Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2709/2021

28 Cdo 2709/2021-779

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Z. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2020, č. j. -702, takto:

Dovolání

se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 8. 12. 2020, č. j. -702, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 11. 2019, č. j. -571, ve znění opravných usnesení ze dne 25. 5. 2021, č. j. -767, a ze dne 4. 8. 2021, č. j. -774, ve výroku I. o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY vymezeného geometrickým plánem, č. 6985-4165/2019 vyhotoveným společností Geodézie Kolín s. r. o., IČO 06626475, pro rozdělení pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, a pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, vše u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a ve výroku IV. zrušil a věc mu vrátil

k dalšímu řízení; v dalším ve výroku I. o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY vymezeného geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku, č. 385-4168/2019 vyhotoveným společností Geodézie Kolín s. r. o., IČO 06626475, pro rozdělení pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, pozemků parc. č. XY a XY zapsaných na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, vymezeného geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku, č. 213-4167/2019 vyhotoveným společností Geodézie Kolín s. r. o., IČO 06626475, pro rozdělení pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, obec XY, pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obci XY vymezených geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku, č. 2581-4169/2019 vyhotoveným společností Geodézie Kolín s. r. o., IČO 06626475, pro rozdělení pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY a pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vše u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, potvrdil

s tím, že výše restitučního nároku žalobkyně uspokojeného vydáním těchto náhradních pozemků činí 1.155.930 Kč.

Proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a byla určena výše uspokojení restitučních nároků žalobkyně, podala žalovaná dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávního právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v nepřiměřenosti závěrů ke splnění podmínek oprávněnosti náhradové žaloby, nepřiměřenosti závěru o dlouhodobé marné snaze a nepřiměřenosti závěru o liknavosti a svévoli žalované“ tím, že „kladl k tíži žalované pasivitu žalobkyně, přestože nebyla zapříčiněna způsobem ocenění jejích restitučních nároků, ale subjektivní preferencí žalobkyně získat ve veřejných nabídkách pouze náhradní pozemky situované v lokalitě, ke které se váží zájmy její rodiny, nebo dokonce získat náhradní pozemky mimo veřejné nabídky“ (v tomto ohledu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , a na usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. ). Dále dovozuje přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. ), neboť pominul, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY „může být vyloučen z převodu dle , o Státním pozemkovém úřadu, (i) pro jeho určení k zastavění územním plánem obce; v tomto ohledu sdělení stavebního úřadu ze dne 6. 2. 2018 výslovně zmiňuje územní plán obce XY (ÚPD, územně plánovací dokumentaci) - viz ÚPD XY - veřejně prospěšná stavba komunikace“. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje též v řešení otázky „zda je pro soud v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalující oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu části pozemku vymezené geometrickým plánem podmínkou dělitelnosti pozemku a převoditelnosti jeho oddělené části souhlas stavebního úřadu a žalované coby vlastníka tohoto pozemku s jeho rozdělením, nebo zda jsou tyto souhlasy v tomto typu řízení nepotřebné či nahrazené vyhovujícím rozsudkem soudu“, kterou by měl dovolací soud „posoudit jinak“. V tomto ohledu uvedla, že řešení otázky dělení pozemků zvolené odvolacím i dovolacím soudem je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , což se v dané věci týká pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY; tím odvolací soud porušil na úkor stavebního úřadu princip dělby moci a na úkor žalované právo na ochranu vlastnictví. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího v napadené části výroku II. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně v obsáhlém a podrobném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně zamítnuto pro nedůvodnost. Mimo jiné poukázala na to, že námitka žalované o nepřiměřenosti závěru o její liknavosti a svévoli při uspokojování restitučního nároku žalobkyně je lichá, jelikož jsou jí známa rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci rodiny XY, která jsou ustálena v závěrech o charakteru odňatých pozemků a potažmo výši restitučních nároků, jakož i v závěru o liknavosti a svévoli ze strany žalované (žalobkyně poukázala zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. ) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené v , dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR - dále jen „Fond“), jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad, může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (který je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce - Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž soudy obou stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobkyně, navzdory její aktivitě, resp. aktivitě její právní předchůdkyně, jež svůj restituční nárok uplatnila již v roce 1991, přičemž žalovaná (resp. Fond) bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy obou stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ).

