Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4144/2018

-758

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. května 2018, č. j. -688, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.

II. Dovolání žalované

se

odmítá

.

III. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.678,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 21. června 2017, č. j. -558, ve výroku pod bodem I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY, v rozsudku identifikovaných i s použitím připojeného geometrického plánu, se zpřesněním („v tom správném znění“) co do označení žalované (jako České republiky – Státního pozemkového úřadu) a s korekcí údajů o hodnotě převáděných pozemků potažmo zbylé výše dosud neuspokojeného restitučního nároku, uvedených v článku II písm. c/, resp. třetím odstavci článku IV dohody o vydání předmětných pozemků (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.

Zatímco žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu toliko ve výroku pod body II a III, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, žalovaná dovoláním brojí zejména proti rozhodnutí ve věci samé, předestírajíc dovoláním otázky hmotného a procesního práva, jež považuje za řešené napadeným rozsudkem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. otázek, jež by měly být „nově vyřešeny“ (z čehož žalovaná usuzuje na splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ).

Se zřetelem k ustanovení bodu 2. článku II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“), neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost.

Jelikož žalobce vzal své dovolání (jež směřovalo toliko do nákladových výroků pod body II a III) za dovolacího řízení v plném rozsahu zpět, Nejvyšší soud řízení o žalobcem podaném dovolání zastavil (srov. 243c odst. 3 větu druhou ),

Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení ), neboť není přípustné.

V otázkách hmotného práva vymezených dovoláním žalované, vztahujících se k posouzení důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), na převod konkrétního pozemku mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě, se pak odvolací soud – v rovině prověřovaného právního posouzení věci – nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektujícím i judikaturu Ústavního soudu – srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.), vycházel-li z teze, že v případě liknavého postupu žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, kdy důvodnost takové žaloby (o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí vybraného pozemku do veřejné nabídky žalované, že takový postup (jímž oprávněná osoba střeží svá práva) nelze považovat za diskriminující ostatní oprávněné osoby a že za uvedených podmínek je tato žaloba oprávněné osobě k dispozici i za účinnosti nového ustanovení § 11a zákona o půdě (k řešení těchto otázek srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , nebousnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. ). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu – krom nálezů již shora citovaných – dále srovnej např. i nález ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. , nebo nález ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , či přiměřeně i důvody plenárního nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , uveřejněného pod č. 135/2018 Sb., ve věci zrušení tzv. druhé restituční tečky (z nějž současně vyplývá, že i po 30. 6. 2018 zůstal oprávněným osobám neuspokojený nárok na převod jiného vhodného pozemku zachován). I proto Nejvyšší soud neshledá důvody, pro které by se měl od dosavadní rozhodovací praxe odchýlit, tedy důvody k jinému „novému“ posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.

I v této věci pak jádro samotné dovolací argumentace nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že si žalovaná vůči žalobci (či jeho předchůdkyni) počínala liknavě (že soud v tomto směru nepřihlédl ke všem významným okolnostem, že jeho zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že nárok žalobce bylo lze v přiměřené době uspokojit zákonem předpokládaným mechanismem veřejných nabídek, že žalobce obchází daný systém a sleduje tím cíle spekulační namísto hospodářského využití nárokovaných náhradních pozemků; viz formulované otázky pod písm. A/, B/, C/ a D/ dovolání).

Ve své rozhodovací praxi dovolací soud konstantně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (dovolací soud není instancí skutkovou, přičemž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jiného dovolacího důvodu dle ). Při přezkumu právního posouzení věci, zda lze kvalifikovat postup žalované (jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku té či oné oprávněné osoby jako liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, se pak lze zabývat tím, nejsou-li úvahy soudu vystavěné na konkrétních, dovoláním nezpochybnitelných skutkových zjištěních nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). V tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu žádnými deficity netrpí (spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že uspokojení nároku, jenž svědčil již jeho právní předchůdkyni, se žalobce navzdory svému aktivnímu přístupu, kontrastujícímu s postojem žalované a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR, v přiměřené době domoci nemohl). Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) logicky nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).

Ve skutkových poměrech projednávané věci tak nejsou závěry odvolacího soudu v rozporu ani s judikaturou, na niž k daným otázkám odkazuje žalovaná v jí podaném dovolání.

Dovolání není přípustné ani pro řešení žalovanou formulované otázky (pod písm. D/ textu dovolání) vztahující se k posouzení, zda lze poskytnutím náhradního pozemku z vlastnictví státu uspokojit též nároky oprávněné osoby vůči státu na náhradu živého a mrtvého inventáře podle § 18a zákona o půdě (zde i dle dohody o vyčíslení tohoto nároku, uzavřené s oprávněnou osobou). K tomu z ustálené rozhodovací praxe srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. , z nichž se podává, že i v případě náhrad podle zákona o půdě, spočívajících v poskytnutí nemovitostí, byl již před účinností v zásadě uplatnitelný i postup podle zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven právě ustanovením zákona o půdě). I s touto rozhodovací praxí je tedy právní posouzení odvolacím soudem konformní.

Sluší se přitom připomenout, že k žalovanou předestřeným otázkám, uplatněným ve skutkově a právně obdobných kauzách týchž účastníků, se Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil ve svých předešlých rozhodnutích, a to se zcela shodnými závěry, k nimiž se hlásí i ve věci nyní posuzované věci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. , usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. , usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , kdy ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. ; dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. ).

Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani kritika právního posouzení odvolacího soudu, jde-li o otázku rozdělení pozemku geometrickým plánem pro účely jeho převodu jako náhradního pozemku oprávněné osobě, kterou zakládá dovolatelka na argumentaci, že dělení pozemku náleží podle , o územním plánování a stavebním řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), výlučně do kompetence stavebního úřadu, nikoliv soudu. Přitom však dovolatelka přehlíží nejenom ve věci učiněná skutková zjištění (viz podané a k důkazu provedené zprávy příslušných orgánů územního plánování o potřebě takového rozhodnutí), ale i samotné znění ustanovení , dle nějž se rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. ). Rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu ČR (České republice – Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu, podle , přičemž podle ustálené rozhodovací praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je pak také obecně v souladu s ustálenou soudní praxí, pokud soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, odkáže v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. ). V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné znalecky vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , v této souvislosti odkazující již na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. , uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tedy ani tato naposled žalovanou předestřená otázka, formulovaná pod písm. G/ textu dovolání, nemůže přípustnost dovolání založit.

Přestože pak žalovaná uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“, vůči výrokům o náhradě nákladů řízení již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , věty první a a koresponduje tomu, že procesní zavinění žalobce za (částečné) zastavení dovolacího řízení (ve vztahu k některým výrokům o nákladech řízení) se týká toliko marginální části tohoto řízení, zatímco dovoláním žalované, jež bylo odmítnuto jako nepřípustné, byl rozsudek odvolacího soudu napaden i v části týkající se výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé; proto je žalovaná povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž patří odměna advokáta ve výši 2.740 Kč za jeden účelně vykonaný úkon právní služby – vyjádření k dovolání žalované [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhrada hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 638,40 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

K obsahovým náležitostem stručného odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 1. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu