Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5712/2015

28 Cdo 5712/2015

U S N E S E N Í

JUDr. M. F.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37,

o nahrazení projevu vůle

uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků

, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2015, č. j. -348, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Homoly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 27. března 2015, č. j. -229, ve výroku pod bodem I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 549 v kat. území V. n. V. jako náhradního zemědělského pozemku za pozemky, jež nelze žalobci, dědici původní oprávněné osoby, vydat ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení věty první, odst. 2 , , ve znění pozdějších přepisů (dále jen „ “), neboť není přípustné.

Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

V dovoláním vymezených otázkách hmotného práva (zda se oprávněná osoba může výjimečně za stanovených podmínek domoci uspokojení nároku převodem pozemku mimo veřejnou nabídku žalované a zda jde o postup diskriminující jiné oprávněné osoby, jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje dovolatelka za rozporné s jí odkazovanou judikaturou dovolacího soudu), se odvolací soud – v rovině prověřovaného právního posouzení věci – závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li z teze, že v případě liknavého postupu žalované (a jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, kdy důvodnost takové žaloby (o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí vybraného pozemku do veřejné nabídky žalované, že takový postup (jímž oprávněná osoba střeží svá práva) nelze považovat za diskriminující ostatní oprávněné osoby a že za uvedených podmínek je tato žaloba oprávněné osobě k dispozici i za účinnosti nového ustanovení § 11a zákona o půdě (k řešení těchto otázek srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Těžiště dovolací argumentace ve vztahu k uvedeným závěrům nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že si žalovaná v poměrech projednávané věci vůči žalobci (či jeho předchůdkyni) počínala liknavě. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je ovšem především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ). Samotné právní úvahy odvolacího soudu přitom žádným deficitem netrpí (spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že uspokojení nároku, jenž svědčil již jeho právní předchůdkyni, se žalobce navzdory svému aktivnímu přístupu, kontrastujícímu s postojem žalované a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR, v přiměřené době domoci nemohl). Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).

Právní posouzení, s nímž se spojuje odvolacím soudem v dané věci vydané rozhodnutí, nekoliduje pak ani s další žalovanou v dovolání odkazovanou judikaturou (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. , ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. ). Konkrétní odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. (jde-li ve věci nyní posuzované o převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel Pozemkový fond ČR s jinou osobou – postupitelem pohledávky na převod náhradního pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením ) nelze mít za případný. Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. (bylo-li toto žalovanou označené usnesení dovolacího soudu vydáno rovněž v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele – oprávněné osoby – o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly).

Sluší se připomenout, že k obdobným závěrům dovolací soud již dříve dospěl i v jiných skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. , a usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , včetně další judikatury tam odkazované), a ani z tohoto pohledu proto rozhodnutí odvolacího soudu nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

V případě dalších dovoláním vznášených otázek neobsahuje dovolání ničeho ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [jež představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání ( ), jejichž neuvedení v zákonem stanovené lhůtě ( ) má za následek neprojednatelnost dovolání – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod číslem 15/2015]. Obava žalované z toho, zda „nehrozí přečerpání žalobcova nároku“, ostatně nepředstavuje ani uvedení kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, pro jejíž řešení by bylo lze zvažovat přípustnost dovolání (kdy i v tomto bodě jde víceméně o záležitost skutkového zjištění). Relevantní pro rozhodnutí dané věci pak není ani řešení současně položené otázky, lze-li poskytnutím náhradního pozemku uspokojit též nároky oprávněné osoby vůči státu na náhradu živého mrtvého inventáře podle zákona o půdě, uzavírá-li zde současně odvolací soud, že i bez tohoto dalšího nároku (plynoucího z dohody o jeho vyčíslení) disponuje žalobce takovými nároky na převod náhradních pozemků, jež bezpečně převyšují hodnotu nyní převáděného pozemku (a kdy pak jde toliko o otázku zúčtování plnění převodem pozemku na jednotlivé nároky oprávněné osoby). K žalovanou položené otázce sluší se snad dodat, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. ) byl pro poskytování náhrad podle zákona o půdě, spočívajících v poskytnutí nemovitostí, již před účinností uplatnitelný postup podle zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven právě ustanovením zákona o půdě).

Přestože pak žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – v dovolání nevznáší. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena, a to již podle ustanovení

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 2 500 Kč [ , 7 bod 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 588 Kč.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se pak podává z článku II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu