Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 623/2011

28

Cdo 623/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně E. H., zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Ing. A. Z., zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o určení vlastnického práva k pozemkům a určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č. j. -215, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. -98, zamítl žalobu o určení, že vlastníkem pozemků stav. parc. č. 58/2, stav. parc. č. 58/3 a parc. č. 66/1 v katastrálním území J. je Česká republika a správcem Pozemkový fond České republiky (výrok I) a že smlouvy o bezúplatném převodu označených parcel, uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) dne 22. 6. 2005 (jde-li o stav. parcely č. 58/2 a 58/3), resp. 9. 5. 2005 (parc. č. 66/1), jsou neplatné (výroky II a III); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně má nárok na převod náhradních pozemků podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), který nabyla děděním po zůstaviteli J. J. (zemř.) jako oprávněné osobě, jíž nemohly být vydány v rozhodné době odňaté pozemky z důvodu jejich zastavěnosti podle zákona o půdě. K uspokojení nároku na převod náhradních pozemků žalobkyně požádala Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových i žalovaného 1) o převod shora označených pozemků ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného 1) do svého výlučného vlastnictví; tento její návrh nebyl označenými subjekty akceptován. Smlouvami ze dne 9. 5. 2005 a 22. 6. 2005 pak žalovaný 1) převedl pozemky do vlastnictví žalovaného 2) k uspokojení jeho restitučního nároku (s odkazem na ustanovení zákona o půdě), jenž žalovaný 2) získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 4. 1. 2005 s postupitelem M. J. Shledávaje, že žalobkyně nepostrádá naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva ( ), dospěl soud prvního stupně při právním posouzení věci k závěru, že dotčené smlouvy nejsou stiženy neplatností a měly proto za následek převod vlastnického práva k označeným státním pozemkům na žalovaného 2). Vyslovil přitom názor, že převod náhradních pozemků oprávněným osobám (zde žalovanému 2/ jako postupníku) se v rozhodné době řídil toliko zákonem o půdě, nikoliv i , a že oprávněná osoba nemá právo výběru konkrétních pozemků a nelze ji vydat pozemky zastavěné. Nepokládal proto za rozhodující, že při převodu pozemků z vlastnictví státu na žalovaného 2) nebylo postupováno podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. -215 (vydaným po té, co odvolacím soudem dříve vydaný rozsudek byl dovolacím soudem zrušen), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že jako vlastníka předmětných pozemků určil Českou republiku (výrok I, písm. a/), současně deklaroval neplatnost obou dotčených převodních smluv (výrok I, písm. b/) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná, přehodnotil však svůj původní úsudek v otázce naléhavého právního zájmu na žádaném určení, který žalobkyně – oprávněná osoba žádající o převod totožných náhradních pozemků do svého vlastnictví – nepostrádá. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak dospěl k závěru, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám (a osobám, jež toto právo získaly jeho postoupením; zákona o půdě) podle zákona o půdě se v rozhodné době řídilo i Při převodu pozemku žalovanému 2/ však zákonem stanovený postup nebyl respektován, nejméně tím, že pozemky nebyly Pozemkovým fondem ČR nabídnuty k převodu veřejnou nabídkou, jak ukládá Pozemkovému fondu ustanovení tohoto zákona; přitom odvolací soud odkázal na závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , nebo v rozhodnutích sp. zn. a . Dodal, že postup stanovený se v dané věci nemohl uplatnit již proto, že tento zákon byl k 1. 1. 2003 zrušen a v době realizovaného převodu nebyl platný a účinný ani , jímž bylo (s účinností od 13. 4. 2006) do zákona o půdě nově včleněno ustanovení , podrobněji upravující postup při poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám. Převodní smlouvy, při jejich uzavření došlo k porušení , jsou neplatné ( obč. zák.), nemohly dle závěru odvolacího soudu způsobit převod vlastnického práva státu na žalovaného 2/.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2/ dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů měl za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Předně namítal, že závěry vyslovené Nejvyšším soudem v odvolacím soudem citovaném rozhodnutí sp. zn. jsou v dané věci neaplikovatelné, jde-li zde o tytéž pozemky, jež nebyly oprávněné osobě vydány v původním restitučním řízení. Tvrdil, že předmětné pozemky jsou součástí nedělitelného funkčního celku, a proto jsou k vydání jiné osobě nevhodné. Usuzoval, že žalobkyně nemá právo být účastnicí nabídkového řízení ohledně týchž pozemků podle , z čehož dovozoval, že nemá ani naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva státu k těmto pozemkům; jiný závěr pokládá za popření ustanovení zákona o půdě. Dodal, že jako vlastník staveb patřících k podniku (prodejně stavebnin) legitimně očekával, že se stane i uživatelem sporných pozemků. Vyslovil pochybnosti o tom, zda pozemky podléhají režimu , nejsou-li zemědělsky využitelné. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení , přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání ( věty první ) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označených právních otázkách.

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobkyně – oprávněná osoba uplatňující právo na převod stejných (náhradních) pozemků do svého vlastnictví podle § 11 odst. 2 zákona o půdě – má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva státu k těmto pozemkům; ve věcné rovině pak odvolací soud dochází k závěru, že převod těchto pozemků jiné oprávněné osobě (žalovanému 2/, který právo na poskytnutí náhradních pozemků nabyl jeho postoupením; zákona o půdě), je neplatný, jestliže při něm nebyl dodržen postup stanovený v , kterým – dle názoru odvolacího soudu – byl postup Pozemkového fondu ČR při poskytování náhradních pozemků v dané době regulován.

K otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení práva ( ), případně též věcné legitimace k jeho uplatnění Nejvyšší soud odkazuje na závěry, které v této věci vyslovil již v rozsudku ze dne 13. července 2010, č. j. -188, v jehož odůvodnění se k této otázce obsáhle vyjádřil. V zájmu stručnosti opakuje pouze tolik, že jako neúspěšná uchazečka o převod předmětných pozemků (jejíž nárok nebyl Pozemkovým fondem uspokojen) věcnou legitimaci k uplatnění práva v soudním řízení žalobkyně nepostrádá a má i naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva ke státem převáděnému majetku, neboť výsledek řízení (rozhodnutí v něm vydané) tu může být podkladem k tomu, aby se mohla znovu jako oprávněná osoba domáhat práv, jež ji tvrzeným porušením pravidel výběrového (nabídkového) řízení ušla.

V judikatuře Nejvyššího soudu se pak také konstantně prosazuje právní názor, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, včetně jeho ) do 13. 4. 2006 (tedy do nabytí účinnosti ), dodržen Pozemkovým fondem ČR postup vyplývající z , ukládající Pozemkovému fondu povinnost publikace záměru převést konkrétní pozemky, jsou takové smlouvy absolutně neplatné. K uvedeném závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293) a hlásí se k němu i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. ; usnesení ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. ; nebo rozsudek ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. ). Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2010), Nejvyšší soud sice z požadavku publikace záměru převodu konkrétních pozemků poněkud ustoupil, avšak pouze v případech zřejmě liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu; o takový případ se však v nyní posuzované věci zřetelně nejedná. V již zmíněném rozsudku ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud vyslovil též názor, že požadavky kladené na postup při převodu náhradních pozemků, obsažené v , se nutně prosadí i v případě uspokojení restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě. Pro úplnost sluší se uvést, že ke stejnému závěru při řešení dané právní otázky dospěl i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. ).

Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od výše uvedeného, ustáleného právního názoru odchýlit právě v nyní posuzované věci, v níž jde o řešení stejných právních otázek, na podkladě podobných skutkových okolností. I v dané věci totiž došlo k uzavření převodních smluv za účelem uspokojení práva žalobce (oprávněné osoby, jež získala restituční nárok jeho postoupením) na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení zákona o půdě, aniž by při převodu byl dodržen postup stanovený Již proto jde o převod neplatný ( obč. zák.), bez zřetele k ostatním žalobcem namítaným skutečnostem, jež mu ostatně nijak neprospívají, tvrdí-li jimi zejména, že jde o pozemek nikoliv zemědělský, popřípadě zastavěný, tedy k uspokojení práva oprávněných osob podle zákona o půdě zjevně nevhodný.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání zamítl ( , část věty před středníkem, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 142 odst. 1 za situace, kdy dovolatel nebyl úspěšný a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2011

Mgr. Petr Kraus, v. r.předseda senátu