Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 206/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.Š., zastoupené JUDr. L.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č.j. -38 a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 1999, zn.: PÚ 1125/92/2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č.j. -38, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu, pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 1999, zn.: PÚ 1125/92/2, vydané podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatelka není vlastnicí specifikovaných pozemků v k.ú. Ř. Současně navrhla zrušit i uvedené správní rozhodnutí.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v a násl. d ("Listina"), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a y ("Ústava"), zejména tím, že Městský soud v Praze hodnotil provedené důkazy extrémně a s prvky libovůle v její neprospěch tak, že jeho skutková zjištění o způsobu přechodu nemovitostí na stát a rozsahu účastníků (povinné osoby) jsou zcela mimo zákonné zásady hodnocení důkazů ve smyslu ust. a souvisejících nálezů Ústavního soudu. Namítla i zásah do práva zakotveného v y, který odůvodnila tvrzením, že stát v rozhodném období převzal pozemky bez právního důvodu na základě neexistující kupní smlouvy, případně smlouvy od počátku absolutně neplatné, a tudíž napadeným rozsudkem jí v podstatě bylo odňato vlastnické právo, aniž by měla nárok na jakékoliv náhradní plnění. Stěžovatelka nesouhlasí zejména se zjištěním soudu, že pozemky přešly na stát na základě kupní smlouvy a trvá na tom, že pozemky přešly na stát převzetím bez právního důvodu. Poukázala na znalecký posudek, z něhož plyne závěr o pravděpodobnosti, že sporný podpis není pravým podpisem A.T., původní vlastnice, a na skutečnost, že v restitučním řízení nebyl předložen originál kupní smlouvy, ani nebyl nalezen ve sbírce listin katastru nemovitostí. Správnímu soudu vytkla, že řádně nezjišťoval okruh povinných osob a nevyhověl její žádosti, doložené neschopenkou, o odročení jednání,.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že u ústního jednání byl přítomen právní zástupce stěžovatelky, který přednesl námitky proti napadenému správnímu rozhodnutí, a tudíž její osobní přítomnost nebyla nutná. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že původní vlastnice kupní smlouvu nepodepsala a že tato kupní smlouva je neplatná i z dalších důvodů, poukázal na to, že vedle podpisu prodávající je na kopii kupní smlouvy založené ve správním spise i podpis další přítomné osoby. Skutečnost, že originál předmětné kupní smlouvy nebyl dohledán, dle jeho názoru nemůže bez dalšího znamenat, že taková smlouva nebyla uzavřena. Taková situace je vzhledem k uplynutí doby od uzavření kupní smlouvy představitelná a i v jiných restitučních řízeních se často vychází pouze z kopií příslušných dokladů. I když podle vyjádření znalce, předloženého stěžovatelkou, je pravděpodobné, že podpis na kupní smlouvě není podpisem prodávající A.T., soud dospěl k závěru, že toto odborné vyjádření nemůže být rozhodujícím aspektem pro posouzení věci, zejména s přihlédnutím k časovému rozdílu mezi podpisem kupní smlouvy a srovnávacího materiálu. V daném případě je třeba vycházet z toho, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku kupní smlouvy. Pokud stěžovatelka v řízení o opravném prostředku poukazovala na další aspekty, podle kterých by měla být kupní smlouva neplatná, zde má soud zato, že ani pozemkový úřad ani soud v řízení dle hlavy třetí části páté není oprávněn k posuzování platnosti či neplatnosti smlouvy podle . V tomto řízení lze zkoumat pouze to, zda je dán některý z restitučních titulů, u kupní smlouvy se pak musí jednat o uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Existuje-li tedy kupní smlouva a na jejím základ došlo k převodu nemovitosti do vlastnictví státu (toto vyplývá i z evidence nemovitostí), je třeba z této skutečnosti vycházet. Má-li stěžovatelka zato, že taková kupní smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti, rozporu se zákonem a nesplnění obligatorní podmínky projevů vůle účastníků na téže ě, může se určení neplatnosti domáhat soudní cestou u příslušného soudu. Z takového důvodu však nelze dovozovat, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Pokud se týká označení povinné osoby, soud vycházel z dokladů založených ve správním spise. Z uvedených důvodů má zato, že v daném případě nedošlo k porušení y a že tedy ústavní stížnost nebyla podána důvodně.

Magistrát hl.m., pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. a správní spis pozemkového úřadu, zn. PÚ 1125/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Městského soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny správním orgánem a obecným soudem, a snaha stěžovatelky dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v y, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Lze plně akceptovat názor obecného soudu, že stěžovatelce, pokud tvrdí, že šlo o neplatnou smlouvu, nic nebránilo ani nebrání domáhat se vyslovení neplatnosti v civilním řízení, tedy nikoliv v řízení restitučním. V tomto směru lze tedy ústavní stížnost dokonce považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání dostupných právních prostředků k prosazení tvrzených práv stěžovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2001