Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 165/2019

28 Cdo 165/2019-187

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

1) hlavní město Praha

, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a

2) Česká republika – Státní pozemkový úřad

, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti

městské části Praha – Čakovice

, IČO: 00231291, se sídlem v Praze 9, náměstí 25. března 121, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. -156, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. -156,

se zrušuje

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. -119, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. XYv katastrálním území XY (dále též jako „předmětný pozemek“ či jen „pozemek“) je druhá žalovaná (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) a o poplatkové povinnosti prvního žalovaného a vedlejší účastnice (výrok IV).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, církevní právnická osoba, uplatnil nárok na vydání nemovitých věcí podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), včetně předmětného pozemku, jenž je historickým církevním majetkem a žalobci (jeho předchůdci) byl odňat bez náhrady „v důsledku revize první pozemkové reformy a zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)“, podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 3. 1948, č. j. 26626/48IX/R31. K předmětnému pozemku je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní (resp. triplicitní) vlastnictví, ve prospěch žalobce, prvního žalovaného a druhé žalované, přičemž řízení u pozemkového úřadu bylo přerušeno do vyjasnění vlastnických poměrů. První žalovaný byl jako vlastník pozemku zapsán s odkazem na prohlášení starosty obce (městské části Praha – Čakovice) ze dne 18. 5. 1998 a nabytí věci podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Podmínky pro tento přechod, dovozovaný z ustanovení , podle závěru soudu prvního stupně nebyly naplněny (obec, resp. příslušná městská část s předmětnými pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona fakticky nehospodařila) a vlastnické právo první žalovaný nemohl nabýt ani později vydržením (pro nedostatek dobré víry, potažmo oprávněné držby). Vlastníkem pozemku je tak druhá žalovaná – Česká republika, která pozemek, jenž byl původně církevním vlastnictvím, nabyla shora popsaným postupem, tj. odnětím bez náhrady církevní právnické osobě. S ohledem na majetkový zájem církve v restitučním řízení soud prvního stupně dovodil i naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a jeho věcnou legitimaci k podání určovací žaloby, jíž posoudil jako žalobu na určení práva podle .

K odvolání prvního žalovaného a odvolání vedlejšího účastníka na straně žalovaných Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. -156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod body I a IV, jimiž bylo rozhodnuto o věci samé a o poplatkové povinnosti označených účastníků (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výrocích II a III o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Také odvolací soud vycházel z názoru, že podaná žaloba nenaplňuje podmínky žaloby podle , jelikož nesměřuje ke zpochybnění platnosti převodu vlastnického práva pro rozpor s tam uvedenými blokačními ustanoveními, tedy s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „ “), či ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 Sb. (dále jen „zákon o půdě“). S ohledem na majetkový zájem žalobce na vydání předmětného pozemku podle v rámci již iniciovaného restitučního řízení, v němž je řešena otázka, je-li pozemek ve vlastnictví povinné osoby, odvolací soud přisvědčil i těm závěrům soudu prvního stupně, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva státu ve smyslu , neboť požadovaným určením „dojde k posílení jeho právního postavení ve správním řízení“. Nedůvodnými odvolací soud shledal i námitky odvolatelů kritizující posouzení, že nebyly splněny podmínky přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle , včetně odvolacím soudem přijatého závěru o rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení. Soudu prvního stupně pak přisvědčil i v otázce absence dobré víry, potažmo nemožnosti nabytí vlastnického práva vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání první žalovaný (dále též jako „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (dovolatelem vymezených) otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje závěr, že žalobce má na požadovaném určení práva naléhavý právní zájem ve smyslu , je-li existence naléhavého právního zájmu spatřována ve vyřešení otázky, jež má být řešena v již dříve zahájeném řízení o vydání věci. Přitom dovolatel namítá, že naléhavý první zájem na určení vlastnického práva druhé žalované mohl by být dán toliko tehdy, pokud by bylo prokázáno, že předmětný pozemek bude žalobci vydán, tedy že jsou pro jeho vydání splněny veškeré podmínky podle ; takové závěry však odvolací soud nečiní a v tomto směru ani žalobce všechny relevantní skutečnosti netvrdil. Dovolatel má za to, že k podání určovací žaloby není žalobce ani aktivně věcně legitimován, neboť i podle ustálené rozhodovací praxe může být legitimace církevní právnické osoby k podání žaloby na určení vlastnického práva státu založena toliko za podmínek uvedených v , jehož smyslem bylo právě překlenutí dosud konstatované absence věcné legitimace církevních právnických osob k podávání určovacích žalob; podmínky stanovené tímto ustanovením však podle názoru dovolatele nebyly naplněny, neboť v souzené věci žalobce zpochybňuje přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle , tedy nikoliv převody učiněné v rozporu s blokačními ustanoveními nebo zákona o půdě, na něž ustanovení dopadá. I podle ustálené soudní praxe tzv. blokační ustanovení chránící původní církevní majetek nikterak nebránila přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí dle Konečně dovolatel napadá i ten závěr odvolacího soudu, že nebyly prokázány skutečnosti o přechodu předmětného pozemku do jeho vlastnictví, namítaje, že soud nesprávně rozložil důkazní břemeno mezi účastníky řízení a učinil tak nesprávný závěr, že relevantní skutečnosti v tomto směru nebyly prokázány, byť k nim dovolatel odkazoval i na čestné prohlášení starosty obce, jehož pravdivost nebyla vyvrácena. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu (při současné změně rozsudku soudu prvního stupně) změněn tak, že se žaloba zamítá, event. aby dovolací soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník na straně žalovaných se připojil k námitkám dovolatele a jím učiněnému dovolacímu návrhu na zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (prvním žalovaným, účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem vyžadované povinné náležitosti ( ).

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (otázka legitimace církevní právnické osoby k podání žaloby o určení vlastnického práva v případě, kdy nebyly splněny podmínky přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí stanovené ), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné z důvodů dále uvedených.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci žalobce (církevní subjekt) – žalobou podanou po účinnosti – požaduje určení vlastnického práva státu k nemovitostem, opíraje uplatněný požadavek o majetkový zájem na vydání nárokovaného pozemku, jenž je současně předmětem u pozemkového úřadu již vedeného řízení o vydání zemědělských nemovitostí (jež je přerušeno) a k němuž je do katastru nemovitostí zapsáno duplicitní (triplicitní) vlastnictví; přitom žalobce tvrdí, že je nositelem restitučního nároku na vydání věci (dle ) a že předmětný pozemek je ve vlastnictví státu (druhé žalované), nikoliv ve vlastnictví obce (prvního žalovaného), která sice nabytí vlastnického práva (jeho přechod ze státu) pro sebe dovozuje ze , avšak podmínky pro tento přechod nemá žalobce za naplněné.

Zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a registrovaným náboženským společnostem, je upraveno (srov. též předmět jeho úpravy a jeho základní účel, vyjádřený i v ustanovení tohoto zákona), jenž patří k restitučním předpisům, které jsou svou povahou předpisy zvláštní (leges specialis) a nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení (ve smyslu obecné zásady

lex specialis derogat generali

); k tomu přiměřeně srov. např. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb., či obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , vydaný již v poměrech ).

Podle může oprávněná osoba podat u soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením

, o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením

§ 29 zákona

o půdě; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Podle oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v .

Podle povinnou osobou je a) Pozemkový fond České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnost vykonává Státní pozemkový úřad; srov. ), b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v .

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného zákona o půdě (či ), nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ) na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení namítat nejen porušení a , nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle

Jinými slovy, oprávněné osoby ve smyslu ustanovení jsou legitimovány k podání žaloby podle rovněž v situaci, kdy nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. ). Uvedený názor vychází z logického předpokladu, že nemovitosti, jež z majetku České republiky nepřešly do vlastnictví obce podle , zůstaly ve vlastnictví státu a takový majetek, při splnění dalších zákonem stanovených předpokladů (pozitivních i negativních) mohl by být předmětem naturální restituce podle (k tomu srov. i vymezení povinných osob podle ).

Prezentované závěry nejsou nikterak v rozporu ani s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž se odkazuje i v podaném dovolání a jíž Nejvyšší soud aproboval majetkoprávní převody či přechody učiněné v souladu s příslušnými ustanovením tehdy platných právních předpisů, včetně (byly-li podmínky pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce vskutku splněny); viz např. rozsudek ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. .

Žaloba podle přitom není určovací žalobou ve smyslu , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (počínaje 1. 1. 2014 jde o ustanovení ), nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. ).

Uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů (coby leges specialis), zde v režimu (včetně eventuelní žaloby o určení vlastnického práva státu coby povinné osoby podle cit. zákona) v zásadě nepřekáží ani duplicita zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ; obdobně z oblasti jiných restitučních předpisů např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je zřejmé, že neobstojí právní posouzení věci, při němž odvolací soud dovozuje předpoklady přípustnosti žaloby o určení vlastnického práva státu, podané církevní právnickou osobou s ohledem na její majetkový zájem na vydání majetku (předmětného pozemku) podle , z obecných předpisů (z ustanovení , zkoumaje pak naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení), aniž by se však – i s ohledem na relevantní ustanovení , jehož aplikaci nesprávně vyloučil – zabýval tím, zda je žalobce k podání žaloby o určení vlastnického práva státu vskutku legitimován, tedy zda je oprávněnou osobou ve smyslu [tedy krom toho, že jde o původní majetek církve ( ) a že je žalobce zahrnut do výčtu osob podle zákona (jde o právnickou osobu zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve podle ), zda je naplněna i podmínka majetkové křivdy v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v cit. zákona]. Ačkoliv i v tomto směru zejména soud prvního stupně jisté závěry již činí (aniž by však jím učiněná zjištění o utrpěné majetkové křivdě s určitostí také právně kvalifikoval a podřadil některému z restitučních titulů vypočtených v zákona a zasadil majetkovou křivdu do rozhodného období, tj. do období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; srov. ), ani tyto závěry pak odvolací soud – patrně i v důsledku nesprávného právního posouzení o povaze podané žaloby a jí uplatňovaného nároku – již patřičně neprověřil.

Naproti tomu relevantní v dané fázi řízení, i se zřetelem k rozsahu dovolacího přezkumu (ten je možný nikoliv pro vady skutkových zjištění, nýbrž toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k tomu srov. , jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nejsou námitky dovolatele, jež se pohybují v rovině soudy učiněných skutkových zjištění a upínají se k těm závěrům odvolacího soudu, že nebyly prokázány rozhodné skutečnosti (zejm. fakticita hospodaření) k přechodu předmětného pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle (skutečnosti o přechodu pozemku podle jiných ustanovení aplikovaného předpisu žalovaní ani netvrdí).

K samotné otázce rozložení důkazního břemene v daném typu sporu lze pak rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. ), s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává názor, že každá procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dále viz též Macur, J.

Důkazní břemeno v civilním soudním řízení

. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31 a 38, případně Lavický, P.

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním

. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 144–145). V kontextu přechodu majetku na obce dle pak z této generálně platné zásady vyplývá, že ve sporu o určení trvajícího vlastnického práva státu k věci, jako jejíž vlastník je v katastru nemovitostí zapsána obec, je to právě řečená knihovní vlastnice, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutečností předvídaných v hypotéze právní normy obsažené v posledně citovaném předpisu, od níž odvíjí svůj vlastnický status (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. , viz též nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. ). Žalující církevní právnická osoba pak nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu ke skutečnostem zakládajícím její oprávnění podat návrh ve smyslu ustanovení , tedy zejména ke skutečnostem týkajícím se jejího statusu coby oprávněné osoby ( ), včetně skutečností o povaze majetku jako původního majetku církve ( ) a naplnění majetkové křivdy v rozhodném období ( , ).

Ze shora uvedeného nicméně vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení a že odpověď na otázky přípustnosti žaloby a legitimace k jejímu podání je třeba hledat toliko v obecných předpisech, tedy zejména v ustanovení , v jehož důsledku se odvolací soud nezabýval dalšími naznačenými okolnosti podmiňující důvodnost takové žaloby, není správné a dovolací důvod podle byl tudíž naplněn.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně všech výroků závislých na napadeném rozhodnutí ve věci samé (srov. ), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu