Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4018/2017

28 Cdo 4018/2017-243

USNESENÍ

O. P.

, M., proti žalovanému

T. M.

, M., zastoupenému JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, o zaplacení 98.358 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2016, č. j. -211, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. -158, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 98.358 Kč (výrok I.), v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 36.642 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Procesní strany byly spoluvlastníky tří pozemků v katastrálním území M.; součástí jedné z těchto nemovitostí byl přitom i dům č. p.. V období od dubna 2013 do dubna 2015 žalovaný, jehož spoluvlastnický podíl dosahuje toliko výše 10/16, dotčené nemovitosti užíval, maje v řečeném domě uskladněny své osobní věci, naopak žalobkyně od února 2014 nemovitosti volně využívat nemohla, neboť jí žalovaným nebyly navzdory její žádosti vydány klíče. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pokud jde o užívání sporných objektů do 31. 12. 2013, a , (dále jen „o. z.“), posuzoval-li období od 1. 1. 2014. Na straně žalovaného bylo možné dovodit vznik bezdůvodného obohacení od února 2014 do dubna 2015, v němž žalobkyni zcela vyloučil z užívání společných věcí, a je tudíž povinen vydat náhradu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému. Ve vztahu k období od dubna 2013 do ledna 2014 naopak žaloba nebyla shledána důvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni jakkoli bránil v užívání vzpomínaného majetku, což se promítlo do zamítavého výroku rozhodnutí.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. -211, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil ve výrocích IV. i V. a částečně též ve výroku III., v němž jinak prvoinstanční rozhodnutí potvrdil (výrok I.), k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku přikročil též ve výroku I. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud po částečném zopakování dokazování aproboval zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný v roce 2010 nabyl podíl 8/16 na sporných nemovitostech od svého právního předchůdce darem a téhož roku odkoupil podíl 2/16 od svých sourozenců. Soud vzal za prokázané, že žalovaný měl nemovitosti zcela ve své dispozici, neb od nich držel klíče, jinou osobu pověřil péčí o ně a skladoval ve zmíněném domě své věci. Žalovaný tím nastoupil do faktického stavu užívání nemovitostí po svém právním předchůdci, jenž rovněž neumožňoval využití společného majetku spoluvlastníkům. Po nabytí spoluvlastnických podílů nedal žalovaný žalobkyni nikterak najevo, že by již nemovitosti nebyly předmětem jeho výlučného užívání, naopak jí volný přístup k nim znemožňoval. Vzhledem k absenci dohody mezi spoluvlastníky o užívání společných věcí lze za těchto okolností dovodit vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, nadužívajícího sdílené hodnoty nad rámec svého podílu na nich.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, v němž se předně táže, zda pro konstatování nadužívání nemovitosti spoluvlastníkem postačuje zjištění, že od ní vlastní klíče, skladuje v ní své věci a péčí o ni pověří třetí osobu. Dále klade otázky, zdali lze učinit závěr o užívání věci nad rámec podílu na základě skutečnosti, že byla nadužívána předchozím spoluvlastníkem, a konečně jestli je nový spoluvlastník povinen ostatní podílníky vyzvat, aby začali společnou věc užívat. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud shora nastíněné problémy (jež považuje za judikaturou dosud neřešené) posoudil nepřiléhavě. Správně měl totiž učinit závěr, že žalovaný dům č. p. neužíval, poněvadž v něm nebydlel a sám fakt, že měl ve své dispozici klíče, jeho užívání neimplikuje (klíče ostatně žalobkyni vydal ve chvíli, kdy jej o to na podzim 2015 požádala); pověření třetí osoby péčí o nemovitosti pak bylo v zájmu obou spoluvlastníků a umístění věcí v objektu zajisté nepřesahovalo rámec jeho spoluvlastnického podílu.

Žalovaný dále namítal, že jej nelze pokládat za spoluvlastníka užívajícího věci nad rámec podílu jen proto, že se tohoto nadužívání dopouštěl jeho právní předchůdce; pojem „nastoupení do fakticity užívání“ nepokládá dovolatel za smysluplný. Konečně pak nesouhlasí s tezí implicitně dovozenou odvolacím soudem, dle níž měl po svém vstupu do postavení spoluvlastníka zjišťovat vůli ostatních spoluvlastníků k užívání společné věci a vybízet je k tomu, aby nemovitosti počali užívat, zvláště pokud je ani žalovaný sám neužíval, toliko od domu držel klíče. Vzhledem k předeslaným skutečnostem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného však žádnou podobnou otázku neskýtá.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, dohody spoluvlastníků nebo rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním rozhojnila jeho majetková sféra, podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , a ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. ). Naznačený úsudek se přitom jeví plně uplatnitelným i v režimu právní úpravy obsažené v § 2991 a násl. o. z., kterou soudy nižších stupňů přiléhavě (srovnej § 3028 odst. 1 a 3 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ) aplikovaly na tvrzené užívání společné věci bez právního důvodu nad rámec spoluvlastnického podílu po 1. 1. 2014.

Rovněž je setrvale judikováno (a ani tomuto právnímu závěru rekodifikace soukromého práva na platnosti neubrala), že za neoprávněného uživatele věci, nabývajícího majetkový prospěch, se pokládá i subjekt, jenž bez účinného právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora například tím, že měl nemovitost uzamčenu a přístupnou jen pro sebe, respektive pro svou potřebu, bez zřetele k okolnosti, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. ). Podaný výklad se přitom prosazuje také při řešení sporů mezi spoluvlastníky, neboť i zde je dovozováno, že ten ze spoluvlastníků, který má společné věci pod uzamčením a neumožňuje k nim ostatním přístup, se dopouští nadužívání předmětných statků (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. ). Bylo-li tedy soudy nižších stupňů zjištěno, že žalovaný měl ve své výhradní dispozici klíče umožňující užívání sporných nemovitostí a že je žalobkyni odmítal vydat, čímž ji fakticky vyloučil z jejich užívání (dovolatelem nadnesená okolnost, že je na podzim 2015 žalobkyni přenechal, jeví se pro řešený spor, v němž se menšinová spoluvlastnice domáhá náhrady za užívání v období do dubna 2015, irelevantní), aniž by jej k tomu opravňovala dohoda spoluvlastníků či jiný právní důvod, lze jejich závěr o vzniku bezdůvodného obohacení v majetkové sféře dovolatele označit za plně konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to bez ohledu na míru, v níž dům č. p. 2968 (potažmo související pozemky) žalovaný fakticky využíval, kupříkladu umístěním svých osobních věcí.

Pakliže dovolatel dále směřuje svou kritiku proti poznámce odvolacího soudu, že „nastoupil do faktického stavu užívání nemovitostí v celém rozsahu po právním předchůdci“, nelze ani této jeho výtce přisvědčit, poněvadž dotčená zmínka obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku zajisté nemá naznačovat, že by žalovaný byl pokládán za výlučného uživatele společných nemovitostí jen proto, že je obdobným způsobem užíval již jeho právní předchůdce, nýbrž zjevně pouze odráží závěr, že dle provedeného dokazování sporné věci od okamžiku vstupu do postavení spoluvlastníka užíval, čímž kontinuálně navázal na předchozí nadužívání daného majetku jeho právním předchůdcem. Ani v tomto bodě tudíž nevyvstává žádná právní otázka, jež by naplňovala kritéria

Konečně pokud jde o otázku, zdali měl žalovaný iniciovat jednání se žalobkyní jako druhou spoluvlastnicí ohledně způsobu využití společných objektů, nemíní dovolací soud formulovat žádnou obecnou normu týkající se nezbytného postupu většinového spoluvlastníka, může však podotknout, že není nikterak nepřiměřenou představa, že ten, kdo společnou věc užívá výlučně, by měl zajistit své postavení sjednáním dohody se zbývajícími spoluvlastníky, případně přijetím platného rozhodnutí dle principu majorizace. Pakliže dovolatel oproti tomu klade důraz na aktivitu vyloučených spoluvlastníků, sluší se pro účely posuzované kauzy vyzdvihnout, že dle konstantní judikatury z hlediska povinnosti spoluvlastníka, který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně, či do jaké míry mu bylo v užívání společné nemovitosti bráněno (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. , popřípadě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. ). I kdyby žalobkyně po část rozhodného období zřetelně neprojevovala svůj nesouhlas se způsobem užívání nemovitostí žalovaným, správnost závěrů odvolacího soudu by takové zjištění neohrožovalo, neboť, jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , v občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a z pouhé nečinnosti tacitně udělené přivolení zásadně dovozovat nelze.

Ve světle shora uvedeného nemohl dovolací soud než dovolání žalovaného odmítnout jako nepřípustné ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 6. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu