Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1602/2015

28 Cdo 1602/2015

U S N E S E N Í

S. F.

M. F.

, zastoupené Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10,

o

zaplacení 66.275,50 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2014, č. j. -92, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.936,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Nováka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. -59, uložil žalované zaplatit žalobci částku 66.712,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce a žalovaná byli v období od května 2011 do dubna 2013 spoluvlastníky domu v katastrálním území O., každý se spoluvlastnickým podílem ve výši jedné ideální poloviny, tuto nemovitost však užívala toliko žalovaná a její syn V. F., který tak činil na základě jejího souhlasu. Poněvadž nebylo doloženo sjednání jakékoli dohody mezi účastníky řízení o užívání spoluvlastněného objektu, dovodil soud, že žalovaná bez právního důvodu dům užívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž na úkor žalobce nabyla bezdůvodné obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a žalobě proto vyhověl.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. -92, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil co do částky 66.275,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 437,- Kč s příslušenstvím jej ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ve skutkovém i právním náhledu na předmětnou kauzu ztotožnil s okresním soudem, na rozdíl od něj pouze posoudil jako důvodnou námitku započtení pohledávky žalované vyplývající z toho, že sama platila daň ze společné nemovitosti, což se promítlo do měnícího výroku II. rozhodnutí krajského soudu. Pokud jde o samotný žalobcem uplatňovaný nárok, pokládal odvolací soud za vhodné akcentovat, že jelikož se užívání sporné budovy V. F. odvíjelo od souhlasu žalované a zároveň nebylo prokázáno uzavření dohody spoluvlastníků, jíž by bylo užívání domu upraveno, užívala žalovaná řečenou věc bez právního důvodu v rozsahu větším, než by odpovídalo jejímu spoluvlastnickému podílu, pročež je povinna vydat žalobci peněžitou náhradu, jejíž výše se odvíjí od hladiny obvyklého nájemného.

Tento rozsudek ve výrocích I., III. a IV. napadla žalovaná dovoláním, namítajíc existenci Nejvyšším soudem dosud neřešené právní otázky. Touto otázkou je, zda jí mohla vzniknout povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané užíváním nemovitosti nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, pakliže se užívací právo V. F., jenž daný objekt obýval spolu s ní, odvozovalo ještě z doby, kdy byl druhým spoluvlastníkem stavby jeho otec, bývalý manžel žalované, který následně svůj spoluvlastnický podíl převedl na žalobce. Dovolatelka pokládá za stěžejní, že žalobce poté, co se stal spoluvlastníkem věci, jasně neprojevil nesouhlas s dalším užíváním domu V. F. I když představuje bezdůvodné obohacení jistý objektivní stav, má žalovaná za to, že aby jí vzešla povinnost vydat majetkový prospěch nabytý nadužíváním společné věci, musela by mít povědomost, že se na něčí úkor obohacuje. Pokud jí nebylo známo, že nový spoluvlastník s dosavadním režimem užívání stavby nesouhlasí, nelze dovodit, že by měla žalobci vydat náhradu za užívání věci třetí osobou. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce, který se obšírně argumentačně vypořádal s jeho obsahem a navrhl je odmítnout, případně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované nicméně přípustným ve smyslu citovaného ustanovení není.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyslovil názor, že umožní-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka užívání společné věci třetí osobě (aniž by zde bylo platné rozhodnutí spoluvlastníků přijaté podle principu majorizace či rozhodnutí soudu ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák., srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. ), vzniká opomenutému spoluvlastníkovi proti spoluvlastníkovi, který svůj podíl na věci nadužíval tím, že ji přenechal do dispozice třetí osoby, právo na vydání bezdůvodného obohacení (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. ), ledaže nadužívající spoluvlastník prokáže existenci smlouvy, která jej opravňuje k bezúplatnému užívání společného objektu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. ). Vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované by tedy v kontextu řešené kauzy mohl být vyloučen především tehdy, bylo-li by dokázáno, že žalobce s realizovaným způsobem užívání domu souhlasil, respektive že přistoupil na dohodu, podle níž mohla žalovaná vzpomínanou nemovitost užívat (a to eventuálně i tím, že ji přenechá jinému subjektu) bezúplatně. Námitka dovolatelky, že žalobce po nabytí spoluvlastnického podílu jasně neprojevil svůj nesouhlas s užíváním stavby jí a jejím synem, ovšem ke zpochybnění správnosti napadeného rozsudku nepostačuje, neb v občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a z pouhé nečinnosti tacitně udělené přivolení bez dalšího dovozovat nelze (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. ). Stejně tak upozorňuje-li dovolatelka bez bližší argumentace na skutečnost, že V. F. předmětnou budovu počal užívat ještě v období předcházejícím okamžiku, kdy se žalobce stal spoluvlastníkem této věci, nedává tím Nejvyššímu soudu příležitost, aby právní posouzení odvolacího soudu zhodnotil jako nepřiléhavé, jelikož svými úvahami nijak nevyvrací závěr, že byl pro přítomnost řečené osoby ve sporném objektu určující její souhlas, což ostatně představuje otázku primárně skutkovou, a tudíž nezpůsobilou založit přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že je bezdůvodné obohacení judikaturou konstantně traktováno jako objektivní stav, jenž co do svého vzniku zásadně není ovlivněn subjektivními okolnostmi, mezi něž se na straně obohaceného řadí dobrá víra, respektive absence povědomí o tom, že získává na úkor ochuzeného majetkový prospěch (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. , popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. ), postrádá právní význam též námitka, že žalované nebylo zřejmé, že se dopouští užívání domu nad rámec svého spoluvlastnického podílu, v důsledku čehož se jí dostává bezdůvodného obohacení k tíži druhého spoluvlastníka (obdobně viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. ).

Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud dovolání v souladu s , větou první, odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.780,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.936,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu