Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2468/2013

28

Cdo 2468/2013

ROZSUDEK

H. P.,

zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, proti žalovaným

1. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a

2. V. P.,

zastoupené Mgr. Karlem Hostašem, advokátem se sídlem v Plzni, Máchova 29, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2013, č. j. -172, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2013, č. j. -172, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. května 2012, č. j. -137,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhá určení, že vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku je Česká republika, s odůvodněním, že smlouva o převodu sporné parcely uzavřená mezi účastníky na straně žalované podle , na jejímž základě k ní 2. žalovaná nabyla vlastnické právo, je absolutně neplatná, jelikož převod pozemku na 2. žalovanou byl proveden v rozporu s citovaným zákonem, jakož i interním předpisem 1. žalovaného, a to v situaci, v níž nebyly splněny podmínky pro převod pozemku přímým prodejem bez veřejné nabídky. Přitom tvrdí, že splňuje všechny podmínky pro převod sporného pozemku do svého vlastnictví, a proto se domáhá zmíněného určení, aby mohla podat žádost u 1. žalovaného.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25. května 2012, č. j. -137, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že Česká republika (v jejímž zastoupení spravuje pozemek Pozemkový fond ČR) je vlastníkem pozemkové parcely č. 94/2, trvalý travní porost o výměře 3.518 m2, která se nachází v katastrálním území S. na Š., obec Č., okres K. (dále jen „předmětný pozemek“ nebo „sporný pozemek“), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud vzal za zjištěné, že 2. žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku smlouvou o převodu pozemku ze dne 2. 3. 2004 uzavřenou mezi ní a 1. žalovaným, přičemž se jednalo o poskytnutí náhrady podle za neuspokojený restituční nárok, který 2. žalovaná nabyla smlouvami o postoupení pohledávek. Žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na žádaném určení spatřuje v tom, že je vlastníkem sousedícího pozemku, a může proto požádat o převod sporného pozemku do svého vlastnictví.

Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou, zda žalobkyně má na žádaném určení naléhavý právní zájem ( – dále jen „ “). Dovodil přitom, že jí jako vlastníku sousedícího pozemku nevzniká nárok na převod předmětného pozemku, neboť stanoví, že na základě písemné žádosti Pozemkový fond může zemědělský pozemek prodat vlastníkovi (spoluvlastníkům) sousedícího zemědělského pozemku. Z uvedeného proto plyne, že se nejedná o nárokový převod, a byť by žalobkyně o jeho převod mohla požádat, nemá najisto postaveno, že by jí byl pozemek prodán. Za takové situace nemá žádná vlastní vynutitelná práva, která by mohla uplatnit. Soud tak neshledal na straně žalobkyně na žádaném určení naléhavý právní zájem, neboť ten nelze spatřovat jen v tom, že je vlastníkem bezprostředně sousedícího pozemku, a z tohoto důvodu může požádat o převod sporného pozemku.

K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 16. ledna 2013, č. j. -172, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá na žádaném určení naléhavý právní zájem, jednak proto, že není a nebyla v postavení vlastníka předmětného pozemku, a jednak proto, že ani vydáním jí prospívajícího rozhodnutí se na jejím postavení nic nezmění, jelikož v takovém případě by se vlastníkem sporného pozemku nestala ona, ale 1. žalovaný (kterému by bylo takovýmto způsobem vlastnické právo vnucováno), přičemž ani na základě takového rozhodnutí by jí nevzniklo právo na převedení předmětného pozemku do jejího vlastnictví. K namítané absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené dne 2. března 2004 mezi účastníky na straně žalované soud uvedl, že i kdyby byla zmíněná neplatnost zjištěna, tak nelegitimuje kohokoliv, kdo má na tom naléhavý právní zájem, k vyvolání řízení o neplatnosti takového právního úkonu, ale toliko a výlučně toho, kdo mimo naléhavý právní zájem prokáže, že sám je na posuzovaném vztahu účasten, což ovšem případ žalobkyně není. Jestliže se žalobkyně v důsledku požadovaného určení nestane vlastníkem pozemku, ani jí na tomto základě nevznikne právo na převedení pozemku do jejího vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze vnucováno vlastnické právo 1. žalovanému, pak nemůže být dán naléhavý právní zájem na jí žádaném určení. Její naléhavý právní zájem pak nelze dovodit ani z toho, že by mohla podle požádat o převod sporného pozemku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že Nejvyšší soud by měl otázku existence naléhavého právního zájmu na daném určení práva posoudit odlišně od dosavadní judikatury (kterou však nijak blíže nespecifikuje). Co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Převod sporného pozemku do vlastnictví 2. žalované považuje za absolutně neplatný jednak pro rozpor se zákonem a jednak pro rozpor s interním předpisem 1. žalovaného. Zdůrazňuje, že ona sama podmínky pro převod vlastnictví ke spornému pozemku splňuje, a proto má legitimní očekávání, že pokud by o převod vlastnictví k předmětnému pozemku požádala, převedl by na ni 1. žalovaný vlastnické právo k němu. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke specifičnosti 1. žalovaného, jenž je subjektem veřejného práva, přičemž v případě, že vystupuje jako subjekt soukromoprávních vztahů, disponuje s veřejným majetkem. Podle dovolatelky pak nelze připustit, aby v případě absolutně neplatného právního úkonu, jímž dojde ke zcizení majetku z vlastnictví státu a kdy veřejnoprávní subjekt jako účastník takového vztahu zůstane nečinný, nemohla takovýto úkon u soudu napadnout třetí osoba, jež má o něm povědomost, s odůvodněním, že v případě navrácení majetku do vlastnictví státu se tento stav nedotkne přímo práv zmíněné třetí osoby, resp. nedojde k napravení jejího nejistého postavení. V předestřené situaci spatřuje žalobkyně naléhavý právní zájem na ochraně veřejného (státního) majetku, a proto k domáhání se určení absolutní neplatnosti takového právního úkonu je podle ní oprávněn každý. Naléhavý právní zájem je přitom dán i tehdy, jestliže rozhodnutí ve věci samé se zmíněné osoby dotýká jen nepřímo, a to tak, že jí dává možnost ucházet se o nabytí práva, nebo kdy na základě jejího legitimního očekávání lze důvodně předpokládat, že právo, které je předmětem sporu, nabude. Z uvedených důvodů proto soudům vytýká, že měly učinit závěr o existenci naléhavého právního zájmu. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval přípustností dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je v posuzovaném případě přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Ve věci byla shledána též důvodnost podaného dovolání.

Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti ( , věta druhá, ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

K otázce naléhavého právního zájmu žalujícího na žádaném určení práva ( ), případně též věcné legitimace k jeho uplatnění, Nejvyšší soud odkazuje na závěry, které k této problematice vyslovil již ve svém rozsudku ze dne 13. července 2010, sp. zn. , v jehož odůvodnění se ke zmíněným otázkám obsáhle vyjádřil. V zájmu stručnosti připomíná pouze tolik, že žalobkyně jako neúspěšná uchazečka o převod předmětných pozemků (jejíž nárok nebyl Pozemkovým fondem uspokojen) věcnou legitimaci k uplatnění práva v soudním řízení nepostrádá a má i naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva státu k jím převáděnému majetku, neboť výsledek řízení (rozhodnutí v něm vydané) tu může být podkladem k tomu, aby se mohla znovu jako oprávněná osoba domáhat práv, jež ji tvrzeným porušením pravidel výběrového (nabídkového) řízení ušla (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. ). Právě citované závěry pak lze podle Nejvyššího soudu přiměřeně aplikovat i v nyní projednávané věci, v níž jde o řešení stejných právních otázek na podkladě podobných skutkových okolností, neboť i v nyní projednávané věci došlo k uzavření převodní smlouvy mezi účastníky na straně žalované za účelem uspokojení práva 2. žalované (oprávněné osoby, jež získala restituční nárok jeho postoupením) na převod jiných (náhradních) pozemků.

S ohledem na další závěry přijaté odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozhodnutí se jeví rovněž jako vhodné uvést, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla uzavřena na základě některé z forem veřejného výběrového řízení, tedy jde-li o nárok na jistou transparentnost projednání nabídek, je na takovém určení dán naléhavý právní zájem (např. obchodní veřejná soutěž – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 60/1998, sešit č. 7, či nabídkové řízení při převodu vlastnického práva obce – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2001). Důvodem pro tento závěr je obecně to, že rozsudek, kterým soud určí, že smlouva uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, je dostatečným podkladem k tomu, aby se neúspěšný zájemce mohl znovu domáhat práv, jež mu porušením pravidel výběrového řízení byla upřena. Takto přijaté závěry lze přitom uplatnit i v nyní projednávané věci, neboť v případě určení neplatnosti předmětné smlouvy se bude žalobkyně moci nepochybně domáhat opětovně toho, aby byl vzat do úvahy její zájem o převod vlastnického práva ke spornému pozemku (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, sp. zn. , přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 19. února 2013, sp. zn. , odmítl). Současně je však nutno zdůraznit, že právě uvedeným dovolací soud v žádném případě nepředjímá, zda takový její požadavek bude úspěšný či nikoliv.

Snad již jen zcela nad rámec se pak jeví jako vhodné rovněž dodat, že v judikatuře Nejvyššího soudu se konstantně prosazuje právní názor, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, včetně jeho ) do 13. 4. 2006 (tedy do nabytí účinnosti ), dodržen Pozemkovým fondem ČR postup vyplývající z , ukládající Pozemkovému fondu povinnost publikace záměru převést konkrétní pozemky, jsou takové smlouvy absolutně neplatné. K uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. června 2007, sp. zn. (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5293), a hlásí se k němu i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 5. září 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 12. května 2010, sp. zn. ). Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2010, Nejvyšší soud sice z požadavku publikace záměru převodu konkrétních pozemků poněkud ustoupil, avšak pouze v případech zřejmě liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu. V již zmíněném rozsudku ze dne 12. května 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud přitom též vyslovil názor, že požadavky kladené na postup při převodu náhradních pozemků, obsažené v , se nutně prosadí i v případě uspokojení restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě. Pro úplnost sluší se uvést, že ke stejnému závěru při řešení dané právní otázky dospěl i Ústavní soud (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2008, sp. zn. ).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení (jak rozebráno výše) správné není a dosavadní výsledky řízení bez dalšího neumožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ). V konečném rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2014

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.

předseda senátu