Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 293/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/1 la, Žižkov, Praha 3, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. -875, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2017 č. j. -834 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 10. 2016 č. j. -691, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a d (dále jen " ") a práva na ochranu vlastnictví dle y. Dále stěžovatelka poukázala na porušení a y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. napadeného rozsudku ze dne 6. 6. 2017 č. j. -834 potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 10. 2016 č. j. -691, jímž nahradil projev vůle stěžovatelky k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Uhříněves, obci hl. m. Praha, jako náhradního zemědělského pozemku za pozemky, jež nelze žalobci vydat ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o půdě"), a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle dohody o vyčíslení restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve znění dodatku ze dne 27. 11. 2013, podle zákona o půdě, ve výroku II. a III. rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním i krajským soudem. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, což odůvodnil tím, že k problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. , uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že "důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. )] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného". V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 , uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků.

3. Nejvyšší soud napadené usnesení dále odůvodnil tím, že v posuzované věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce (jeho matka) řádně uplatnila své restituční nároky již v roce 2001, že o nich bylo rozhodnuto až v roce 2012, kdy došlo k jejich definitivnímu vyčíslení, že žalobce již dopisem ze dne 21. 3. 2008 vyrozuměl Pozemkový fond ČR o tom, že po smrti jeho matky (zemřelé dne 18. 9. 2006), je jediným dědicem ze zákona, což doložil usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. a potvrzením o nabytí veškerého dědictví. Teprve ke dni 11. 7. 2012 byla stěžovatelkou vyčíslena hodnota restitučního nároku za nevydané pozemky, aby mohlo dojít k dodatečnému projednání dědictví po právní předchůdkyni žalobce. Žalobce se v důsledku uvedeného postupu stěžovatelky až do roku 2012 nemohl aktivně účastnit nabídkových řízení a po tomto datu učinil celkem osmnáct přihlášek do nabídkových řízení, avšak to již stěžovatelka nedisponovala dostatečným množstvím pozemků. Do roku 2014 se tak stěžovatelce nepodařilo uspokojit téměř polovinu uplatněných nároků žalobce. Soudy obou stupňů měly současně za prokázané, že struktura nabídky stěžovatelky neměla a nemá takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob a aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit nároky žalobce, že přestože žalobce řádně postupoval při výběrovém řízení ohledně pozemku ve Vinoři, podal nejvyšší nabídku a následně uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu, převodu požadovaného pozemku se nedomohl (neboť na základě výsledku soudního řízení nabyli práva na převod pozemku jiní oprávnění), a že žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok postupem přes veřejnou nabídku a zažádal o převod pozemků v k. ú. Kunštát u Orlického Záhoří, jeho žádost však byla stěžovatelkou nesprávně posouzena jako neplatná, přičemž tento závěr byl bez bližšího odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce. Za takto zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku stěžovatelky z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když stěžovatelka uvedeným (liknavým a svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila žalobci uspokojení jeho restitučního nároku.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní postup řízení a zopakovala i své právní argumenty z řízení před obecnými soudy. Poukázala zejména na to, že žalobce již byl téměř uspokojen ve svých nárocích a stěžovatelka plné své povinnosti při vyhlašování veřejných nabídek, nelze proto mechanicky převzít závěry soudů ohledně dřívějších žalob žalobce. Dále stěžovatelka rozporuje, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s její argumentací a se všemi otázkami, které mu předložila. Podle stěžovatelky je žalobci umožněno domáhat se více pozemků, než by odpovídalo jeho restitučnímu nároku. Nad to obecné soudy neprovedly test kvality nebo kvantity pozemků nabízených ve veřejných nabídkách.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že výtky stěžovatelky směřují do hodnocení skutkového stavu a zaujetí závěrů ohledně intepretace podústavního práva. Byť i stěžovatelka tvrdí, že se domáhá svých základních práv - práva na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví, jedná se v její ústavní stížnosti pouze o polemiku ohledně skutkového posouzení a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Žádný stěžovatelčin argument věc neposouvá do ústavní roviny.

10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu