Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1688/2020

28 Cdo 1688/2020-262

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2019, č. j. -150, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. -90, částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, ze dne 15. 12. 2015, č. j. SPU645582/2015/NM, sp. zn. SP 12574/2014-571102, tak, že žalobci vydal pozemek parc. č. 723/3 v katastrálním území Malé Hoštice – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 766/37 v katastrálním území Malé Hoštice (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (proti výrokům II. a III.) i účastnice řízení (proti výroku I.) rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. -150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (žalobci) podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “). Soudy nižších instancí konstatovaly, že předmětný pozemek, jenž tvoří součást zemědělské plochy, není v současnosti dotčen existující nebo zamýšlenou veřejně prospěšnou stavbou a ani veřejně prospěšným opatřením. Uplatnění tvrzení účastnice řízení o konfiskaci předmětného pozemku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), pak odvolací soud shledal v rozporu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), upravujícím zásadu neúplné apelace.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, popřípadě pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že ve vztahu k předmětnému pozemku byly naplněny podmínky výlukového ustanovení , jelikož nárokovaný pozemek je zatížen veřejným užíváním z důvodu na něm situovaných tras cyklostezek. Namítá, že v důsledku vydání předmětného pozemku bude žalobci v rozporu s účelem naturální restituce podle navráceno toliko holé vlastnictví k odňaté nemovitosti, neboť konkrétní okolnosti případu brání ve výkonu vlastnického práva v celém jeho rozsahu a v užívání daného pozemku způsobem odpovídajícím účelu restituce dle V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. (zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, jenž se s ohledem na zásadu neúplné apelace nezabýval otázkou konfiskace předmětného pozemku žalobci podle dekretu č. 12/1945 Sb., potažmo restituční výlukou dle ustanovení Účastnice řízení má totiž za to, že ve svém odvolání nepředkládala nová skutková tvrzení a důkazní návrhy, jak dovodil odvolací soud, nýbrž zpochybňovala právní závěry soudu prvního stupně, jež byly založeny na skutkovém stavu zjištěném správním orgánem. Navrhla, aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce vyjádřil nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž zdůraznil, že vydání předmětného pozemku nebrání žádná překážka dle Podotkl, že tvrzení účastnice řízení o trasách cyklostezek nacházejících se na předmětném pozemku nemá oporu ve skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně. Dále upozornil, že námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce nebyla uplatněna včas, pročež se odvolací soud touto výtkou nemohl v souladu s ustanovením zabývat. Nadto ve své podrobné argumentaci označil názor účastnice řízení o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce za nesprávný, neboť majetek žalobce nikdy nebyl konfiskován. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné pro řešení právní otázky, zda předmětný pozemek je dotčen překážkou pro jeho naturální restituci spočívající v zatížení pozemku veřejným užíváním, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že překážkou vydání pozemku dle může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v ustanovení mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , nebo dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. ). O takový případ jde zejména tam, kde je nemovitost veřejným statkem, tedy je-li např. dotčena institutem veřejného užívání, jako např. veřejné prostranství nebo účelová komunikace, kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. , jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz).

V dané souvislosti sluší se znovu připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle níž ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jejich účel (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. ), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí a jednotlivé výlukové důvody je třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. ). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení ), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež převzal i odvolací soud (viz bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), totiž na rozdíl od mínění dovolatelky vyplývá, že předmětný pozemek je součástí zemědělské plochy a není dotčen jakoukoli existující či územním plánem zamýšlenou veřejně prospěšnou stavbou ani žádným veřejně prospěšným opatřením. Vzhledem k uvedeným skutkovým závěrům, z nichž nevyplývá existence tras cyklostezek na předmětném pozemku, pak nevyvolává pochybnosti o věcné správnosti napadeného rozhodnutí ani úvaha odvolacího soudu týkající se výkladu a aplikace restituční výluky v případě, je-li nemovitost zatížena veřejným užíváním.

V posuzované kauze tedy nelze přesvědčivě usuzovat, že by se účastnici řízení při vydání předmětného pozemku dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitosti náležející k veřejnému prostranství, a tudíž postrádá přiléhavost poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. .

Přípustnost dovolání ovšem zakládá námitka obsahově vymezující důvod přípustnosti dovolání odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, „zda vymezení odvolacího důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu [ ], popřípadě odvolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [ ], ve vztahu k závěru o postavení žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení a [a existenci výlukového důvodu upraveného v ustanovení ] může být uplatněním nových skutečností (důkazů) v rozporu s ustanovením

V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srovnej a ). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení “ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění ustanovení účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo.

Dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení , větě třetí, a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení , jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. ).

Uvedené principy, jimiž se řídí posuzování procesních přednesů či podání účastníků řízení z hlediska zachování takových zásad civilního (sporného) řízení, jakými jsou koncentrace řízení a neúplná apelace, se prosadí i v řízení podle části páté , v níž je zásada koncentrace řízení explicitně vyjádřena v ustanovení , a zásada neúplné apelace je aplikovatelná skrze ustanovení Uplatnitelné jsou tak i závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež potřebu rozlišovat mezi procesní aktivitou účastníka řízení spočívající v přednesu skutkových tvrzení a plnění důkazní povinnosti na straně jedné a aktivitou obsahově definovatelnou jako vyjádření či námitky ke skutkovým či právním závěrům na straně druhé reflektují.

Ve světle výše podaného výkladu proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že dovolatelka v odvolání uplatnila v rozporu s ustanovením novou skutečnost spočívající v tvrzení o konfiskaci předmětného pozemku podle dekretu č. 12/1945 Sb., a tudíž i o naplnění výlukového důvodu obsaženého v ustanovení V situaci, kdy soud prvního stupně z rozhodnutí správního orgánu „vzal za svá skutková zjištění, na základě kterých Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství splňuje podmínku oprávněné osoby, o existenci skutečností, které vedly k majetkové křivdě podle zákona o MVC v rozhodném období ………“ (viz bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a dále dovodil, že „není sporu o tom, že žalobce je oprávněnou osobou …….“ (viz bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pak nelze přehlédnout, že odvolací námitka dovolatelky o nesprávném posouzení aktivní legitimace žalobce je vedena kritikou správnosti zjištěného skutkového stavu, který soud prvního stupně převzal od správního orgánu, tedy i důvodu (a časového okamžiku) odnětí vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku státem, a na to navazujícím nesouhlasem s právním posouzením věci z hlediska naplnění některého z restitučních důvodů ve smyslu ustanovení

Ostatně, již správní orgán se variantou konfiskace majetku žalobce, popřípadě jeho právního předchůdce, tedy i předmětného pozemku, podle dekretu č. 12/1945 Sb., respektive dekretu č. 108/1945 Sb., v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně zabýval, a fakt, že se soud prvního stupně bez dalšího se závěrem o spáchání majetkové křivdy ve smyslu ustanovení v rozhodném období ztotožnil, nic nemění na tom, že skutečnosti vážící se k naplnění restitučního důvodu v řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo již před nastoupením účinků koncentrace řízení (vyplývaly ze skutkových zjištění učiněných správním orgánem) a i bez případné procesní aktivity účastníků řízení mohly být předmětem dokazování [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. – „Není vyloučeno, aby v řízení podléhajícím zákonné koncentraci (v řízení podle části páté ve smyslu ) soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově totožného ustanovení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. )“].

Dovolací soud proto uzavírá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (při aplikaci ustanovení ) odvolacím soudem byl dovolatelkou uplatněn po právu.

V dalším řízení bude třeba, aby se odvolací soud zabýval postavením žalobce jako aktivně legitimovaného subjektu v kontextu ustanovení , neboť dovolatelka jako povinná osoba ve smyslu ustanovení (srovnej rovněž ustanovení , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), „vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v “. Rozhodné období je přitom vymezeno ustanovením (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990). Sluší se uvést, že dovolací soud se postavením žalobce jako oprávněné osoby aktivně legitimované v poměrech řízení o určovací žalobě ve smyslu ustanovení již zabýval (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. ).

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve výše vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení , a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku I. zrušit ( ) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej věta první, a , část věty před středníkem, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 6. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu