Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3323/2012

28

Cdo 3323/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 9, nyní České republiky - Státního pozemkového úřadu, proti žalovanému Ing. G. V., bytem ve V. M., zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o určení neplatnosti smluv o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. -124, takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2008, č. j. -37, zamítl ve výroku I., II. žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků, ve znění blíže uvedeném v daných výrocích. Současně ve výroku III. uložil žalobci a vedlejšímu účastníku na straně žalobce povinnost nahradit náklady řízení ve výši 13.625,50 Kč.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 3. 2009, č. j. -84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyslovil závazný právní názor, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na předmětném určení, neboť žaloba na určení neplatnosti smlouvy byla podána dříve, než byl na základě předmětné smlouvy proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s tím, že katastrální úřad zkoumá otázku povolení vkladu věcného práva výlučně z hledisek vymezených v ustanovení , avšak není oprávněn zabývat se platností předmětné smlouvy pro nedodržení zákonného postupu při jejím uzavírání, t. j. v daném případě, zda byla splněna nabídková povinnost.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č. j. -102, ve výroku I., II. určil, že smlouvy o převodu pozemků, blíže specifikované v uvedených výrocích, jsou neplatné. Současně ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č. j. -124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.

Vyšel ze zjištění, že vlastníkem sporné nemovitosti je nadále Česká republika, která je tak zapsána v katastru nemovitostí. Vzal za prokázané, že správcem sporných nemovitostí (pozemků) je Pozemkový fond České republiky, který smlouvami o převodech pozemků ze dne 24. 6. 2005 a ze dne 1. 7. 2005 převedl sporné nemovitosti na žalovaného. Dále zjistil, že ke vkladu vlastnického práva na základě těchto smluv dosud nedošlo. Odvolací soud dovodil, že nebylo možné žalovat na určení vlastnictví sporných nemovitostí a je tedy dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv o převodu předmětných pozemků. Vyslovil, že bez požadovaného určení by žalobce nemohl zabránit vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kde je řízení již vedeno.

Zaujal proto závěr, že žalobce jako správce sporných pozemků je tak věcně aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smluv o převodu těchto pozemků. Odvolací soud považoval v dané věci za podstatné posouzení, zda v době od 1. 1. 2003, tedy po zrušení , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, do nabytí účinnosti ze dne 14. 4. 2006, mohl žalobce sjednávat smlouvy o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti bez ohledu na jiné subjekty, neboť mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej v tomto směru omezovaly. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. a sp. zn. dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že oba převody sporných pozemků byly absolutně neplatnými právními úkony podle ustanovení o. z. pro rozpor se zákonem.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle , b) Podle dovolatele řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a též rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v dané věci zásadně významné, jelikož je založeno na nesprávném předpokladu, že při řešení nároků na převod náhradního pozemku podle zákona o půdě je třeba aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů, když nebyl dodržen postup podle ustanovení , tedy veřejná nabídka pozemků.

Namítal, žejediným platným zákonným ustanovením týkajícím se převodu náhradních pozemků bylo v době uzavření předmětných smluv ustanovení zákona o půdě a rovněž ani neupravuje v ustanovení až při realizaci převodu pozemků podle zákona o půdě zásadu veřejné nabídky. Konstatoval, že úmysly a předpoklady zákonodárce ve vztahu k právním dopadům právní normy je nezbytné interpretovat v souladu s důvodovou zprávou, v níž je výslovně uvedeno, že návrh zákona předpokládá prodej půdy mimo pozemky, určené na restituce nebo náhrady. Podle dovolatele tedy zákonodárce sám označuje jako normu privatizační, vycházející v podstatě z tržních principů, nikoliv jako normu restituční. Dále namítal, že v důvodové zprávě je k ustanovení výslovně uvedeno, že převody pozemků, na něž se tento zákon nevztahuje, jsou upraveny jinými právními předpisy, např. zákonem o půdě. Poukazoval na skutečnost, že princip dvou samostatných zákonů upravujících převod pozemků ve vlastnictví státu vyplývá tedy nejen z důvodové zprávy, nýbrž je výslovně zakotven v ustanovení , kde je uvedeno, že nejsou dotčeny mimo jiné převody podle Skutečnost, že právní úprava účinná v době uzavření předmětných smluv vycházela ohledně převodu vlastnictví státu z toho, že vedle sebe stojí dva samostatné zákony, vyplývá i z úpravy cenových záležitostí převáděných pozemků.

Tvrdil, že v době uzavření předmětných smluv bylo na projednávanou věc aplikovatelné pouze ustanovení zákona o půdě s tím, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v jiné obci, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující nárokem souhlasí. Dovozoval, že až stanovil mechanismus, který vymezil jednoznačný postup uspokojování nároků na náhradní pozemky. Pokud by takový postup vyplýval již ze , byla by úprava vyplývající ze zcela nadbytečná. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , v němž vyslovil Ústavní soud jednoznačný závěr, že Pozemkový fond ČR nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle zákona o půdě.

Dále odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž dovolací soud vyslovil, že není normou speciální povahy ve vztahu k , přičemž ustanoveními nelze odsunout použitelnost a tedy omezovat uspokojování restitučních nároků. Rovněž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , v němž zaujal názor, že při řešení nároků na převod náhradního pozemku podle zákona o půdě není přiléhavé aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů z toho důvodu, že nebyl dodržen postup podle ustanovení , tedy veřejné nabídky pozemků. Dále zde dovolací soud vyslovil, že nároky podle ustanovení zákona o půdě mají přednost před postupem prodejem pozemku podle , přičemž nepovažuje za udržitelné nadále vázat důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků podle zákona o půdě na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR. Dovolatel tedy nepovažoval za nutný požadavek veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků se zdůrazněním, že v dané věci byla podána žaloba, kterou se žalovaný domáhal splnění svého nároku, a to uložením povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků. Tvrdil, že cesí učiněnou ve smyslu o. z. nabývá postupník v plném rozsahu práva postupitele týkající se postoupené pohledávky. Podle dovolatele uzavřením předmětných smluv o převodu pozemků nedošlo bez právního důvodu k zásahu do rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů a postup žalobce neodporoval dobrým mravům podle o. z., když uzavřením těchto smluv žalobce plnil zákonem stanovenou povinnost vypořádat uznané závazky státu. Uzavřením předmětné smlouvy nedošlo k omezení práv dalších osob disponujících nároky podle ustanovení zákona o půdě. Pokud se žalovaný domáhal svého nároku, a to i soudní cestou a urychlil tím vypořádání a nejednal v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele jestliže stát prostřednictví žalobce neplnil řádně své zákonné povinnosti ohledně vypořádání nároků vyplývajících z ustanovení zákona o půdě, zůstalo na věřitelích, aby se svých nároků domáhali a tím dosáhli včasnějšího uspokojení. Navíc osoby, které měly zájem, aby jejich nárok na převod náhradních pozemků byl naplněn, byly vystaveny nebezpečí prodlení, a to s ohledem na termín tzv. ,,restituční tečky“.

Dále dodolatel považoval za nutné uvést, že uzavírání smluv mimo systém veřejných nabídek bylo běžnou praxí žalobce. Poukazoval na skutečnost, že žaloby o nahrazení projevu vůle žalobce podle § 11 odst. 2 zákona o půdě byly podávány stranami bez ohledu na období režimu usnesení prezidia ze dne 7. 6. 2006, uvedeném v dovolání či nikoliv. Namítal, že shora citované usnesení je výhradně interním předpisem žalobce s tím, že danou žalobou si žalobce řeší své interní problémy, když napadá své interní předpisy. V dovolání zdůrazňoval, že předmětné smlouvy o převodu pozemků ze dne 24. 6. 2005 a ze dne 1. 7. 2005 jsou platnými právními úkony a procesní soud pochybil, pokud svým rozhodnutím podané žalobě vyhověl. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání s tím, že považoval dovolání za nedůvodné.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů // od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (, ). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvody byly uplatněny podle , t. j. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu , tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolací soud podotýká, že dovolatel sice dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení , avšak přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.

Dovolací důvod podle míří na existenci jiných vad, než v ustanovení uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.

O nesprávné právní posouzení věci podle může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že převod náhradních pozemků je podle o. z. neplatný, jestliže při něm nebyl dodržen postup stanovený v , kterým byl postup Pozemkového fondu ČR při poskytování náhradních pozemků v dané době regulován.

V posuzované věci Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. vyložil, že podle konstantní judikatury (srov. například rozsudek sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, č. C 5293) postup Pozemkového fondu ČR i po 1. 1. 2003 (po zrušení , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) při poskytování náhradních pozemků byl právně regulován též , který poskytování náhradních pozemků začlenil do systému převodů v zákoně uvedených. Jedním z předpokladů pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v ustanovení Pozemkovému fondu publikační povinnost záměru prodeje (převodu) konkrétních pozemků. Nedodržení zákonem stanoveného postupu při převodu pozemků má za následek absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle o. z.

Řešenou otázkou se zabýval i Ústavní soud, který výklad právních předpisů podaný Nejvyšším soudem o této právní otázce shledal ústavně konformním (z mnohých rozhodnutí Ústavního soudu řešících uvedenou problematiku srov. například usnesení ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. , ve kterém současně Ústavní soud označil odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. a za nepřípadné).

K odklonu od dosavadní judikatury, jde-li o řešení dovolatelem nastolené právní otázky platnosti smluvního převodu, nedošlo ani rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. . V něm dovolací soud výjimečně – při liknavém a svévolném postupu Pozemkového fondu při uspokojování nároku původní oprávněné osoby – připustil realizaci práva žalobou na uložení povinnosti Pozemkovému fondu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních (náhradních) pozemků i bez podmínky jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky. Zdůraznil ovšem, že tím neslevuje z požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu reflektujících označený rozsudek velkého senátu ve vazbě na požadavek podmínky publikace záměru převodu pozemku podle ustanovení , lze pak odkázat též na rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od výše uvedeného, ustáleného právního názoru odchýlit právě v nyní posuzované věci. I v dané věci totiž došlo k uzavření převodních smluv za účelem uspokojení práva žalobce na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení zákona o půdě, aniž by při převodu byl dodržen postup stanovený , proto jde o převod neplatný ( o. z.).

Závěr odvolacího soudu, že z důvodu porušení ustanovení § 39 o. z. je třeba považovat oba převody předmětných za neplatné pro rozpor se zákonem, je proto správný. Závěry odvolacího soudu tak odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení.

Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), pak – aniž nařizoval jednání ( věty první ) - dovolání zamítl ( části věty před středníkem ).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací osud ve smyslu ustanovení a a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení v i řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2013JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu