Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1617/2011

U S N E S E N Í

Ing. K. H.

1) K. M.

,

a

2) Ing. D. M.

,

zastoupeným Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15,

o zaplacení 405.120,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2010, č. j. -109, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. října 2009, č.j. -69, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 396.135,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), řízení co do částky 8.985,- Kč zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III); současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce a RNDr. I. H. byli podílovými spoluvlastníky domu č.p. 1453 v Praze 10, kat. území Strašnice (dále jen „dům“), každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné poloviny; ve spoluvlastnickém vztahu setrvávali až do 17. března 2008, kdy došlo ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ačkoli mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena dohoda o užívání společné věci (domu), byt nacházející se v druhém nadzemním podlaží domu Dr. H. přenechala do užívání žalovaným, kteří v něm od 1. 3. 2005 „občas“ bydleli.

Žalobce žádá po žalovaných coby faktických uživatelích jednoho z bytů v domě peněžní náhradu za prospěch získaný tímto užíváním (tj. vydání bezdůvodné obohacení; , , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), za dobu od 1. 3. 2005 do zrušení podílového spoluvlastnictví (tj. do 17. 3. 2008). Zjištěné skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť předmětný byt užívali se souhlasem tehdejší podílové spoluvlastnice Dr. H. a pokud tato spoluvlastnice užívala nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu – při absenci dohody spoluvlastníků o užívání společné věci dle obč. zák. – může být pouze ona (nikoliv žalovaní) zavázána vydat žalobci takto získané bezdůvodné obohacení ( , a obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaní užívali byt v druhém nadzemním podlaží domu se souhlasem podílové spoluvlastnice Dr. H. a tvrdí, že její souhlas s užíváním bytu žalovanými v řízení prokázán nebyl. Ovšem i pro případ jeho udělení jej žalobce pokládá za absolutně neplatný právní úkon, neboť jej spoluvlastnice domu udělila žalovaným bez jeho svolení. Dovozuje, že žalovaní užívali byt bez právního důvodu a jsou proto oběma spoluvlastníkům povinni vydat takto získané bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Závěr odvolacího soudu, že předmětný byt žalovaní užívali nikoliv svévolně, ale že jim jej do užívání přenechala podílová spoluvlastnice domu Dr. H., je zřetelně závěrem skutkovým, nikoliv právním (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav). Zpochybňuje-li tudíž žalobce tento závěr odvolacího soudu, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci, ačkoliv dovolací důvod podle žalobci k dispozici není.

Žalobcem položená právní otázka, zda je jako jeden z podílových spoluvlastníků oprávněn žádat po žalovaných coby po třetích osobách peněžitou náhradu za užívání (části) společné věci, je judikaturou dovolacího soudu bezezbytku řešena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněný pod C 6245 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že pokud jeden ze spoluvlastníků uzavřel bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, kterou umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není „opomenutý“ spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl „nadužíval“ (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 261 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; rozsudek ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 11/2004; nebo rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. ).

Citovaný právní názor se evidentně prosadí i ve věci nyní posuzované, kdy žalovaní byt užívali se svolením spoluvlastnice domu Dr. H. Otázka platnosti úkonu, na jehož základě se tak dělo, může být významná toliko ve vztahu mezi jeho účastníky a nic nemění na závěru, že žalobce coby „opomenutý“ spoluvlastník se náhrady může domáhat toliko vůči druhé spoluvlastnici, a to v rozsahu, v němž tato spoluvlastnice svůj spoluvlastnický podíl „nadužívala“, a to kupř. i tím, že jeho užívání umožnila třetím osobám (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 14. června 2010, sp. zn. ).

Nejde-li v dané věci o řešení otázky platnosti úkonu, na jehož základě jeden z podílových spoluvlastníku umožnil žalovaným užívání bytu, jsou bezcenné námitky žalobce, jež se k této otázce váží, včetně judikatury, na kterou v dovolání poukazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , a ); tato judikatura – řešící otázky týkající se hospodaření se společnou věcí – se shora citovanou judikaturou o bezdůvodném obohacení v kolizi očividně není.

Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. „ “ je pak chybou ryze písařskou, je-li jinak evidentní, že jde o rozsudek vydaný Nejvyššímu soudem téhož dne pod spisovou značkou „ “ (v němž jsou řešeny tytéž otázky, kterou jsou určující i pro rozhodnutí této věci).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované – není rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2012

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu