo možné vymezit jedině tam, kde je reálně možná, tj. v souladu s geodetickým zaměřením zpracovaným městským úřadem v řízení o odstranění překážky z komunikace.

87. Na přiložených fotografiích, které mají být podle připojených popisků z roku 2015, je vidět v severní části široká cesta zabírající prakticky celou šířku od stožárů elektrického vedení s pouličním osvětlením a tlampačem místního rozhlasu, které ji lemují na západní straně, až k odstavenému bagru na východní straně. Na severozápadním okraji zatáčky vyjetý terén bezprostředně navazuje na dlažbu před vjezdem do garáže žadatele. Na fotografii, která má být z roku 2018, je naopak cesta úzká, ostře se zařezávající do svahu na východní straně a ze západní strany ohrazená ocelovými pruty spojenými provazem. Na dalších fotografiích, které mají být z roku 2019, je zachycena úzká cesta ve větším detailu při dešti. Na první fotografii je viditelný provaz a řetěz natažený napříč cesty, na západní straně stojí u sloupu elektrického vedení automobil a záď dalšího trčí z příjezdu k domu žalobce. V západní koleji odsunuté cesty se hrne dešťová voda, která do ní přitéká z hluboké erozní rýhy ústící před garáží žadatele. Zaměření skutečného stavu terénu a okolí vypracované Josefem Novákem dne 21. 7. 2023 pod evidenčním číslem 69/2023 na zadání městského úřadu zaměřuje oplocení, ploty, vjezdy, cestu a terén podle stavu v červenci 2023. V oblasti sporných pozemků žalobce zobrazuje úzkou cestu (2 až 3 m) ze západní strany vymezenou plotem vybudovaným žalobcem. V jižní části zaměřený profil cesty zabírá část pozemku p. č. XD, XC i XW. Plot na pozemku p. č. XW výrazně ustupuje od parcelní hranice s pozemkem p. č. XC. V doloženém společném prohlášení J. H. a P. H. připojili ve dnech 18. 12. 2023 a 19. 12. 2023 svůj podpis za text, podle nějž přes pozemky žalobce (mezi nimi je ovšem jmenován i obecní pozemek p. č. XK) v minulosti projížděl omezený okruh lidí (žadatel a pánové H., G. a S.) právě tam, kde byly aktuálně suché a sjízdnější, a to i v době, kdy je žalobce ještě nevlastnil. V současné době žalobcem umožněný přístup nijak nevybočuje z lokality, kde jmenovaní jezdili. Spíše se jedná o nejčastěji využívanou trajektorii s ohledem na povrchovou vodu, která se v místě vyskytuje v mimořádném množství.

88. Dne 10. 4. 2024 žalobce doplnil, že navrhuje vyslechnout svědky J. H., P. H. aj. S. k tomu, zda v roce 2009 na pozemcích prodaných panem S. existovala jednoznačně seznatelná a zřetelná komunikace, kudy po pozemcích projížděl žadatel a členové jeho rodiny a zda docházelo v čase ke změnám, a také ke stavu sporných pozemků v letech 2009–2023 a tomu, zda se stav měnil v důsledku úprav provedených žalobcem.

89. Dne 7. 5. 2024 vložila do spisu oprávněná úřední osoba zákres cesty v podobě, jak jej vyhotovil městský úřad, a ortofotomapu s proloženou katastrální mapou z portálu www.mapy.cz pořízenou dne 12. 5. 2015. Na ní je vidět patrná cesta na všech pozemcích uvedených v žádosti zasahující rovněž do pozemku p. č. XW. Po pozemku p. č. XG viditelná cesta vede jen zcela okrajově v oblasti jeho severozápadního rohu. Dne 28. 5. 2024 do spisu dále založila zákres ze zaměření zpracovaného Josefem Novákem ze dne 21. 7. 2023 včetně nedatované letecké fotografie, do níž byl proložen tento zákres, leteckou mapu ze dne 12. 5. 2015 s vyznačením měření délky cesty (104 m) od západní hranice pozemku p. č. XC po severní hranici pozemku p. č. XB a vlastní zákres veřejně přístupné účelové komunikace do zákresu Josefa Nováka s barevně rozlišeným záborem pozemků označených v žádosti. Konečně dne 29. 5. 2024 vložila do spisu i letecké snímky z portálu www.ags.cuzk.cz/archiv zachycující existenci a průběh cesty včetně okolí v letech 1938, 1953, 1959, 1971, 1975, 1995, 1998, 2005, 2008, 2011, 2013, 2015, 2017, 2019, 2021 a 2023. Až do roku 2017 je jednoznačně patrná v terénu, v roce 2017 je ovšem již rozšířena na pozemek p. č. XK. Na snímku z roku 2019 je ještě patrná původní trasa, ale již se zatravněným ostrůvkem, výraznější jsou však koleje v odsunuté pozici dále od domu žalobce. Známky projíždění jsou patrné i na pozdějších snímcích, avšak část blíže k domu žalobce již zarůstá a jsou na ní viditelné terénní nerovnosti. Téhož dne bylo založeno i 6 leteckých map z portálu www.mapy.cz z období 2004–2006, z roku 2010 a z 12. 6. 2015, 27. 8. 2016, 23. 7. 2019 a 25. 7. 2022. Na všech těchto mapách až do roku 2016 je patrná cesta, která přiléhá až k dlážděnému vjezdu ke garáži a domu žadatele. Na mapě z roku 2019 je vedle trasy cesty původní vidět i cesta posunutá na východ. Snímek z roku 2022 už ukazuje jen vyjeté koleje na cestě odsunuté východně, trasa kolem dlažby žadatele již zarůstá. Nakonec je do spisu založen ještě soutisk ortofotomapy z roku 2015 s mapou katastru, zaměřením J. Nováka a barevně podle pozemků rozlišeným zákresem koridoru deklarované veřejně přístupné účelové komunikace.

90. V návaznosti na to žalovaný dne 31. 5. 2024 poskytl účastníkům lhůtu 10 dnů na seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádření k nim.

91. Dne 10. 6. 2024 podal žalobce neúspěšně stížnost na oprávněnou úřední osobu žalovaného (zamítnuta usnesením ze dne 17. 6. 2024) a dne 13. 6. 2024 stručně konstatoval, že doplněné letecké snímky potvrzují, že jeho pozemky byly v celé své šíři a někdy i více rozježděny, a to na různých místech, takže snímky neprokazují žádnou „hypotetickou“ původní polohu cesty. Podle žalobce tak bude nutné rozsáhle doplnit dokazování i výslechy svědků.

92. V návaznosti na to již žalovaný vydal napadené rozhodnutí ze dne 25. 7. 2024 (zástupci žalobce doručeno dne 29. 7. 2024), kterým opět prvostupňové rozhodnutí změnil, a to tím, že ve výroku deklaroval, že povrch cesty od napojení na místní komunikace je tvořen panely, poté přechází do kamenitého povrchu a dále je povrch z trávy a hlíny v celkové šíři cca 2,5 m, přičemž cesta je vymezena v přiloženém zákresu (viz shora bod 9), který tvoří nedílnou část rozhodnutí. Šířka cesty na pozemcích p. č. XA a XB je vymezena v nezbytně nutné šířce 2,5 m, zatímco na ostatních pozemcích odpovídá současnému stavu dle zaměření zpracovaného Josefem Novákem dne 21. 7. 2023.

93. V odůvodnění žalovaný předeslal, že ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace není třeba její deklarace. Při posouzení kritérií takové komunikace se pak ztotožnil s městským úřadem, pokud jde o první dva zákonem stanovené definiční znaky. Uvedl, že činností žalobce docházelo v průběhu let k zamezování užívání cesty v původním vedení, což je dobře patrno na leteckých snímcích z portálů mapy.cz a ags.cuzk.cz. Kladením různých překážek byla cesta na žalobcových pozemcích vyjížděna podle aktuální polohy ocelových prutů, stavebního materiálu či oplocení. Žalobce tím chtěl dle svých slov jen odsunout cestu co nejdále od svého domu, to však nesmí činit na úkor obecného užívání. Z vyjádření účastníků a z mapových podkladů vyplynulo, že cesta se v těchto místech nacházela od nepaměti, neboť nelze s jistotou určit, kdy vznikla. Je patrná již na leteckých snímcích z roku 1938, kdy zde neexistovala téměř žádná zástavba. Tvořila jeden celek od napojení z ulice X2 až po vyústění na silnici č. II/237. Její vznik tedy nesouvisel s výstavbou přilehlých rodinných domů žalobce a žadatele, jež musely být dle starých leteckých snímků postaveny někdy mezi lety 1975 a 1995 a mohly vzniknout jen díky tomu, že byly dopravně napojeny na existující cestu. Podle žalovaného se tedy jedná o cestu patrnou v terénu, jež slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí, k jejich napojení na ostatní komunikace i k obhospodařování zemědělských pozemků. I otázkou veřejného užívání cesty se podle žalovaného městský úřad dostatečně zabýval. Z předložených vyjádření a důkazů plyne, že cesta byla od svého vzniku užívána v rámci obecného užívání a sloužila neomezenému okruhu uživatelů – sloužila nejenom vlastníkům přilehlých nemovitostí, ale i jako cesta k procházkám, což zmínili někteří z účastníků. Je důvodné se domnívat, že rodinný dům žadatele, žalobce i dům č. p. Xc byly na svých místech postaveny proto, že v lokalitě předmětná cesta existovala a tvořila součást komunikačního systému obce s návazností do okolní krajiny. Nikdo z účastníků řízení neprokázal, že by přístup na cestu byl nějakým způsobem v minulosti omezován nebo upraven na základě soukromoprávního ujednání. Cesta existovala na předmětných pozemcích již před nabytím pozemků do vlastnictví žalobce. Ani po zakoupení pozemku žalobce po dobu několika let užívání nebránil a nijak ho neomezoval. Lze podle žalovaného tedy konstatovat, že s užíváním cesty bez omezení souhlasili nejenom předchozí vlastníci předmětných pozemků, ale souhlasil s ním po nějakou dobu i žalobce. K neshodám začalo docházet až cca od roku 2015. Po osobních neshodách se žadatelem žalobce začal užívání pozemků „regulovat“ a požadoval je ošetřit soukromoprávním ujednáním, na které žadatel nepřistoupil. Z uvedeného je podle žalovaného patrno, že souhlas s obecným užíváním cesty na předmětných pozemcích byl udělen konkludentně, a to již předchozími vlastníky pozemků. Tento souhlas je závazný a přechází na všechny právní nástupce. Posledním definičním znakem, kterým se městský úřad zabýval, je nutná komunikační potřeba. Žalovaný se ztotožnil s jeho závěrem, že v současné době neexistuje žádná cesta, která by mohla být považována za alternativní, a tudíž předmětná cesta tvoří nutnou komunikační potřebu. Žalovaný nicméně i přes právní názor vyslovený v druhém rozsudku nesouhlasí s tím, že by cesta měla být posuzována, jako by byla přerušena ve své střední části a příjezd ze severu byl posuzován zvlášť jako alternativa k příjezdu přímo z obce. Podle žalovaného, má být cesta posuzována jako celek, nikoliv kouskována, a v tomto směru odkazuje na rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. -37. Není jasné, proč soud nezohlednil, že pozemky žalobce zajišťují nutnou komunikační potřebu i pro přístup na pozemky p. č. XK a XV. Také manželé H. cestu užívali až do 31. 7. 2021 a z historických snímků je zřejmé, že cesta vznikla proto, aby mohli obyvatelé obce přistupovat do lesa a obsluhovat svá pole. V každém případě je podle žalovaného nepopiratelné, že pozemky žalobce zajišťují nutnou komunikační potřebu pro pozemky p. č. XK a XM, pro které severní přístup nemůže být alternativou, což uznal i soud v bodě 102 druhého rozsudku. Byly tak splněny všechny definiční prvky veřejně přístupné účelové komunikace, nicméně žalovaný musel upravit zákres městského úřadu tak, aby deklarovaná trasa komunikace nezasahovala do svahu se zelení a zároveň respektovala zakončení dlažby na příjezdu k nemovitostem žadatele, která byla logicky vybudována tak, aby na veřejně přístupnou účelovou komunikaci navazovala. V rozsahu hranic pozemku p. č. XW však vzhledem k právnímu názoru soudu veřejně přístupnou účelovou komunikaci nedeklaroval, byť se tam též nachází. I když byla cesta v terénu širší, na pozemcích žalobce ji zúžil na minimální šířku 2,5 m, jež je nezbytně nutná pro obsluhu přilehlých pozemků.

94. K žalobcovým námitkám žalovaný konstatoval, že přístup na pozemky žadatele není bez dotčení žalobcových pozemků (přinejmenším p. č. XB) možný. Soukromoprávní řešení není vyloučeno, ale předloženo nebylo. Cesta byla podle leteckých fotografií ve svém koridoru po několik desítek let neměnná, dokud nebyla směrově vychýlena fyzickým zásahem žalobce. Svou šíří zjevně umožňovala průjezd vozidel a na snímcích odpovídala šíři komunikace (3 m) provedené dnes z panelů. Čestná prohlášení předložená žalobcem tomu zjevně odporují a je otázkou, kým byla vytvořena a podepsána, když manželé H. a dříve i paní B. jejich pravost odmítli. Skutečnost, že podle prohlášení pana H. mu odvolatel v přístupu nebrání, existenci veřejně přístupné účelové komunikace také nevyvrací. Přílohy mapující stížnosti na špatný stav komunikace v letech 2006–2008 existenci veřejně přístupné účelové komunikace potvrzují. V posuzované části nejde o stavbu komunikace, a proto její stav podléhá působení povětrnostních podmínek, přičemž vlastník nemá povinnost ji udržovat, pouze nesmí omezovat její obecné užívání kladením překážek či tvořením uzavírek. Ani absence zimní údržby existenci veřejně přístupné účelové komunikace nezpochybňuje, neboť takový postup je možný i u vyšších tříd pozemních komunikací. K zániku cesty nedochází ani proto, že její uživatelé kvůli zhoršeným terénním podmínkám reagují úpravou trasy průjezdu. To by ji museli uživatelé zcela přestat užívat, ale to se nestalo. Nelze zohlednit ani zánik v důsledku protiprávního zásahu. Stejně jako doporučení autorizovaného technika J. Š. (jež obsahově potvrzuje, že se po pozemcích jezdilo), i znalecký posudek Ing. Hradila hodnotí dopravně technický stav pozemků, ten však není znakem veřejně přístupné účelové komunikace, jak uvedl soud již v prvním rozsudku. Žádost o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace není vadná, neboť žadatel nad rámec určení posuzovaných pozemků nemusí blíže konkretizovat její trasu, nadto již v prvním rozsudku soud uznal, že žádost byla konkretizována. Pokud jde o vyjádření pana H., to výslovně ponechávalo otázku možného dotčení dolní části pozemků p. č. XD a XE otevřenou, jím předložené zaměření mapuje jen styk těchto pozemků s jeho pozemky v horní části. Tvrdí-li žalobce, že na nich cesta není, popírá jím předložený znalecký posudek, který na nich konstatuje přítomnost přístupové komunikace. Žalovaný potvrdil názor městského úřadu, že sám žalobce při objasňování toho, proč celá situace nastala, uváděl skutečnosti, které nasvědčují závěru, že cesta vždy sloužila k obecnému užívání (byť to v jiné části vyjádření ze dne 28. 2. 2022 obratem zase popírá). Vyjádření účastníků dokládají, že cesta zde historicky existovala a byla bez omezení užívána veřejností. Výčet osob, které ji aktuálně užívají, není přiléhavý, neboť cestu užívají i pěší pro procházky a cestu do lesa, což uvedl i sám žalobce. Veřejnost netvoří jen uživatelé používající vozidlo. Od žalobcova původního vyjádření ze dne 10. 1. 2018 se nadto jím tvrzený okruh uživatelů rozrůstá. Namítá-li žalobce nesjízdnost cesty, je pak s podivem, proč se na její užívání snaží uzavřít soukromoprávní dohody a jak tedy zajišťuje panu H. průjezd po svých pozemcích. Žalovaný též zdůraznil, že obecné užívání nelze směšovat s nutnou komunikační potřebou individuálních vlastníků přilehlých pozemků. To je totiž dáno užíváním cesty kýmkoliv bez omezení. Pokud jde o souhlas manželů S., před nimi vlastnili pozemek manželé J., kteří jej nabyli v restitucích, a proto by nesouhlas museli vyslovit především oni. O tom však nikdo žádný důkaz nepředložil, stejně jako nikdo nedoložil, že by někdo z předchozích majitelů užívání komunikace omezoval. Bylo proto legitimní, pokud městský úřad vyšel z vyjádření paní B., žadatele, obce a manželů H. Žalobcův nesouhlas již na tom nemohl nic zvrátit. Tzv. severní alternativa nevyhovuje ústavním požadavkům, jelikož zasahuje do vlastnického práva hned 15 vlastníků pozemků oproti dvěma pozemkům žalobce. Ve znaleckém posudku je na str. 5 skutečně uvedeno, že znalec vycházel z fotodokumentace a videa pořízených žalobcem, v tom se městský úřad nemýlí. Je však současně zřejmé, že znalec místo sám navštívil a v příloze se nacházejí fotografie, které pořídil. Městský úřad přitom nezpochybňoval podklady, na jejichž základě byl posudek vypracován. Zmíněné videonahrávky a snímky ovšem nebyly správnímu orgánu v tomto řízení předloženy, proto se k nim žalovaný nemůže vyjádřit. Na fotografiích předložených dne 20. 3. 2024 pak je zřetelně vidět koridor, který sloužil k jízdě vozidel a k chůzi. Pokud žalobce v novém projednání předložil letecký snímek, k němuž uvádí, že je z roku 2015, žalovaný podotkl, že tentýž snímek už předložil s podáním ze dne 10. 1. 2018, kdy tvrdil, že jde o snímek z roku 2016. Na snímku je přitom zachycena hrubá stavba domu manželů H., která v roce 2015 ještě neexistovala. Pokud jde o deklarovanou trasu, žalovaný cestu směroval tam, kde jsou nejvíce vyjety koleje, tj. do vrat nepovoleného oplocení žalobce. Poněvadž je v těchto místech cesta bezproblémově užívána, je vhodné tuto trasu respektovat. Navíc se jedná o přirozené pokračování předchozího úseku cesty bez směrového vychýlení. Žalovaný nemůže deklarovat cestu tam, kde není nebo kde by vzhledem k umístění jednotlivých stavebních objektů postrádala smysl. Nemůže ani deklaratorním rozhodnutím přikázat, aby byla odsunuta do jiné polohy. Společné prohlášení pánů H. a H. potvrzuje, že se cesta na pozemcích nacházela ještě předtím, než pozemky zakoupil žalobce, a že byla pojížděna podle aktuálních možností. Šířku koridoru potvrzují v souladu s tvrzením žalobce fotografie. Je tak s podivem, že zároveň tvrdí, že na pozemcích žádná cesta není patrná. Jelikož bylo řízení zahájeno již v době, kdy žalobce do průběhu cesty zasahoval rozmístěním překážek, správní orgány byly povinny vycházet ze stavu, než začalo být užívání bráněno, což bylo soudem potvrzeno i v bodě 117 druhého rozsudku. K doplnění dokazování stran stálosti a patrnosti cesty žalovaný neshledal důvody, k této otázce se vyjádřil již i soud. Nadto v deklaratorním řízení se uplatní zásada koncentrace podle a žalobce v podání ze dne 20. 3. 2024 ani neuvádí, jak by chtěl dokazování doplnit. Navržený výslech svědků v doplňujícím podání žalovaný neshledal důvodným, protože by do řízení nepřinesl žádné nové skutečnosti, jež by mohly ovlivnit výrok rozhodnutí. Na existenci cesty v období let 2009–2017 se již shodly správní orgány i soud, v čestném prohlášení ze dne 18. 12. 2023 ji potvrdili pan H. a H. a potvrzovaly ji vyjádření ostatních účastníků řízení. Doložena je i leteckými snímky a fotografiemi ve spise. Není jasné, proč by měl žalovaný zaměřovat svoji pozornost na to, kudy jezdil ke své nemovitosti právě žadatel a proč by se tento pohyb měl odlišovat od ostatních uživatelů. O změnách stavu cesty v průběhu let nemá žalovaný též žádné pochybnosti a ve spise je k tomu mnoho vyjádření.

Posouzení žaloby soudem

95. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ), případně v době, než žalobce začal „regulovat“ užívání svých pozemků (blíže viz bod 53 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. -39). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ).

96. Co do míry nezbytné podrobnosti vypořádání obsáhlé žaloby přitom soud vychází z toho, že správní soudy mají povinnost se vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Nemusí tedy dávat podrobnou odpověď na každou z námitek (nález sp. zn. ze dne 29. 1. 2019, bod 35 a tam odkazovaná judikatura). Obdobně to ostatně platí i pro správní orgány.

97. Soud se s ohledem na procesní ekonomii vysloví nejprve k otázce nepřezkoumatelnosti, poté se bude zabývat otázkou zákonnosti závěru žalovaného, že se na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD a XE nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a v návaznosti na to vypořádá námitky procesních pochybení žalovaného. Následně se soud vyjádří k námitkám proti zákresu trasy cesty žalovaným a v závěru námitkami nezohlednění jednání o soukromoprávním řešení situace.

Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů

98. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolacími námitkami ohledně konkludentního souhlasu vlastníka s užíváním pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace, a dále z důvodu, že se žalovaný dopouští údajných argumentačních faulů. K argumentačním faulům se soud vyjadřuje níže, avšak již nyní může předeslat, že nepřezkoumatelnost z tohoto důvodu neshledal.

99. V této souvislosti je dále podstatné, že obecné odkazy na předešlá podání ze správního řízení nepředstavují řádný žalobní bod ve smyslu Povinností soudu není za žalobce dovozovat či dohledávat tvrzení, která dříve uváděl ve správním řízení (viz body 14 a 15 rozsudku NSS ze dne 13. 11. 2023, č. j. -28). Na části II, III a IV doplnění odvolání žalobce v žalobě jen povšechně odkazuje s tím, že mají obsahovat argumentaci ohledně nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Nejedná se tedy o odkaz na konkrétní, ve vztahu k žalobcově věci jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, která by nevyžadovala pro účely řízení o žalobě žádné další konkretizace, modifikace či upřesnění. Jen tu by bylo možné považovat za součást žaloby (viz bod 29 rozsudku NSS ze dne 18. 7. 2013, č. j. -36).

100. Soud se tedy nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí zabýval jen v mezích žalobních bodů, které ji konkrétně vztahují jen ke dvěma údajně nevypořádaným odvolacím námitkám. Soud v této souvislosti dále upozorňuje, že míra precizace žalobních bodů předurčuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji jej soud může posuzovat (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. -78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Není tedy na místě, aby soud za žalobce ve správním spise dohledával, jaké všechny odvolací námitky a argumenty uplatnil a zda je žalovaný vypořádal. Naopak bylo na žalobci, aby je v žalobě specifikoval a konkrétně uvedl, na jaké argumenty dle něj žalovaný nereagoval.

101. Soud připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. -76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak je možné shledat zejména tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. -45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. -64). Na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je navíc třeba v rámci soudního přezkumu nahlížet jako na jeden celek, tedy že rozhodnutí se mohou vzájemně argumentačně doplňovat v obou směrech (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2008, č. j. -73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. -25). Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v prvostupňovém rozhodnutí.

102. Navíc žalobce považuje za důvod nepřezkoumatelnosti to, že se správní orgány nechaly vést ustálenou soudní judikaturou ohledně znaku (konkludentního) souhlasu s obecným užíváním (částí) pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace, neboli jejich věnování veřejnosti. K tomu soud uvádí, že takový „prohřešek“ těžko může zakládat nepřezkoumatelnost. V podrobnostech se k naplnění tohoto znaku vyjadřuje níže.

Obecná východiska posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace

103. Podle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je pozemní komunikace dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.

104. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

105. Obecná judikaturní východiska již soudy podrobně vyložily ve svých předchozích rozsudcích v této věci. Z těch, které jsou pro projednávanou věc relevantní, lze tedy jen stručně shrnout následující:

106. Ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace dochází ze zákona (není třeba žádného úkonu správního orgánu) při současném naplnění čtyř znaků, kterými jsou podle ustálené judikatury správních soudů: a) patrnost a stálost cesty v terénu, b) spojení pozemků s veřejnou komunikací, c) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace a d) nutná komunikační potřeba (viz např. rozsudky NSS ze dne 3. 12. 2020, č. j. -49, bod 27, ze dne 10. 3. 2016, č. j. -25, nebo ze dne 2. 5. 2012, č. j. -42).

107. Z § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že účelová komunikace musí nejprve naplňovat povahu pozemní komunikace jako dopravní cesty určené k užití vozidly nebo chodci; toto první definiční kritérium vylučuje z existujících cest či stezek ty, jež nejsou v terénu buď dostatečně patrné, nebo nesplňují podmínku stálosti požadovanou pro všechny pozemní komunikace; musí se totiž jednat o stále znatelnou cestu v terénu, nikoliv například o dočasně vyjeté koleje v trávě. Z rozsudku NSS ze dne 22. 1. 2015, č. j. -68, vyplývá, že veřejně přístupná účelová komunikace nemusí mít zpevněný povrch, nemusí být ani stavbou v občanskoprávním smyslu, nemusí být ani zapsána jako komunikace v katastru nemovitostí, ale rozhodující je pouze faktický stav v terénu, tj. musí jít o cestu, která je prokazatelně užívána vozidly a chodci.

108. Dalším ze zákonných znaků definujících z právního hlediska účelovou komunikaci je požadavek jejího zákonného účelu. Ten je zakotven v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, v němž je jasně stanoveno, že účelová komunikace má sloužit ke „spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“.

109. Pro účelové komunikace platí stejně jako pro ostatní pozemní komunikace režim tzv. obecného užívání (§ 19 zákona o pozemních komunikacích). Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2011, č. j. -99). Právo obecného užívání pozemních komunikací, byť může být spojeno s vlastnictvím soukromých osob, není tedy institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění, které má svůj základ nikoli v občanskoprávních předpisech, ale vyplývá ze zákona o pozemních komunikacích (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. -64).

110. Existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu právě v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v § 7 zákona o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj přístup veřejnosti. Zákon o pozemních komunikacích toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. Jediný ústavně konformní výklad je proto ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Tomuto závěru nikterak neodporuje skutečnost, že účelová komunikace a obecné užívání komunikací jsou instituty veřejnoprávními, nikoliv soukromoprávními (viz nález sp. zn. ).

111. Co se týče souhlasu vlastníka, ten může být buď výslovný, či konkludentní. Jestliže vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které již nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. ). Pokud vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace, s tím nevysloví kvalifikovaný nesouhlas, vzniká na něm ze zákona veřejně přístupná účelová komunikace. Naproti tomu v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání vlastníka pozemku.

112. Rovněž komunikace, u níž sice již nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. -66, či ze dne 22. 23. 3009, č. j. -60). Existuje-li sporná komunikace po dlouhou dobu (takřka „od nepaměti“), aniž by jejímu užívání dříve kdokoli bránil, platí totiž domněnka, že předcházející vlastníci s obecným užíváním vyslovili souhlas – viz např. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. ).

113. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, kteří nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze případy, kdy nedochází k převodu mezi soukromými subjekty, ale kdy je komunikace nabývána od veřejnoprávní korporace v restituci – zde nelze souhlas bez dalšího presumovat (viz nález ÚS ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ).

114. Kromě nutného souhlasu je další dodatečnou podmínkou strpění obecného užívání komunikace nutná komunikační potřeba, tj. neexistence jiného rovnocenného komunikačního spojení. V nálezu sp. zn. , že „vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům“ (bod 34). Týž závěr ÚS zopakoval v nálezech ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , a odkázal na něj i v usnesení ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. .

115. Soud dále předesílá, že na splnění jednotlivých znaků veřejně přístupné účelové komunikace v projednávané věci již vyjevil svůj názor. Stejně tak učinil i NSS. Žalobce má pravdu, že soudy se jimi zabývaly nad rámec nutného odůvodnění a s výhradou změny skutkových zjištění. Své závěry však nevyslovily jen tak „do větru“, jak žalobce naznačuje. Naopak – mínily jimi poskytnout správním orgánům vodítko pro další řízení a rozhodnutí (viz bod 40 prvního rozsudku soudu a bod 30 rozsudku NSS). Žádné zásadní nové relevantní skutečnosti přitom ve věci nebyly zjištěny a žalobce na žádné takové ve skutečnosti ani neupozorňuje. Soud proto nemá důvod (a ani prostor, s ohledem na absenci významného posunu ve zjištěném skutkovém stavu) se jakkoliv odchylovat od již dříve v této věci vyslovených závěrů NSS a svých vlastních.

116. Pokud jde o námitky žalobce, soud v prvé řadě nesouhlasí s tím, že by konstatování, že podmínkou existence veřejné cesty není, aby pozemky, kde se tato cesta má údajně nacházet, šlo k jízdě bezpečně využívat, nebylo v souladu s požadavkem rozumného výkladu práva. K tomu soud uvádí, že zákon o pozemních komunikacích předpokládá existenci i takových veřejně přístupných účelových komunikací, které vůbec nejsou určeny k jízdě automobilem, ale slouží např. pouze pěším či cyklistům. V případě pěších komunikací pochopitelně bezpečnost jejich využívání k jízdě nehraje vůbec žádnou roli. Vedle toho pak existují též polní a lesní cesty, které (jak opět zákon o pozemních komunikacích výslovně předpokládá) slouží k obhospodařovávání zemědělských a lesních pozemků a jako takové předpokládají pojíždění zejména zemědělskou či lesní technikou nebo automobily uzpůsobenými jízdě v terénu. I takové komunikace jsou určeny veřejnému užívání a jejich horší technický stav nemůže být a priori důvodem, proč by neměly být veřejně přístupnou účelovou komunikací nebo proč by je nemohl využívat i uživatel běžného automobilu, má-li k tomu odvahu. Je to tedy ve skutečnosti výklad žalobce, který popírá zákonem přímo popsané definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace a dostává se zcela mimo přijatelné limity výkladu práva.

Posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace jako takové

117. Žalobce v prvé řadě namítá, že ve správním spise není obsažen žádný podklad, který by prokazoval, že by v kterémkoliv časovém období a konkrétně ke dni zahájení správního řízení byla na sporných pozemcích žalobce patrná stálá cesta.

118. Městský úřad ve svém rozhodnutí konstatoval, že zřetelnost cesty je doložena historickými leteckými snímky, zjištěními na místě samém a pořízenou fotodokumentací. Je tvořena vyježděnými stopami automobilů. Stálost a patrnost cesty hodnotil podle stavu v době, než ji žalobce přehradil. K devastaci pozemků a postupnému zanikání patrnosti cesty docházelo zejména v důsledku žalobcova úmyslného konání, a proto tyto změny nemají vliv na posouzení existence komunikace. Z vyjádření účastníků i fotografií je zřejmé, že se jednalo o cestu, která byla svým charakterem určena pro využití chodci a vozidly. Pozemky jsou i přes svůj aktuální stav stále využívány k průjezdu a jsou i sjízdné. Sám žalobce využívá pozemek p. č. XC k příjezdu ke své nemovitosti. Podle fotografií se totiž před žalobcovým domem nachází vozidla. Byť cesta byla ve skutečnosti širší, městský úřad ji vymezil pouze v nezbytně nutné šíři 2,5 metru s tím, že širší ji ponechal pouze v místech zakřivení. Městský úřad se dále vypořádal mj. i s obsahem znaleckého posudku Ing. Hradila (k tomu viz níže).

119. Žalovaný se s městským úřadem ztotožnil a uvedl, že činností žalobce docházelo v průběhu let k zamezování užívání cesty v původním vedení, což je dobře patrno na leteckých snímcích, které jsou volně dostupné na internetu. Kladením různých překážek byla cesta na žalobcových pozemcích vyjížděna podle aktuální polohy ocelových prutů, stavebního materiálu či oplocení. Žalobce tím chtěl dle svých slov jen odsunout cestu co nejdále od svého domu. Z vyjádření účastníků a mapových podkladů vyplynulo, že cesta se v těchto místech nacházela od nepaměti, neboť nelze s jistotou určit, kdy vznikla. Existence je patrná již na leteckých snímcích z roku 1938, kdy zde neexistovala téměř žádná zástavba. Tvořila jeden celek od napojení z ulice X2 po vyústění na silnici č. II/237. Její vznik tedy nesouvisel s výstavbou přilehlých rodinných domů. Dle starých leteckých snímků byly domy žalobce a žadatele postaveny někdy mezi lety 1975 a 1995 a mohly být postaveny pouze proto, že byly dopravně napojeny na existující cestu. K žalobcovým námitkám se žalovaný mj. opět vyjádřil ke znaleckému posudku Ing. Hradila (viz níže). Podrobně se věnoval i námitce, že cesta nebyla patrná již v roce 2016, a to v důsledku užívání pozemků žadatelem. K té uvedl, že žadatel cestu s ohledem na terénní podmínky užíval k jízdě a při tom vyhledával lepší trasu. To je u účelových komunikací, které nejsou samostatnou stavbou, naprosto běžná věc. Vlivem povětrnostních podmínek se vychylují z původního směru. Cesta jako taková nezanikla (to by se musela přestat zcela užívat), pouze se užívala tak, jak byla aktuálně sjízdná. Nemohla zaniknout ani později v důsledku protiprávní činnosti žalobce, která narušila její patrnost. Žalovaný se zabýval i vyjádřením stavebního technika J. Š. Uvedl, že se k němu již vyjádřil soud a že stavební technik doporučuje rekonstrukci daného pozemku, aby nedocházelo k poškození vozidel, a že pozemek je zdevastován takovým způsobem, že jej nelze nadále bezpečně užívat. Z toho dle žalovaného plyne, že pozemek p. č. XA byl v minulosti pro jízdu užíván. Vyhovující technický stav není znakem veřejně přístupné účelové komunikace.

120. Správní orgány se tedy detailně zabývaly znakem stálosti a patrnosti cesty v terénu, všemi podklady, na něž nyní žalobce v žalobě odkazuje, a i žalobcovými námitkami (výše soud rekapituloval jen klíčovou část úvah správních orgánů, ve svých rozhodnutích se ale přezkoumávaná rozhodnutí široce věnovala i dalším žalobcovým námitkám ohledně patrnosti a stálosti cesty). Žalobce, jak již bylo uvedeno výše, nepředkládá žádné argumenty, jimiž by mohl závěry správních orgánů vyvrátit, nýbrž jen tvrdošíjně opakuje své odkazy na letecký snímek z roku 2016, vyjádření J. Š. a znalecký posudek. Soud tedy může jen obecně konstatovat, že se shoduje s tím, jak správní orgány vyhodnotily tyto podklady.

121. Především není pravda, že by letecký snímek z roku 2016 pominuly. Žalovaný se totiž zabýval žalobcovým tvrzením, které z něj dovozoval, totiž že v tomto roce měla být cesta údajně zdevastována žadatelem, a proto nebyla patrná v terénu. Tato úvaha žalobce je ale mylná. Žalovaný správně konstatoval, že dílčí vychýlení cesty z původní trasy (např. v důsledku povětrnostních podmínek) neznamená její zánik. Podstatné je, že cesta byla nadále užívaná, byť v mírně posunuté trase. Znak patrnosti a stálosti neznamená, že by cesta měla být stálá v „na centimetr“ stejném průběhu, ani to, že by se v terénu nesměla nijak rozšiřovat nad rámec šíře nezbytné pro průjezd jednoho vozidla, např. proto, že v určitém místě se při jejím užívání vytvoří hlubší rigol, louže či jiná překážka, která je uživateli cesty živelně objížděna. Tento znak je třeba vykládat v kontextu jeho účelu, jímž je vyloučit cesty, které ve skutečnosti žádnými cestami nejsou, protože buď v terénu nikdy reálně nevznikly, nebo naopak již dávno pokojně zanikly. V pochybnostech je třeba cestu považovat spíše za patrnou v terénu (viz Černínová, M. a kol. Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 7, bod 60 prvního rozsudku a bod 39 rozsudku NSS v této věci). Samozřejmě tedy, že se cesta může v průběhu času rozšiřovat, zužovat či se dílčím způsobem může (při detailním měřítku) měnit její konkrétní trasa. Důležité ale je, že zůstává v terénu dlouhodobě patrná zhruba ve stejné trase jako dopravní spojnice.

122. Žalobcem neustále vyzdvihovaný letecký snímek z roku 2016 přitom patrnost cesty v terénu zcela zjevně prokazuje. Cesta byla s ohledem na specifika úseku vedoucího přes pozemky žalobce, jež jsou patrná z pozdějších fotografií z místních šetření a ze žalobcem předloženého znaleckého posudku (prudký sklon, nezpevněný povrch, náchylnost k vodní erozi), v terénu reálně širší, což ale právě odpovídá tamějším podmínkám, jež častěji nutily uživatele komunikace měnit stopu průjezdu podle aktuálního stavu terénu. Faktické užívání se samozřejmě neřídí principy proporcionality zásahu do vlastnického práva vlastníka užívaných pozemků, nýbrž reálnými možnostmi průjezdu. Žalobce si nadto sám protiřečí – opakovaně totiž tvrdí, že jeho pozemky byly „rozježděny“ – což nutně implikuje, že se po nich jezdilo, tedy že sloužily jako dopravní cesta. Tvrzené rozježdění pozemků ostatně nebylo na překážku patrnosti cesty v terénu a určení veřejně prospěšné účelové komunikace ani dle NSS. V bodě 37 svého rozsudku totiž konstatoval, že ke specifikaci cesty měl silniční správní úřad využít primárně umístění vyjetých kolejí, a k žalobcově tvrzení, že jeho pozemky jsou rozježděné, dodal, že v takovém případě měl správní orgán využít další ukazatele (např. nutnou šíři pro účelné a bezpečné využívání komunikace apod.). Městský úřad si pak počínal v souladu s názorem NSS a komunikaci určil v nezbytně nutné šíři pro zachování její funkčnosti, byť v terénu byla komunikace ještě širší.

123. Sám žalobce rovněž předložil k vyjádření ze dne 28. 2. 2022 různé stížnosti občanů na stav komunikace a odpovědi obce na ně z let 2006, 2008 a 2011, což též nepřímo dokládá, že zde v té době komunikace existovala a lidé ji využívali či o to usilovali (jinak by si nestěžovali), byť její technický stav byl špatný.

124. Soud dodává, že žalobce původně ani nezpochybňoval skutkový závěr žalovaného o tom, že ke změnám trasy, resp. rozšiřování cesty docházelo v důsledku žalobcovy činnosti, kterou se snažil původní trasu „vytlačit“ co nejdále od svého domu. Navíc lze říci, že toto zjištění má plnou oporu ve správním spise. Nejenže o tom, že v roce 2017 na vlastní náklady „vytlačil cestu provázky co možná nejdále od baráku“ psal samotný žalobce v jím předkládané komunikaci s některými sousedy (viz např. jeho e-mail A. G. ze dne 23. 6. 2021 a nedatovaný dopis J. S. – oba přiloženy k vyjádření ze dne 28. 2. 2022), ale také na fotografiích, které jsou přiloženy k samotné žádosti z roku 2017, je jasně vidět, že žalobce řetězy a provazy spolu s cedulemi „nevstupovat“ bránil ve využívání části cesty přiléhající k jeho pozemku p. č. XCH, a tím i přímému vjezdu do garáže žadatele; totéž je patrno i z fotografií z místních šetření ze dne 9. 1. 2019 či ze dne 20. 1. 2020, kde je vidět i hromada suti a hlíny bránící zezdola ve vjezdu k žadatelově garáži a domu. Na dalších fotografiích ze dne 30. 4. 2020 byl stav stále stejný. Taktéž na fotografiích přiložených k vyjádření žadatele ze dne 6. 2. 2020 je zřejmé, že žalobce ještě před umístěním ocelových kolíků komplikoval příjezd k žadatelově garáži a domu hromadou nepořádku a stojícími auty; další fotografie pak opět zobrazují natažená lana, řetězy a suť blokující část cesty podél žalobcova domu. K takovému jednání samozřejmě nelze přihlížet při posuzování znaku patrnosti a stálosti cesty v terénu (viz rozsudky NSS ze dne 29. 6. 2023, č. j. -37, nebo ze dne 5. 4. 2023, č. j. -55).

125. K žalobcovým odkazům na vyjádření J. Š. ze dne 15. 5. 2017 nelze než zopakovat, že vyhovující dopravně technický stav není znakem veřejně přístupné účelové komunikace (viz body 57 až 59 prvního rozsudku) a že komunikace vůbec nemusí mít zpevněný povrch ani být stavbou (viz výše bod 107). Není tedy relevantní, že pozemek p. č. XA z pohledu autorizovaného stavebního technika nelze „bezpečně využívat“, neboť je zdevastován. Jak již přitom soud také uvedl výše a v bodě 59 svého prvního rozsudku, podstatné je i to, že k prohloubení devastace původní trasy došlo v důsledku žalobcova jednání (vytvoření nové užší trajektorie z části přes cizí pozemky a zahrazení a pozdější zatravnění a ponechání vodní erozi původní trajektorie cesty, jež je patrné ze správního spisu již na fotografiích z roku 2017, kdy se ke stavu cesty vyjadřoval J. Š.). Tento následný stav, který není výsledkem pokojné a přirozené proměny užívání pozemní komunikace, tedy nemůže mít žádný vliv na posouzení znaku patrnosti cesty v terénu – tu (jakožto okolnost prokazující vznik a případně pozdější pokojný zánik veřejně přístupné účelové komunikace) je proto třeba zkoumat výhradně podle stavu před zásahy provedenými žalobcem.

126. Co se týče znaleckého posudku, soud se v podstatě ztotožňuje s jeho vypořádáním správními orgány. Jak správně uvedl městský úřad, znalcovy závěry byly založeny na zjištěních učiněných v roce 2022, kdy již byl stav cesty poznamenán spory účastníků, zejména tím, že žalobce bránil jejímu využívání v části u svého domu. Správně také dovodil, že změny stavu cesty způsobené v důsledku žalobcova jednání, který úmyslně bránil užívání cesty, nemají vliv na posouzení tohoto znaku. Poukázal na to, že v červnu 2017 (viz fotografie u žádosti), tj. v době, kdy žalobce teprve začal cestu „vytlačovat“ provázky, byla cesta ještě jasně patrná v terénu. To je zjevné i z leteckých snímků, které jsou ve spise založeny (např. již u žádosti, popř. i na žalobcem odkazovaném leteckém snímku z roku 2016). Soud dodává, že z dalších fotografií, které byly v průběhu řízení pořizovány (zmíněné např. výše v bodě 124), je zřejmé, jak cesta v části u žalobcova domu postupně „mizela“ a byla odsunuta dále od něj. Fotografie z postupně provedených místních šetření i písemná sdělení žalobce z tehdejší doby přitom jasně ukazují, že k tomu došlo právě proto, že žalobce setrvale bránil využívání původní trasy řetězy, provázky, zaparkovanými auty, stavebním materiálem a nakonec i plotem. Právě tento výsledný, a tedy irelevantní skutkový stav dokumentují i fotografie, které jsou součástí samotného znaleckého posudku, a je podkladem závěrů vyslovených ve znaleckém posudku. To nutně vede k tomu, že co do patrnosti a sjízdnosti cesty na sporných pozemcích žalobce se znalecký posudek vyjadřuje ke skutkovému stavu, který není z časového hlediska pro posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace rozhodný. Závěry posudku jsou tak aplikovatelné pouze v rozsahu takových charakteristik cesty, které aktivitou žalobce nebyly ovlivněny (sklon pozemků; terén a charakteristiky těch částí komunikace, jež zůstaly nadále průjezdné a byly využívány). Lze přitom předpokládat, že obzvláště v okamžiku, kdy žalobce cestu uzavřel a žalovaný jej v tom původně zcela zcestnými a prakticky nesrozumitelnými rozhodnutími několikrát podpořil, dosavadní uživatelé cesty i obec ztratili jakoukoliv větší motivaci snažit se byť jen o provizorní vyspravování jak úseku na pozemcích žalobce, tak úseků na něj bezprostředně navazujících.

127. Žalovaný dále správně poukázal na to, že se nejedná o stavbu komunikace a že sjízdnost není znakem veřejně přístupné účelové komunikace. Názor znalce z oboru stavebnictví, odvětví dopravních staveb se specializací na silniční stavby, a to ještě k tomu, zda cesta v roce 2022 byla, či nebyla patrná, tedy byl pro posouzení rozhodného skutkového stavu až na výjimky vskutku irelevantní.

128. Nadto i co do nedůvěryhodnosti kategorických závěrů znaleckého posudku a účelovosti žalobcovy argumentace lze poukázat (aniž by to vyžadovalo složité odborné posouzení) na to, že dle znalce např. na pozemku p. č. XA není patrná cesta. V samotné fotodokumentaci, která je součástí posudku (viz str. 18 nahoře a str. 19 dole), byla ale na pozemku p. č. XA zachycena otevřená brána, uprostřed které jsou vyjeté koleje a za nimi se nachází u žalobcova domu auto. Sám žalobce tedy přinejmenším zčásti přes pozemek p. č. XA evidentně jezdil – přesto se (pro účely určení veřejně přístupné účelové komunikace) ale dovolává toho, že technický stav pozemků je natolik špatný, že přes ně jezdit nelze). V tu samou chvíli nadto žalobce argumentuje a písemnou komunikací dokládá, že umožňuje J. H. průjezd přes své pozemky na základě smlouvy o výprose a dalším sousedům je připraven průjezd otevřením bran umožnit.

129. Žalobní body ohledně patrnosti a stálosti cesty v terénu tedy nejsou důvodné.

130. Kritérium uvedené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích má soud rovněž za splněné. Veřejně přístupná účelová komunikace má sloužit ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Vzhledem k tomu, že tyto možnosti jsou stanoveny alternativně, postačí i naplnění jediné z nich. Jedná se přitom o kritérium určující pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, jež je tedy třeba zkoumat s důrazem na stav v minulosti v době, kdy asi tak měla veřejně přístupná účelová komunikace vzniknout. Aktuální stav by mohl být relevantní jedině tehdy, pokud by zkoumaná trasa (následkem pokojných změn v území) již vůbec nemohla těmto účelům sloužit, tj. např. pokud by spojovala pouze různé části jediného pozemku, resp. by šlo o dále nepokračující vjezd na nemovitost, kam by neměla důvod vstupovat ani veřejnost (např. kvůli tomu, že by tam byl umístěn obchod či jiný veřejnosti určený provoz). Je tedy nutné zkoumat, kdy sporná cesta mohla vzniknout, což úzce souvisí i s dalším kritériem v podobě ústavně nezbytného souhlasu vlastníka se vznikem veřejnoprávního omezení jeho vlastnického práva k pozemku obecným užíváním cesty.

131. V daném případě se totiž evidentně jedná o cestu užívanou od nepaměti. Jak bylo v řízení prokázáno historickými leteckými snímky, cesta (jakožto i z výšky patrná, zřetelně vyježděná trasa) byla v místě patrná přinejmenším již v roce 1938, kdy kolem cesty ještě nestály domy, a jak v průběhu správního řízení trefně upozornila obec, v té době cesta nebyla ani vyústěna (resp. to není z leteckých snímků patrné – viz například letecký snímek dostupný na webové adrese https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.RAKO56.06896&bz=-788028.87,-1032718.74) na dnešní silnici II/237, ale končila v polích, resp. lese. V situaci, kdy je cesta patrná na leteckých snímcích starých téměř 90 let (pokud jde o překrytí dnešního pozemku p. č. XC v roce 1938 korunami stromů, existence cesty je jasně dovoditelná z logické souvislosti mezi ostatními viditelnými úseky), nedává smysl detailně zkoumat, zda s jejím užíváním vyslovil souhlas žalobce nebo jeho přímí právní předchůdci, jelikož okamžik takového souhlasu by bylo třeba mapovat až k době před několika generacemi, k níž již s ohledem na délku lidského života žádní svědci nežijí. Chování žalobce a jeho právních předchůdců tak může být pouze doplňkovým argumentem, který může případně jen potvrzovat, že souhlas s veřejným užíváním lze identifikovat i v době jejich vlastnictví, ale nemůže nijak zpochybnit judikaturou dovozené pravidlo, že v případě veřejných cest užívaných od nepaměti se takový souhlas bez dalšího předpokládá za daný již v minulosti. Ostatně i judikatura civilních soudů dlouhodobě stojí na závěru, že není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály obvyklým či pravidelným způsobem (zde jako u jiných v terénu zcela zřetelných komunikací vinoucích se krajinou od vesnice do polí a k lesům), je pak důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (viz rozsudek NS ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. , a početná navazující judikatura, nebo též usnesení ÚS ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. ). Žalobce však namísto toho pouze obecně spekuluje, že cestu mohl používat jen početně omezený počet vlastníků, resp. že nebylo prokázáno její veřejné užívání. Zde stačí poznamenat, že historickými leteckými snímky zdokumentovaná cesta nejeví žádné známky, jež by zpochybňovaly její otevřenost komukoliv, kdo mířil např. do lesa za účelem sběru klestí či hub, nebo do okolních polí a luk s cílem sběru bylin apod., tj. aniž by sám musel mít soukromoprávní titul užívání cesty. Nadto množství přilehlých polí, resp. luk je na fotografiích z roku 1938 takové, že by šlo patrně o desítky vlastníků, což se již v podstatě slévá s pojmem široké veřejnosti.

132. Proto i když nebylo s jistotou zjištěno, jaký postoj k užívání cesty po sporných pozemcích zastávali manželé S. jakožto právní předchůdci žalobce v případě pozemku p. č. XA, neznamená to, že by nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a že by se jednalo v případě navržené svědecké výpovědi o důkaz, který žalovaný musel provést. Nicméně soud podotýká, že i tak se shoduje se žalovaným v tom, že z podkladů ve spise s dostatečnou mírou pravděpodobnosti plyne, že veřejnému užívání nijak nebránila, ač si ho byla plně vědoma, J. B. jakožto předchozí vlastnice pozemku p. č. XB. Stejně tak letecké fotografie shromážděné žalovaným (zejména z portálu mapy.com) ukazují, že do roku 2017 veřejnému užívání cesty fakticky nebránil ani žalobce. Ze žalobcem předložených listin sice plyne, že se od roku 2015 (resp. 2013, pokud zformuloval a odeslal námitku proti územnímu plánu jménem paní B. – jeho vlastní námitka totiž ve spisovém materiálu podchycena není) proti cestě vymezoval, ale jen vůči vlastníkům sousedních pozemků, potažmo obci, nikoliv však směrem k veřejnosti (např. cedulemi upozorňujícími na zákaz průchodu či průjezdu) procházející či projíždějící např. při cestě z obce do lesa či pastvin za pozemky žalobce – ty jsou patrné až na pozdějších fotografiích. Žalobce přitom sám připouštěl, že čas od času mohl po jeho pozemcích někdo procházet do lesa. Právě v tom, že lidé po jeho pozemcích chodili například na houby do lesa, lze spatřovat skutečnost obecného užívání neuzavřeným okruhem osob, tj. nikoliv jen vlastníky bezprostředně sousedících pozemků. Vědomá pasivní akceptace takového stavu přinejmenším v období od roku 2009 do roku 2013), byť mohlo (na rozdíl od okolních vlastníků) jít o jednotky případů týdně třeba jen v určitých ročních obdobích a i když žalobce nemusel vědět o každém takovém průchodu individuálně, je dostatečná pro závěr o konkludentním souhlasu s veřejným užíváním.

133. Přitom není ani pravdou, že by se s otázkou namítané absence užívání cesty veřejností nezabývaly správní orgány v předchozím řízení. Otázce užívání komunikace veřejností se věnoval městský úřad v prvostupňovém rozhodnutí na str. 18–19, s čímž žalobce následně obsáhle polemizoval ve svém odvolání. Ke sporným otázkám se pak vyjádřil i žalovaný na str. 22–23 napadeného rozhodnutí. Ztotožnil se s názorem městského úřadu, že sám žalobce při objasňování toho, proč celá situace nastala, uvedl skutečnosti, které nasvědčují závěru, že cesta vždy sloužila k obecnému užívání (byť to následně ve vyjádření ze dne 28. 2. 2022 popírá). Žalovaný souhlasil i s tím, že vyjádření účastníků dokládají, že cesta zde historicky existovala a byla bez omezení užívána veřejností. Výčet osob, které ji aktuálně užívají, není přiléhavý, neboť cestu užívají i pěší pro procházky a cestu do lesa, což uvedl i sám žalobce. Veřejnost netvoří jen uživatelé používající vozidlo. Od žalobcova původního vyjádření ze dne 10. 1. 2018 se navíc okruh uživatelů rozrůstá. Žalovaný též zdůraznil, že obecné užívání nelze směšovat s nutnou komunikační potřebou vlastníků přilehlých pozemků. Je dáno užíváním cesty kýmkoliv bez omezení. Správní orgány se tedy v nezbytné míře vypořádaly se všemi relevantními odvolacími námitkami, včetně tvrzení, že komunikaci aktuálně užívá k přístupu ke svým pozemkům jen omezený okruh osob (nutná komunikační potřeba není shodná s užíváním veřejností) a že není dán veřejný zájem na deklaraci (podle správních orgánů bylo prokázáno, že cesta sloužila k obecnému užívání, ostatně sám žalobce je ve svých písemnostech připustil).

134. Podpůrně lze též poukázat na skutečnost, že dané pozemky byly a jsou jako stávající komunikace vedeny též v územně plánovací dokumentaci obce. Byť vymezení pozemků v územně plánovací dokumentaci není samo o sobě při hodnocení existence veřejně přístupné účelové komunikace rozhodující, toto vymezení zejména v případě územního plánu z doby před pořízením pozemků žalobcem dostatečně ukazuje, jak byla funkce sporných pozemků již dříve nahlížena osobami zpracovávajícími územně plánovací podklady a následně i samotnou obcí – tj. že neměli pochyb o tom, že se jedná o veřejně přístupnou komunikaci, pro niž se pozemky nevymezují nově, nýbrž která je akceptována jako existující faktický způsob užívání pozemků.

135. Další indicií, že konkludentní souhlas vlastníků byl v minulosti dán, resp. že původně nebylo bráněno obecnému užívání pozemků, je skutečnost, že, jak plyne ze správního spisu, přes dotčené pozemky vedou inženýrské sítě (elektřina, vodovod), a, jak vyplývá například z fotografií přiložených žalobcem k podání ze dne 20. 3. 2024, dokonce je na nich zřízeno i veřejné osvětlení.

136. Pokud jde o skutečnost, že existence veřejné cesty na pozemcích nebyla popsána v kupní smlouvě, soud konstatuje, že žalobce zde směšuje soukromoprávní rovinu tvořenou jeho smluvními vztahy z koupě nemovitostí a veřejnoprávní rovinu danou dříve konstituovaným veřejným užíváním převáděných pozemků. Bylo by samozřejmě vhodné a žádoucí, aby prodávající kupujícího upozornil na skutečnost, že na pozemcích existuje veřejně přístupná účelové komunikace. Absence takového ustanovení ve smlouvě však nemůže mít žádný dopad na povahu cesty jako účelové komunikace. Nemůže-li vlastník vzít zpět svůj souhlas či souhlas svých právních předchůdců s veřejným užíváním pozemku, tím spíše toho nemůže dosáhnout tím, že na tuto skutečnost neupozorní nového nabyvatele pozemku. I v soukromém právu platí zásada (byť s jistými výjimkami), že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Právní předchůdci žalobce sice disponovali vlastnickým právem ke sporným pozemkům, avšak v důsledku v minulosti etablované veřejně přístupné účelové komunikace bylo jejich vlastnické právo od počátku limitováno tím, že nedisponovali právem vyloučit z užívání svého pozemku jiné osoby v rozsahu, v němž komukoliv svědčí právo obecného užívání pozemní komunikace upravené v § 19 zákona o pozemních komunikacích, resp. v dřívějších právních předpisech (na skutečnost, že kupní smlouvou nabyvatel běžně nezískává neomezené vlastnické právo, v jiném veřejnoprávním kontextu nedávno poukázal ÚS v nálezu ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. ). Toto právo nemohli na žalobce převést, ani kdyby výslovně v kupních smlouvách deklarovali, že se na převáděných pozemcích veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Soukromoprávními úkony totiž lze veřejná práva a povinnosti zakládat, měnit či rušit jen tehdy, jestliže to veřejné právo připouští. V případě zániku veřejně přístupné účelové komunikace ovšem zákon o pozemních komunikacích ani jej vykládající ustálená judikatura takovou možnost nepřipouští a neupravují ani nutnost poskytovat „upozornění“ na existenci veřejně přístupné účelové komunikace (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2018, č. j. -66, bod 62). Soud tímto samozřejmě nezpochybňuje potenciální soukromoprávní důsledky vyplývající z neinformování nabyvatele o skutečném stavu prodávané nemovité věci (odpovědnost za vady, náhrada škody atd.), ty nicméně nemají z hlediska posouzení charakteru dané komunikace žádný význam.

137. Stejně tak nemá žádný význam, jestli žalobce nepovažoval jím připuštěné užívání komunikace např. houbaři za veřejné užívání. Neznalost práva totiž neomlouvá. V návaznosti na to tak lze odmítnout též námitku šikanózní povahy počínání obce, neboť toto nařčení není na místě. Prosazování práva obecného užívání, jemuž žalobce svévolně začal bránit, bylo ze strany obce zcela důvodné. Jako šikanózní naopak mohli zcela oprávněně vnímat jak obec, tak sousední vlastníci nemovitostí, ale i široká veřejnost právě jednání žalobce. Jakkoliv žalobce mohl mít své důvody k zásahům do komunikace plynoucí z potřeby ochrany svého domu a třebaže žalobce po většinu dlouhého správního řízení častečně umožňoval průjezd v okolí svých pozemků, ke svévolnému zásahu do stávající komunikace postrádal jakékoliv oprávnění – v souladu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích k tomu mohl přistoupit pouze po projednání s Policií České republiky a se souhlasem příslušného silničního správního úřadu (srov. § 24 odst. 2 a § 29 odst. 2 téhož zákona). Skutečnost, že obec odmítala investovat do údržby veřejně přístupné účelové komunikace na soukromých pozemcích, zásahy žalobce do pozemní komunikace nijak nelegitimizuje.

138. Soud tedy opakovaně zdůrazňuje, že jednou udělený konkludentní souhlas vlastníka pozemku s vedením účelové komunikace nelze jednostranně změnit či odvolat, ať již výslovně či implicitně tím, že současný vlastník užívání komunikace brání. Nesouhlas vyjádřený tímto způsobem je irelevantní. Stejně tak na charakteru komunikace nic nemění ani fakt, že jiné subjekty mohly bez patřičných znalostí dotčenou komunikaci považovat za soukromou, nebo se domnívat, že právo veřejného užívání se nemůže prosadit proti vlastnickému právu vlastníka pozemku, popř. po konfrontaci s postojem žalobce např. z důvodu předejití faktické ztrátě přístupu s ním pro jistotu uzavřely nájemní smlouvu či písemnou smlouvu o výprose. Tyto skutečnosti nemají vliv na právní existenci dříve ze zákona vzniklé veřejně přístupné účelové komunikace (obdobně viz rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2021, č. j. -53).

139. Soud se nemůže ztotožnit ani s argumenty žalobce rozporujícími znak nutné komunikační potřeby, které prosazují myšlenku, že žadatel mohl využívat alternativní „severní“ cestu od silnice č. II/237. Soud níže pro názornost vkládá ortofotomapu, kterou vytvořil městský úřad v souvislosti s posledním místním šetřením dne 1. 3. 2022:

(obrázek anonymizován)

Růžovou barvou je zvýrazněná sporná komunikace, plná černá čára zobrazuje posuzovanou alternativní cestu (obojí vyobrazil již městský úřad). Žlutou čárou soud dodatečně zvýraznil hranici sporné cesty s žadatelovým pozemkem.

140. Městský úřad k tomuto znaku ve svém rozhodnutí uvedl, že podle spisové dokumentace a místních šetření je alternativní přístupová cesta od silnice č. II/237 zcela nevhodná. I za vhodných klimatických podmínek je vyhnutí dvou aut nemožné a couvání je obtížné. Okolní terén je velmi strmý a nepřizpůsobený projetí dvou aut. Není bezpečný pro účastníky silničního provozu. Navrhovaná alternativní cesta je také delší (měří asi 700 m) a vede přes pozemky ve vlastnictví více vlastníků.

141. Rovněž žalovaný má tento znak za splněný. Sice předestírá poněkud odlišný pohled na věc, když považuje spornou cestu z obce až po silnici II/237 primárně za jeden nedílný celek, avšak podpůrně snáší i argumenty na podporu pohledu městského úřadu.

142. Z hlediska soudu je kvalitativně severní přístup srovnatelný s jižním (obě části cesty nejsou samostatnou stavbou, podléhají povětrnostním podmínkám, erozi a podmáčení) a lze si představit, že pro některé vlastníky přilehlých nemovitostí může představovat alternativu. Rozhodně však není adekvátní alternativou pro žadatele a vlastníky pozemků přímo přiléhajících k pozemkům p. č. XA a p. č. XB, neboť pro ty neexistuje žádná alternativa a musí využít žalobcových pozemků.

143. Městský úřad ovšem poukázal také na to, že na severní cestě se nemohou dvě auta vyhnout a je na ní obtížné couvat, neboť okolní terén je velmi strmý a nepřizpůsobený projetí dvou aut. Tuto skutečnost žalobce nijak nezpochybňuje a opak neplyne ani z jím akcentovaného znaleckého posudku. Ten toliko konstatuje, že se jedná o polní cestu, která je tvořena mlatovým povrchem, jsou zde koleje, její šířka je 3 až 4 metry a délka 700 m. Z hlediska technického stavu pak uvádí, že ji lze „za standardních klimatických podmínek a provádění pravidelné údržby“ využívat vozidly a chodci v průběhu celého kalendářního roku. Místní šetření, jimiž žalobce také argumentuje, přitom potvrzují zjištění městského úřadu: na řadě fotografií z posledního (a tedy nejaktuálnějšího) místního šetření ze dne 1. 3. 2022 je vidět, že cesta je v některých částech lemována z jedné strany strmým svahem a stromy a z druhé plotem, za nímž se pasou hospodářská zvířata. Zjevně se na ní dvě protijedoucí auta nevyhnou a ani se na ní (v těchto místech) neotočí. To je přitom podstatné, neboť s ohledem na zásahy žalobce by se jednalo ve své podstatě o slepou cestu, která je navíc velmi dlouhá (700 m, viz např. znalecký posudek) a slouží řadě vlastníků okolních zemědělských pozemků, kteří ji využívají k jejich obhospodařování (viz vyjádření P. G., J. S. a O. V. ze dne 18. 2. 2019). Oproti tomu cesta na sporných pozemcích je podstatně kratší, takže je méně pravděpodobné, že se na ní setkají dvě protijedoucí vozidla, a pokud ano, tak mají možnost se snadno vyhnout (v širších částech, viz fotografie z posledního místního šetření), popř. jednodušeji vycouvat. Nadto cesta přes sporné pozemky ústí přímo v obci, a nikoliv na rizikovém úseku frekventované silnice II. třídy vzdáleném více než 300 metrů od prvních budov obce a více než kilometr od autobusové zastávky. V tomto ohledu soud považuje za potřebné vyzdvihnout námitku žadatele, který ve správním řízení upozornil na to, že nejde pouze o použití komunikace vozidly, ale i o její využitelnost chodci, jako jsou např. školou povinné děti ze sousedních domů. Z hlediska bezpečnosti účastníků silničního provozu (kterou je také nutno hodnotit při zkoumání alternativní cesty, viz bod 30 rozsudku NSS ze dne 28. 6. 2022, č. j. -56, č. 4377/2022 Sb. NSS) je tedy alternativní cesta skutečně nevhodná. Přestože obecně platí, že „zkratka“ může být v řadě případů označena za „cestu z pohodlí“, na jejímž zachování není dostatečný veřejný zájem, pokud se délka alternativní cesty dostane do výrazného nepoměru k délce posuzované trasy, bude znak nutné komunikační potřeby naplněn (viz bod 28 rozsudku NSS ze dne 30. 3. 2023, č. j. -50, a tam citovaná literatura). Komunikační potřebu je totiž nutno posuzovat nejen ve vztahu k vozidlům, ale i pěším a cyklistům a zohledňovat i bezpečnost cesty pro tyto cestující (viz body 29 a 30 rozsudku NSS č. j. -56 nebo bod 24 rozsudku NSS ze dne 19. 8. 2013, č. j. -21). Jinými slovy, musí se jednat o v běžném životě prakticky použitelnou alternativu, nikoliv o teoretickou, avšak z hlediska stávajících uživatelů neživotaschopnou možnost. Severní cesta přitom nepředstavuje s ohledem na to, kde ústí, bezpečnou a prakticky využitelnou alternativu zejména pro chodce.

144. Soud je konečně přesvědčen, že v projednávané věci je při posuzování intenzity zásahu do žalobcových práv třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že v daném případě se nejedná o nedávno vzniklou trasu jen v důsledku žalobcovy nedůslednosti, u níž by bylo třeba citlivěji vážit, zda došlo skutečně k zúžení jeho vlastnického práva konkludentním souhlasem. Zde jde naopak o po desítky let užívanou pozemní komunikaci, která zde existovala dříve, než se žalobce vůbec narodil, takže o nějakém zúžení vlastnického práva v jeho případě nelze hovořit. Otevírá se pouze otázka, zda alternativní trasa vzniklá patrně až později propojením komunikace na silnici II/237 (toto propojení není patrné ještě na leteckých snímcích z roku 1953 a poprvé je lze zaznamenat až v dubnu 1971 – viz snímek dostupný v archivu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního: https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1971.RAKO56.00969&bz=-787992.86,-1032682.73), je takového charakteru, že již nelze spravedlivě trvat na dalším omezení vlastnického práva žalobcových předchůdců a žalobce a je třeba připustit, že došlo k jeho znovurozšíření i o právo (princip elasticity vlastnického práva) vyloučit z užívání pozemku třetí osoby. Při zohlednění délky a dalších výše popsaných parametrů nově vzniklé trasy včetně skutečnosti, že nic nenapovídá tomu, že by existence této druhé možnosti dopravního spojení vedla k oslabení užívání části cesty vedoucí přes sporné pozemky žalobce, nicméně soud dospívá k závěru, že zachování stávajícího stavu veřejného užívání sporných pozemků bylo možné po jejich vlastnících spravedlivě požadovat.

145. Na uvedené situaci nic nemohlo změnit ani žalobcovo svévolné odsunutí komunikace do nové trasy. Toto vychýlení trasy směrem na východ by totiž mohlo představovat funkční alternativu jen tehdy, jestliže by nadále uspokojovalo nutnou komunikační potřebu všech okolních vlastníků nemovitostí. V případě žadatele však nutná komunikační potřeba novou trasou uspokojena není, což dokumentují fotografie z místních šetření. Nejlépe je to patrné na garáži žadatele, která byla zjevně zbudována tak, aby se do ní dalo přirozeně vjíždět z přilehlé účelové komunikace zdola (i to potvrzuje obvyklý způsob používání komunikace před zásahem žalobce). Třebaže žalobce nakonec po několika letech od záboru původně užívané trasy vytvořil po severním okraji pozemku p. č. XB úzký pruh z asfaltového recyklátu, který by se značnou opatrností možná mohl umožňovat překonat nerovnosti způsobené vodní erozí a přijet k samotnému domu žadatele, v této konfiguraci je nadále prakticky vyloučeno vjíždění do garáže. Žadateli přitom svědčilo právo obecného užívání veřejně přístupně účelové komunikace a mohl se spolehnout na to, že ji bude moci bezplatně běžným způsobem užívat pro příjezd a parkování vozu v garáži. Jen to, že si žalobce později koupil pozemek viditelně zatížený obecným užíváním a rozhodl se tuto skutečnost bojkotovat a vynutit si rozšíření užívací složky svého vlastnického práva na úkor veřejným právem garantované možnosti třetích osob užívat sporné pozemky, nemůže být akceptovatelným důvodem, proč by žadatel měl ztratit právo užívat dosavadním způsobem své nemovitosti (včetně garáže). Což platí o to spíše, že žalobce sám stejnou cestou (až na posledních cca 15 metrů) přijíždí ke svému domu.

146. Soud tak uzavírá, že správní orgány dospěly ke správnému závěru o tom, že severní cesta nepředstavuje alternativu ke sporné cestě, a je tedy splněn znak nutné komunikační potřeby. Žalobní bod je nedůvodný.

147. Soud tedy potvrzuje, že byly naplněny všechny znaky existence veřejně přístupné účelové komunikace.

Namítaná procesní pochybení a falešné argumenty

148. Z hlediska procesních pochybení žalobce především namítá opomentuté důkazy. Předně má jít o znalecký posudek Ing. Hradila a sdělení autorizovaného technika J. Š. K tomu soud uvádí, že oba tyto důkazy jsou součástí správního spisu a správní orgány se s jejich obsahem náležitě argumentačně vypořádaly, byť zřejmě ne tak, jak by si žalobce přál. Soud se s nimi shoduje, jak již bylo shora uvedeno. Znalecký posudek dokumentuje skutkový stav, jenž z důvodu ovlivnění průběhu a podoby komunikace zásahy žalobce není relevantní. K jakému období je třeba zkoumat skutkový stav, je otázkou právní, již nepřísluší hodnotit znalci. K závěru o nemožnosti vycházet v otázce patrnosti komunikace v terénu ze skutkových zjištění znalce nebylo tudíž zapotřebí zadání jiného znaleckého posudku.

149. Sdělení autorizovaného technika pak otázku faktického užívání sporných pozemků k průjezdu (jejich rozježdění) nijak nepopírá. Důvody svědčící pro potřebu úpravy pozemků či jejich užívání s cílem ochrany částí nemovitostí žalobce nepřístupných veřejnosti pak soud nijak nezpochybňuje, nicméně jak již shora upozornil, takové kroky žalobce nebyl oprávněn činit svévolně bez schválení silničním správního orgánem (§§ 7, 24 a 29 zákona o pozemních komunikacích).

150. Dalším opomenutým důkazem má potom být prohlášení manželů H. ze dne 31. 7. 2021. Toto čestné prohlášení je ovšem opět zcela irelevantní, neboť to, že sporný úsek může plnit roli nutné komunikační potřeby pro jiné osoby, byť obtížněji sjízdné, nepopírá. Nadto, na str. 11 svého rozhodnutí se k němu žalovaný vyjadřuje.

151. Dále žalobce namítá, že žalovaný nedokládá veřejný zájem na obecném užívání sporných pozemků ani současné či recentní užívání údajné komunikace širokou veřejností (k této povinnosti odkazuje na rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2011, č. j. -99) a vychází pouze z vlastních závěrů založených na patrnosti údajné cesty v terénu a na historických snímcích. K tomu soud uvádí, že veřejný zájem na obecném užívání veřejně přístupné účelové komunikace je dán znakem nezbytné komunikační potřeby, jak plyne z bodu 32 žalobcem zmíněného rozsudku, a obecné užívání je třeba zkoumat podle stavu před změnami provedenými žalobcem. Recentní užívání komunikace (po roce 2017) tak nemohlo být jakkoliv relevantní s výjimkou tzv. severní části cesty, která byla ve správním řízení řádně zdokumentována a správní orgány se k obsahu z toho plynoucích zjištění srozumitelně vyjádřily. K naplnění znaku nezbytné komunikační potřeby jak u žadatele, tak i dalších vlastníků sousedních pozemků (p. č. XAR, XV, ale i XCH) se soud vyjádřil již výše. Soud konstatuje, že to byl naopak žalobce, kdo by byl případně povinen prokázat, že veřejně přístupná účelová komunikace vyšla pokojně z užívání nebo že již ve 30. letech minulého století a dříve byla využívána jen na základě soukromoprávních ujednání taxativně vymezeným okruhem několika málo přilehlých vlastníků. To ale žalobce (pochopitelně) nečiní. Ostatně, bylo by dost nelogické, aby veřejně přístupná účelová komunikace z ničeho nic náhle zanikla, a navíc právě akorát na hranicích žalobcových pozemků, a tím se rozpůlila ve dví.

152. Dále žalobce tvrdí, že správní orgány neprovedly výslech svědků H., H. a S. Žalobce tyto důkazy navrhoval k prokázání existence alternativní komunikace (svědkové H. a H.), nesouhlasu vlastníka s veřejným užíváním (svěděk S.) a nevhodnosti vymezení trasy veřejně přístupné účelové komunikace (všichni). Soud k tomu poznamenává, že, jak už bylo uvedeno výše, souhlas vlastníka s veřejným užíváním se má s ohledem na historické stáří komunikace potvrzované nejen leteckými snímky, ale i vyjádřeními obce a řady dalších osob (3 x J. B., D. V., žadatel i manželé H.) za prokázaný. Žalovaný správně na str. 24 napadeného rozhodnutí uvádí, že i případný nesouhlas manželů S. by byl irelevantní, protože v restituci pozemek získali pouze jejich právní předchůdci, manželé J., kteří nesouhlas s obecným užíváním veřejně přístupné účelové komunikace, ač mohli, nevyjádřili. Výslech manželů S. by tak byl nadbytečný. V daném případě by žalobce musel důkazně zpochybňovat situaci ve 30. letech minulého století či dříve. Pokud jde o výslech svědků H. a H., lze opět mít za to, že by byl nadbytečný. I kdyby totiž nutnou komunikační potřebu ve vztahu k dané cestě vykazovala pouze nemovitost žadatele, bylo by to i tak postačující. Také zde přitom není pravda, že by šlo o důkazy opomenuté, protože žalovaný se k jejich neprovedení vyjadřuje na straně 29 napadeného rozhodnutí. S ohledem na závěr o nadbytečnosti, resp. irelevanci těchto důkazních prostředků tak nemůže být důvodná ani námitka proti uplatnění důkazní koncentrace ve smyslu , neboť i kdyby se jednalo o přípustné důkazní návrhy, byly zde i jiné důvody, proč nebylo zapotření je provést. Otázka vhodnosti či nevhodnosti vymezení konkrétní trasy je pak spíše otázkou právní, přičemž odpověď na otázku, v jakém šířkovém rozmezí byla sporná komunikace patrná v terénu před úpravami provedenými žalobcem (před vytlačením komunikace), má soud za dostatečně podloženou jinými důkazy – zejména leteckou fotografií z listopadu 2015 použitou žalovaným, již vhodně doplňují fotografie z místa pořízené na samém začátku zásahů žalobce předložené žadatelem a nakonec i žalobcem.

153. Dále žalobce tvrdí, že byla opomenuta jeho námitka proti návrhu územního plánu obce Lužná. Jak už však bylo vyloženo výše, územní plán má v této věci pouze podpůrný charakter a následný nesouhlas žalobce nemůže nic změnit na právním stavu, který byl založen mnohem dříve, než se žalobce stal vlastníkem sporných pozemků. K otázce doplňování dokazování se navíc žalovaný vyjadřuje na straně 28 napadeného rozhodnutí, přičemž na nemožnost ex post účinně odebrat souhlas s veřejným užíváním pozemku žalovaný taktéž několikrát upozornil.

154. Žalobce také odkazuje na dohodu o výprose mezi ním a J. H., jež podle něj popírá existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Konstrukce této úvahy je taková, že by obdobné řešení mělo být použito erga omnes. Obdobně podle něj byly přehlíženy důkazy o jeho snaze dosáhnout dohody s obcí v letech 2014-2022 a s ostatními vlastníky a doklady o špatném stavu pozemků v letech 2006-2008. Jak ovšem již soud výše vysvětlil, všechny tyto skutečnosti jsou zcela irelevantní. I správní orgány žalobci sdělily, že technický stav cesty nepatří mezi znaky její existence. Případné dohody s obcí vždy směřují k odklonění stávající trasy komunikace, k čemuž žalobce ale nemá žádné právo. Nadto nebyly všeobecně akceptovány, a proto nelze dovozovat, že by zanikla nezbytná komunikační potřeba u každého z dotčených, a tím i samotná veřejně přístupná účelová komunikace. I k těmto navrhovaným důkazům přitom žalovaný své stanovisko sdělil na straně 17 napadeného rozhodnutí.

155. Žalobce také tvrdí, že v tomto řízení dokládal videonahrávky. Ty ovšem součástí správního spisu nejsou. Vývoj podoby komunikace v době probíhajícího správního řízení je však v každém případě dostatečně zdokumentován jinými listinami (opakovaná místní šetření, znalecký posudek), nehledě na to, že významná je její podoba předcházející podání žádosti o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace, a nikoliv stav ovlivněný nepovolenými zásahy žalobce.

156. Dále se žalobce dovolává společného prohlášení J. H. a P. H. ze dne 18. 12. 2023. Toto jejich prohlášení však, pokud jde o tvrzení o nevybočování současné trasy z dřívější trajektorie cesty, zjevně odporuje objektivnímu stavu patrnému z leteckých snímků lokality z doby před zásahy žalobce a i některým vyjádřením žalobce, který sám psal o vytlačení cesty dále od jeho domu. Navíc tento důkaz žalovaný rovněž nepomíjí a na str. 27 napadeného rozhodnutí zcela správně konstatuje, že prohlášení jen potvrzuje, že se po cestě jezdilo již v době, než pozemky pod ní nabyl žalobce. Soud doplňuje, že v situaci, kdy veřejně přístupná účelová komunikace na tomto místě vznikla již dávno v minulosti, si svůj statut zachová i tehdy, kdyby s odstupem doby přestala být využívána širokou veřejností, ale stále by naplňovala nutnou komunikační potřebu alespoň jednoho vlastníka přilehlé nemovitosti (například žadatele). Je proto také zcela irelevantní, jestli žádost o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace podá jen jediný žadatel (jak žalobce opakovaně zdůrazňuje). I kdyby byl žadatel už posledním, kdo na historicky vzniklou trasu pozemní komunikace a možnost jejího obecného užívání spoléhá, toto právo by mu nadále svědčilo (srov. Černín, K. In: Černínová, M. a kol. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 53). Ovšem o užívání veřejností v tomto případě svědčí i souhlasná vyjádření jiných účastníků řízení než jen samotného žadatele, a dokonce (zmínkou o houbařích) veřejné užívání, byť sporadické, potvrdil vlastně i sám žalobce.

157. Dále žalobce tvrdí celou řadu údajných „falešných“ argumentů použitých nejen správními orgány, ale i soudem.

158. V první řadě má jít o argument ad logicam, když žalovaný seznal, že cesta je stálá v terénu. Zde ovšem žalobce nesprávně zcela přehlíží všechny důkazy svědčící pro tento závěr, zejména pak letecké snímky. Úvahy žalobce jsou ve skutečnosti postiženy chybným právním úsudkem o tom, co se rozumí stálostí cesty v terénu (viz blíže bod 121).

159. Dále má jít o argument ad hominem, při němž údajně správní orgán nijak nedokládá obvinění, že žalobce svými zásahy protiprávně měnil stav svých pozemků a trasu cesty. K tomu soud uvádí, že ani nemusel. Zásahy do podoby pozemků a cesty totiž tvrdil i dokládal sám žalobce (například fotografiemi přiloženými k jeho vyjádření ze dne 20. 3. 2024 a písemnou komunikací připojenou k jeho vyjádření ze dne 28. 2. 2022). Otázka, zda tvrzené konání bylo nezákonné, je pak předmětem právního posouzení, které plně spadalo do kompetence žalovaného. Nejednalo se o úskočný mimoběžný argument správních orgánů, nýbrž o rezultát skutkového a právního posouzení všech rozhodných definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Mylný právní názor žalobce na nezákonnosti jeho počínání nic nemění.

160. Nakonec žalobce namítá nepřípustnost argumentace založené na tzv. vedlejším efektu, resp. argumentačním faulu ex silentio, pod což zařazuje závěr, že k dovození souhlasu dotčeného vlastníka s veřejným užíváním zcela postačí, že bylo prokázáno, že sporná komunikace existuje po dlouhou dobu (takřka „od nepaměti“), aniž by jejímu užívání kdokoli bránil. K tomu soud podotýká, že se nehodlá odchylovat od dlouhodobě ustálené judikatury nejvyšších soudů akceptované i Ústavním soudem. Na vysvětlenou však dodává, že požadavky na důkazní břemeno musí respektovat praktické možnosti a nelze je konstruovat jako požadavek na matematickou přesnost (nezpochybnitelnou prokazatelnost, absolutní jistotu). Při zjišťování skutkového stavu podle okolností věci postačuje různá míra pravděpodobnosti a soud se ztotožňuje s ustálenými závěry, že při dokazování událostí dávno minulých je adekvátní mít za prokázané to, co je v souladu s dostupnými (byť kusými) důkazy a odpovídá běžné praxi – tedy že i na starých fotografiích s nízkým rozlišením (popřípadě mapách) patrné komunikace nacházející se ve volném terénu nebyly omezeny v přístupu veřejnosti, byť plnou jistotu o stanovisku tehdejších vlastníků mít nelze. Tím ovšem nebylo vyloučeno, aby žalobce v řízení poukazoval na takové okolnosti (a dokazoval je), z nichž omezení užívání plyne. Důkazní břemeno k takovým nepravděpodobným variantám skutečného stavu však nesl v situaci, kdy důkazy spíše nasvědčují obvyklému veřejnému užívání, právě on.

K vymezení konkrétního koridoru veřejně přístupné účelové komunikace

161. Žalobce též zpochybňuje, že by trasa komunikace vymezená v grafické příloze napadeného rozhodnutí odpovídala podkladům rozhodnutí, jež nadto podle něj nebyly dostatečné, a namítá, že není respektován požadavek minimalizace zásahu do jeho práv (proporcionality).

162. K těmto požadavkům soud konstatuje, že jsou do značné míry protichůdné. Zajisté je třeba odmítnout představu žalobce, že by za trasu veřejně přístupné účelové komunikace měla být považována trasa jím nově vytvořená vytlačením cesty z jejího původního průběhu. Žalobce se totiž nemůže dovolávat ve svůj prospěch okolností, jež nastaly v důsledku jeho nezákonného jednání. V § 19 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích se jasně uvádí, že veřejně přístupné účelové komunikace bez vozovky je zakázáno poškozovat takovým způsobem, že se tím znemožní jejich obecné užívání. Stejně tak podle § 29 odst. 2 téhož zákona lze pevnou překážku umístit na pozemní komunikaci (veřejně přístupnou účelovou komunikaci) pouze na základě povolení silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Policie České republiky.

163. Řádně zjištěným skutkovým stavem, pokud jde o trasu komunikace, je tudíž určení jejího průběhu před rokem 2017, kdy žalobce uvedl, že cestu vytlačil dále od svého domu. Z hlediska faktického stavu je koridorem cesty přitom její reálná šířka, v níž byl pozemek slovy žalobce „rozježděn“, tedy klidně v celé šíři 9, či dokonce 12 metrů, jak ve svých vyjádřeních žalobce zmiňoval. Že terén cesty nesplňoval případné technické normy či kvalitativní požadavky na podobu stavby pozemní komunikace, je zcela nerozhodné. Tento stav bylo možné odvodit právě z leteckého snímku z listopadu 2015 použitého žalovaným a verifikovat co do západní hranice cesty shodou s nepočetnými fotografiemi ukazujícími stav na počátku prvotních zásahů žalobce, byť ty již vyvolávají pochyby o tom, zda se komunikace v původní trase opravdu až tak ostře zařezávala na východní straně do příkrého svahu – tento zářez se na fotografiích jeví být poměrně čerstvý, a proto je vhodnější právě využití leteckého snímku z předchozího roku.

164. Na druhou stranu je zde ovšem právě požadavek přiměřenosti zásahu do žalobcova vlastnického práva. I když žalobce vlastnické právo nabyl omezené veřejnoprávním institutem obecného užívání cesty, nelze v situaci, kdy s omezením vlastnického práva již nesouhlasí, bezdůvodně trvat na vymezení hranic komunikace plně v souladu s faktickým stavem, nevyžaduje-li to nezbytně veřejný zájem spjatý s institutem veřejně přístupné účelové komunikace – tedy nezbytná komunikační potřeba vlastníků přilehlých pozemků. S ohledem na konfiguraci vjezdu do garáže žadatele, která vznikla ještě v době nezpochybňovaného dopravního užití žalobcových pozemků, se přitom nabízela jen taková trasa, která se držela u západní hranice dřívějšího průběhu komunikace, kterou ostatně využívá podle shromážděných fotografií v dolní části i sám žalobce. Jestliže přitom pro zachování průjezdu k výše položeným pozemkům či pro veřejnost dostačuje podle přesvědčení žalovaného šíře cesty 2,5 m, resp. v zatáčce 3 m, není na soudu, aby to v kontextu nyní podané žaloby zpochybňoval, neboť je zjevné, že žalobce pro případ deklarace veřejně přístupné účelové komunikace usiluje o její co nejmenší rozsah. Zvolená šíře je skutečně minimalistická, pokud jde o průjezd osobních automobilů, přičemž z pohledu zemědělské techniky (žalobce v dokládaných podáních psal i o průjezdu traktoru, což v kontextu využití výše položených pastvin a polí nemůže být překvapivé) by mohla být dokonce nedostatečná. V takovém stavu tedy žalovaný zcela správně v mezích žalobcových pozemků přistoupil k zúžení deklarovaného koridoru veřejně přístupné účelové komunikace na šířku, jež byla podle něj nezbytná. Žalobcovy námitky přitom nesměřují k tomu, že by pro průjezd automobilů postačovala komunikace ještě užší, přičemž z fotografií (leteckých i přímo z místa) jednoznačně plyne, že komunikace nesloužila jen pěším.

165. Žalovaný tedy adekvátně zohlednil úkol obecně vytčený NSS v bodě 37 rozsudku ze dne 17. 12. 2021, č. j. -68: „Bylo tedy na silničním správním orgánu, aby na základě získaných podkladů (fotografie, mapy katastru nemovitostí, vyjádření účastníků řízení a dalších osob, místní šetření aj.) přesně specifikoval (případně i za využití geometrického plánu), kde přesně daná komunikace na dotčených pozemcích vede. Za tímto účelem měl využít primárně právě umístění vyjetých kolejí na jednotlivých pozemcích. Pokud přitom takové určení umístění účelové komunikace na některých pozemcích nebylo možné (k tomu viz tvrzení stěžovatele, že jeho pozemky jsou rozježděné po celé své výměře), měl silniční správní orgán využít další ukazatele – např. nutnou šíři pro účelné a bezpečné využívání komunikace, umístění případných přírodních překážek, vyjádření osob danou cestu využívajících atp.“

166. Žalovaný vyšel z leteckých snímků, aby následně vyhledal důležité orientační body a následně jimi proložil křivky ohraničující veřejně přístupnou účelovou komunikaci vymezenou uvnitř hranic skutečně využívaného koridoru před zásahy žalobce, přičemž přitom zohlednil nutnou komunikační potřebu osob, jež se oprávněně spoléhají na veřejným právem garantované právo obecného užívání pozemní komunikace.

167. Soud má tedy za to, že žalovaný dostál požadavkům kladeným na něj judikaturou. Pro úplnost soud dodává, že žalovaný měl v tomto směru určitou míru volnosti ve své úvaze. Pokud by např. výslechy svědků zjistil, že se v dané části trasy nikoliv výjimečně musela míjet vozidla, mohl by vymezit komunikaci i v určitém místě jako širší tak, aby byla zachována možnost míjení vozidel (výhybna). Mohl by přitom přihlédnout i k rozšíření komunikace žalobcem na jeho pozemcích více na východ, neboť rozšířit komunikaci žalobce mohl (ne však ji bez patřičného povolení zúžit či jinak vyloučit z užívání stávající průběh trasy). Vždy by však správní orgán musel zvažovat, zda vymezení takového širšího prostoru je v mezích původně užívané trajektorie komunikace a je racionálně odůvodněno potřebami dosavadních uživatelů cesty z hlediska praktického využití jako nezbytné.

168. To, že bude muset žalobce odstranit postavený plot s bránou, nepovažuje soud za nikterak překvapivé. Byly totiž zřízeny v rozporu s § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Stejně tak bude muset případně strpět případné úpravy svých pozemků ve vymezeném koridoru nezbytném pro zachování veřejně přístupné účelové komunikace – jak již bylo řečeno, nikdy totiž nedisponoval právem vyloučit z jejich užívání třetí osoby v rozsahu trasy veřejně přístupné účelové komunikace. S takovým obecným užíváním je přitom spojena i nutnost strpět nezbytné úpravy terénu, pokud se jich někdo ujme, byť samozřejmě není nijak limitováno jeho právo se k případným stavebním činnostem vyjádřit. S ohledem na žalobcem tvrzené ohrožení jeho domu ostatně bylo namístě, aby se nezbytných úprav ujal případně sám, ale až po nezbytném projednání a odsouhlasení silničním správním orgánem, který by samozřejmě musel přihlížet k problémům, jež žalobci působily srážkové vody, a měl by podpořit řešení, které by při zachování funkčnosti veřejně přístupné účelové komunikace zároveň bránilo poškozování majetku žalobce. Nad rámec velmi omezeně aplikovatelných případů krajní nouze žalobce nemohl s ohledem na dotčený veřejný zájem do pozemní komunikace zasahovat jen tak o své vůli.

169. Pro úplnost soud dodává, že považuje za krajně nepravděpodobné, že by si žalobce nebyl vědom toho, že před jeho domem probíhá veřejnosti přístupná pozemní komunikace, už když dům kupoval. Ostatně, nasvědčovala tomu žalobcem namítaná „rozježděnost“ pozemků, i jejich samotný tvar a návaznost na komunikaci pokračující ke dvěma dalším domům a množství pastvin, popř. polím a lesu.

170. Pokud jde o žalobcovy odkazy na judikaturu NSS, konkrétně na rozsudky ze dne 24. 5. 2018, č. j. -60, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. -64, ty nejsou přiléhavé. NSS v nich totiž netvrdí, že není možné odhlížet od stavu dotčených pozemků v době rozhodování. NSS uvádí, že je třeba tento stav zohledňovat tehdy, když předtím cesta prokazatelně pokojně vyšla z užívání. „Vytlačování cesty od baráku“ ocelovými pruty s provazy a hromadami nepořádku bez schválení silničním správním úřadem rozhodně takovým přirozeným a pokojným vývojem není.

171. Konečně k tvrzené deklaraci trasy komunikace „středem“ žalobcových pozemků je třeba odmítnout právě toto tvrzení jako manipulativní a míjející se s realitou. Lze poukázat na zákres, jenž je součástí rozhodnutí žalovaného, jehož podkladem je katastrální mapa. Ani v nejmenším se nedá hovořit o tom, že by veřejně přístupná účelová komunikace vedla středem žalobcových pozemků či „středem dvora“, neboť o takovém dvoře se dalo hovořit jen v případě pozemku p. č. XCH, na nějž žalobce sjížděl z cesty zabírající převážnou část pozemků p. č. XA a XB. Na jejich východní straně žalobce s výjimkou úzkého pozemku p. č. XG (dle leteckých snímků sloužícího spíše jako pastvina nijak nesouvisející s jeho rodinným domem) žádné nemovitosti nemá. Píše-li tedy žalobce o dvoru, pak nemůže jít o trasu středem, ale o komunikaci lemující okraj takového dvora.

Nezohlednění jednání o soukromoprávním řešení situace

172. Žalobce konečně namítá, že správní orgány nezohlednily jeho snahu o soukromoprávní řešení situace, zejména jednání s obcí.

173. Soud poznamenává, že spor o existenci veřejně přístupné účelové komunikace se táhne již minimálně od roku 2017, kdy žadatel podal žádost o její určení. Na to, aby se účastníci (zejm. žalobce, žadatel a obec, kteří se řízení od počátku účastní) soukromoprávně dohodli, měli tedy téměř 9 let. Sám žalobce ostatně tvrdí, že od roku 2015 nabízel dotčeným osobám řadu variant soukromoprávního řešení, které nebyly akceptovány. Soukromoprávní řešení zajišťující nutnou komunikační potřebu tedy v době rozhodování žalovaného neexistovalo. Je přitom evidentní (a s ohledem na přístup žalobce nerespektujícího své veřejnoprávní povinnosti i pochopitelné), že na konkrétní podobě a trase komunikace se účastníci neshodnou a další vyčkávání by ze strany správních orgánů hraničilo s naprostou naivitou a až „vydíráním“ účastníků (dokud se sami nedohodnou, úřad ve věci nerozhodne). Takový postup by samozřejmě popíral zásadu rychlosti ( ).

174. Žalobce ani nemůže ostatním účastníkům vnutit, aby s ním celou věc řešili soukromoprávní cestou (a to nejlépe tak, jak by to jemu samotnému vyhovovalo). To odporuje základnímu principu autonomie vůle, který je soukromému právu vlastní. V situaci, kdy po dobu desítek let existoval určitý právní stav, kdy pozemek byl jako (účelová) komunikace bezplatně používán, lze pokus vlastníka o uzavírání nájemních smluv (či jiných ujednání s cílem vyloučit právo obecného užívání) s jednotlivými vlastníky cestou obsluhovaných nemovitostí i podle ÚS charakterizovat jako nepřístojný, až nemravný (srov. bod 26 nálezu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. ). Bylo proto na správních orgánech, aby celou věc již konečně finálně a autoritativně vyřešily.

Argumentace podjatostí oprávněné úřední osoby

175. V průběhu jednání soudu žalobce uplatnil nové důkazní návrhy k s cílem prokázat, že žalovaný při posouzení rozhodných okolností pro formulaci výroku napadeného rozhodnutí mohl být nezákonně ovlivněn a vycházet z jiných hledisek, než předpokládají základní zásady správního řízení. Soud nicméně v tomto směru musí uvést, že se jedná o novou argumentaci, která nebyla uplatněna v žalobě v zákonem stanovené žalobní lhůtě. Pokud by z textu žaloby bylo vůbec možné (velmi vstřícně, neboť zmínka žalobce byla v podstatě jen popisem jeho procesní aktivity ve správním řízení a konstatováním nespokojenosti s posouzením žalovaného a soudu) dovodit, že žalobce namítá v řízení před soudem podjatost oprávněné úřední osoby, ta byla na str. 3, kde se nachází jediná zmínka na toto téma, spojována výhradně s tím, jak žalovaný o shromážděných podkladech uvážil, tedy s obsahem jeho rozhodnutí a v něm obsaženou argumentací. Takové okolnosti však důvodem podjatosti již ze své povahy být nemohou. Žádné skutkové tvrzení o nepatřičném ovlivnění úřední osoby přitom nebylo v žalobě v této souvislosti zmíněno. Pro opožděnost se tedy takovými otázkami, představujícími zcela nový skutkový rozměr jen okrajově zmíněné podjatosti, soud nemohl zabývat ( věta třetí ), neboť by tím porušil procesní práva žalovaného a osob zúčastněných na řízení. Související důkazní návrhy (rozhodnutím žalovaného o odmítnutí žádosti o informace a žádostí o sdělení podrobností, již by soud adresoval vyšetřujícímu policejnímu orgánu) proto soud zamítl.

176. Pro úplnost nicméně soud podotýká, že pokud by se ukázalo, že vydání napadeného rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, žalobce by mohl z tohoto důvodu požádat (pokud by tak neučinil sám žalovaný) podle o obnovu řízení ve lhůtě běžící ode dne nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, aniž by nutně musela být splněna podmínka stanovená v odst. 1 zmíněného ustanovení, že zjištěné okolnosti odůvodňovat jiné řešení v rozhodnutí posuzovaných otázek.

177. V soudním řízení správním nicméně platí zásada nyní již výslovně formulovaná v , že k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost, popřípadě správnost rozhodnutí, se nepřihlíží. Jinými slovy, i kdyby se teoreticky oprávněná úřední osoba nechala nezákonnými metodami přesvědčit k vydání rozhodnutí (např. by si nechala přislíbit úplatek za to, že rozhodne v souladu se zákonem, či až teprve po nepatřičné mimoprocesní domuvě by se nechala přesvědčit k jinému než původně zamýšlenému řešení, jež však původně neodpovídalo zákonem předpokládanému výsledku), ani taková procesní vada by soud neopravňovala ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodné je, zda je výrok napadeného rozhodnutí ve výsledku souladný s objektivním právem a zakládá se na řádně zjištěném skutkovém stavu. V tomto směru přitom lze konstatovat, že žalobce v podané žalobě adresoval prakticky všechna rozhodná hmotněprávní kritéria pro posouzení vzniku, popř. zániku veřejně přístupné účelové komunikace, takže soud se všemi rozhodnými otázkami pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace zabýval a neshledal přitom v obsahu napadeného rozhodnutí žádnou nezákonnost (jdoucí k tíži žalobce). Z obsahu správního spisu je přitom patrné, že žalobce měl v průběhu správního řízení tu nejširší možnost uplatnit veškeré dostupné důkazní návrhy, jimiž se žalovaný zabýval, a buď tyto důkazy byly provedeny, a jak soud ověřil, též řádně vyhodnoceny, anebo bylo nastíněno, proč takový důkaz jako pro věc nevýznamný v souladu se zákonem nemusel být proveden. Soud tedy dospívá k závěru, že i kdyby se snad prokázala žalobcova neurčitá tvrzení o nepřípustné mimoprocesní komunikaci oprávněné úřední osoby žalovaného se žadatelem či městským úřadem, na zákonnost napadeného rozhodnutí by to dle všeho nemohlo mít vliv. Dokazování k této otázce by tudíž pro účely posouzení zákonnosti výroku napadeného rozhodnutí bylo nadbytečné a na výsledku řízení by nic nezměnilo.

Závěr a náklady řízení

178. Soud shrnuje, že neshledal důvodným žádný ze žalobních bodů. Proto žalobu podle zamítl.

179. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

180. Třetím výrokem soud rozhodl v souladu s ve znění účinném do 31. 12. 2025 (viz čl. XI bod 2 ) tak, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soud neuložil žádnou povinnost a ani nebyl dán důvod k přiznání náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 3. září 2026

Mgr. Ing. Petr Šuránek v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.