S ohledem na výše uvedené nelze tudíž přisvědčit ani těm námitkám žalované, že úvahy soudů obou stupňů stran aktivního přístupu žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jenž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace žalované, jež omezenou účast žalobkyně ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jejím subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jí preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byla žalobkyně v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitována) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími žalovanou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Fondu) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).

Ke stejným závěrům o liknavosti a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně dospěl ostatně dovolací soud i v dalších svých rozhodnutích týkajících se týchž účastníků řízení, citovaných již žalobkyní ve vyjádření k dovolání (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. , a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Fondu (respektive žalované) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz výše již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést pozemkovou náhradu za oprávněné osobě nevydaný zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Fondu, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. . Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná (Fond) postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (od 1. 1. 2013 ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. , a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to například, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. ), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ). Nelze přitom přijímat paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí. Při posouzení otázky funkční provázanosti pozemků pak nutno vždy brát v potaz konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ); dovolacímu přezkumu přitom podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy soudů nižších stupňů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ).

Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, považoval-li za vhodný žalobkyní požadovaný náhradní pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, pakliže v řízení bylo zjištěno z územního rozhodnutí Městského úřadu v Kolíně, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 27. 8. 2004, čj. výst. 892/04/Pe, že stavební úřad vydal rozhodnutí o umístění stavby „XY“(14 bytových domů, 16 viladomů, 28 izolovaných rodinných domů, 12 řadových rodinných domů, chráněné bydlení pro seniory, obslužné komunikace, vodovod, splašková kanalizace, dešťová kanalizace, STL plynovod, elektrorozvody NN + telekomunikační rozvody Českého Telecomu a.s., veřejné osvětlení), která bude provedena na pozemcích p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY. Z toho plyne, že označený pozemek tímto rozhodnutím dotčen nebyl, a že tak není důvod, aby jako náhradní nebyl převeden žalobkyni, je-li dle zjištění soudů ve vlastnictví státu a právo hospodaření k němu vykonává Státní pozemkový úřad, a bylo-li dále ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše (č. 760-190/2018) zjištěno, že jde o pozemek zemědělský (ornou půdu), který je užíván jako součást většího, sloučeného, hospodářského celku, jež se dle územního plánu nachází v zastavitelném území obce, v kategorii „obytná území - čistá“ (a jeho hodnota činí 58.000 Kč).

Dovolatelkou formulovaná otázka, kterou by měl dovolací soud „posoudit jinak“ než doposud, jež by podle jejího mínění měla zakládat přípustnost dovolání, kritéria stanovená v nesplňuje, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani nespočívá, jelikož ji odvolací soud neřešil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. , v němž zdůraznil, že dovolání není podle přípustné, jestliže dovolatel jako jeho důvod přípustnosti dovolacímu soudu předestírá otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

Již nad rámec nepřípustného dovolání k této otázce lze jen dodat, že právní posouzení otázky přípustnosti vymezení části pozemkové parcely (pomocí geometrického plánu) za účelem uspokojení restitučního nároku žalobkyně napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , jímž byly se zaměřením na výklad § 82 odst. 3 stavebního zákona rozvinuty závěry přijaté dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu právě se zřetelem na argumentaci obsaženou v odůvodnění dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. , a ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. ). Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. , na základě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. , překonal právní názor vyjádřený v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , a dospěl k tomuto závěru: „Rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle d“.

Protože dovolání žalované není podle přípustné, Nejvyšší soud je odmítl ( a 2 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak soud rozhodne v konečném rozhodnutí ( , a část věty před středníkem ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 11. 2021

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu