Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1324/2014

28

Cdo 1324/2014

ROZSUDEK

S. Ř.

, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčany, K Brusce 124/6, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024a/11, IČO: 01312774,

o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. -127, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. -127,

se

ve výrocích II a III

zrušuje

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2013, č. j. -71, uložil žalované uzavřít s žalobkyní smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, s obsahem uvedeným ve výrocích I, II a III rozsudku

(

pozemků parc.č. 1706/1 a parc.č. 1743/1 v katastrálním území U., v rozsahu vymezeném označeným geometrickým plánem coby nedílnou součástí rozsudku, a dále pak pozemku parc.č. 1793/2 v témže kat. území), k uspokojení restitučního nároku žalobkyně ohodnoceném částkou 2.324.486,- Kč. Přitom vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 4 odst. 2 písm. c/ zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), jež v letech 1991 a 1992 uplatnila právo na vydání pozemků, vlastněných jejím právním předchůdcem. O těchto jejích návrzích bylo příslušnými pozemkovými úřady rozhodováno v letech 1998 až 2004, se závěrem, že nárokové pozemky nelze oprávněné osobě pro zákonem stanovené překážky vydat, s tím, že za nevydané pozemky přísluší žalobkyni náhrada. Přes aktivní přístup žalobkyně a její účast v nabídkových řízeních, v nichž se ucházela o převod pozemků z veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR, zůstal její nárok co do částky 2.324.486,- Kč neuspokojen. Podle zjištění soudu prvního stupně se tak stalo i z důvodu omezené nabídky Pozemkového fondu ČR (předchůdce žalované) a okolnosti, že tento povinný subjekt při převodech pozemků dříve upřednostňoval i jiné než oprávněné osoby. I s přihlédnutím k době, po kterou zůstává nárok žalobkyně neuspokojen, označil soud postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároků za liknavý a diskriminační, kdy se žalobkyně coby oprávněná osoba může domáhat soudní ochrany a uspokojení nároku i převodem vhodných pozemků z vlastnictví státu nezahrnutých do veřejných nabídek (§ 11 odst. 2 a § 11a zákona o půdě).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. -127, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III – jde-li o bezúplatný převod pozemků parc. č. 1793/2 a 1743/1 (v rozsahu vymezeném označeným geometrických plánem) v kat. území U. – zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I). Ve výroku pod bodem II – v části o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1706/1, orná půda o výměře 39.819 m2 v kat. území U., a ve zbylé části výroku II – jde-li o geometrickým plánem č. 2878-25/2013 nově oddělený pozemek parc.č.1743/28 (orná půda o výměře 68.900 m2) – rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v uvedené části žaloba zamítá (výrok II); přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

O částečném zrušení rozsudku a zastavení řízení odvolací soud rozhodl poté, co žalobkyně vzala žalobu v uvedeném rozsahu se souhlasem žalované zpět ( ). Současně odvolací soud přihlédl k nové skutečnosti, totiž že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. října 2012, sp. zn. , jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2013, sp. zn. , bylo žalované uloženo uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu označených pozemků v katastrálním území B. o hodnotě 1.614.368,- Kč, v důsledku čehož se výše neuspokojeného nároku žalobkyně (o nějž jde i v tomto řízení) snížila na částku 710.118,- Kč. Uvedená okolnost vedla odvolací soud k závěru, že co do zbytku nároku nelze na žalobkyni již pohlížet jako na osobu, která je v uspokojení svých restitučních nároků „jakýmkoliv způsobem postupem státního orgánů diskriminována“. A to i s přihlédnutím k tomu, že právě z iniciativy žalované (jejího předchůdce) byl nárok žalobkyně „zvýšen“ (přeceněn), což odvolací soud hodnotil jako „vstřícný postup žalované“ (nikoliv jako plnění jeho zákonem stanovené povinnosti). Za této situace – pokračuje odvolací soud – by vyhovění žalobě bylo diskriminující právě ve vztahu k ostatním oprávněným osobám, jejichž nároky v takovém rozsahu zatím uspokojeny nebyly. Současně odvolací soud akcentoval i okolnost, že žalobkyně žádá převod pozemků v Praze, kde „převažuje počet restituentů nad reálnými možnostmi státu“, ačkoliv její neuspokojený nárok (jeho zbylá část) se odvíjí od nevydaných pozemků v okrese Strakonice, „kde se pozemky pro budoucí veřejnou nabídku k upokojení oprávněných osob podle zákona o půdě (právě) připravují“. Proto odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně může ucházet o převod pozemků z veřejné nabídky pozemkového úřadu, regulérním postupem podle zákona o půdě a že již nejsou naplněny podmínky pro výjimečné uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků do veřejných nabídek nezahrnutých.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem II, podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné podle ), tvrdíc, že se odvolací soud při posouzení relevantní hmotněprávní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ohlašujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ). V dovolání žalobkyně zpochybňuje posouzení, že postup žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) nelze kvalifikovat jako liknavý či prostý jakékoliv libovůle a diskriminace. Přitom se dovolává závěrů, jež Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. , v němž – dle názoru dovolatelky – nebyly relevantní skutečnosti naplněny zdaleka v takové míře, jako ve věci nyní posuzované. Z nich dovolatelka vyzdvihuje především pokračující prodlení žalované, svou aktivní účast v nabídkových řízeních i absenci veřejné nabídky pozemků v obvodu strakonického pozemkového úřadu. Tvrdí, že k „přecenění“ restitučního nároku došlo především z její iniciativy. Zastává názor, že závěry soudu prvního stupně obstojí i v konfrontaci s novou okolností o částečném uspokojení nároku. Domáhá-li se svých práv soudní cestou, nepokládá takový postup vůči ostatním oprávněným osobám za diskriminující. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 7 ; článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelkou označenou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci ( ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

) přijal a odůvodnil závěr, že „nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.“

K uvedené problematice se pak více vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. (uveřejněném též pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž uzavřel, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. ) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V posléze citovaném rozhodnutí reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo s účinností od 14. dubna 2006, , uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu ČR k převodu náhradích pozemků.

I s odkazem na konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. , a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. ), Nejvyšší soud také připomněl, že poskytování náhradích pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (

vigilantibus iura scripta sunt

).

Uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe odvolací soud v dané věci zohlednil v míře nedostatečné, nepřihlédl ke všem relevantních kritériím a oproti nim akcentoval hlediska, jež jsou méně právně významné.

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě i tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem vyplývá, že nárok žalobkyně – oprávněné osoby, jež se domáhá svých práv od roku 1992 (v případně některých z pozemků vlastněných jejím právním předchůdcem již od roku 1991) – nebyl dosud zákonem regulérním způsobem zcela uspokojen, a to navzdory aktivnímu přístupu žalobkyně, jež se v minulosti účastnila mnoha nabídkových řízení, v nichž se ucházela o převod pozemků z veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR). Přitom odvolací soud akceptoval i to, že významnou okolností spolupůsobící v tom, že nárok žalobkyně dosud nebyl uspokojen v plném rozsahu, byla nedostatečná veřejná nabídka pozemků k převodu z vlastnictví státu, jakož i dřívější postup Pozemkového fondu ČR, jenž před oprávněnými osobami (do jejichž okruhu patří též žalobkyně) upřednostňoval při převodech jiné osoby.

Toliko okolnost, že v průběhu řízení byl nárok žalobkyně z jisté části uspokojen, nemůže zvrátit závěry, že ohledně uspokojení zbylé části nároku zůstává žalovaná v prodlení (i zde srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , odkazující – při neexistenci zvláštních ustanovení v zákoně č. – na přiměřenou aplikaci ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů), tím spíše, k dalšímu částečnému uspokojení nároku došlo rovněž na základě podané žaloby, kterou se žalobkyně – při jinak trvající liknavosti žalované – domohla převodu pozemků (v kat. území Bohnice) do veřejné nabídky nezahrnutých. Tedy nikoliv cestou veřejné nabídky, o níž i odvolací soud uzavírá, že nadále potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry postrádá, jestliže v případě pozemků nabízených pražským pozemkovým úřadem „převažuje počet restituentů nad reálnými možnostmi státu“, zatímco v obvodu strakonického pozemkového úřadu (v němž ležely pozemky vlastněné předchůdcem žalobkyně) prozatím nejsou nabízeny pozemky žádné, jestliže se pozemky vhodné k zařazení do veřejné nabídky pozemkového úřadu (teprve) „připravují“.

V otázce diskriminace ostatních oprávněných osob při uplatňování práva na převod pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky (za situace, kdy žalobkyně přes svůj aktivní přístup nebyla ve svých nárocích zcela uspokojena a kdy dalšího částečného uspokojení nároku dosáhla právě cestou žaloby o přímý převod pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých) se pak závěry odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rozcházejí zcela očividně (srov. shora citované rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. a jím akcentovaný princip

vigilantibus iura scripta sunt).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a že okolnosti daného případu – jež nejsou zcela typické – mohou naplňovat předpoklady, za nichž lze nárok oprávněné osoby v případě prokázaného liknavého postupu pozemkového úřadu (dříve Pozemkového fondu ČR) uspokojit i převodem pozemku mimo veřejnou nabídku podle § 11a zákona o půdě.

V důsledku přijatých závěrů se pak odvolací soud již nezabýval ani tím, koresponduje-li hodnota žalobkyní požadovaných pozemků hodnotě restitučního nároku, a zda jde o pozemky, jejichž převodu k uspokojení nároku oprávněné osoby nebrání žádná překážka (zda jde i z tohoto pohledu o pozemky vhodné k převodu), a v tomto směru již neprověřil závěry soudu prvního stupně, jenž žalobkyni nárokované pozemky přiřkl. V dané souvislosti sluší se připomenout, že řízení o převod náhradního pozemku podle zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu , v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2009, sp. zn. ).

Proto Nejvyšší soud – neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu – rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem III, zrušil ( část věty za středníkem ) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věty první ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu