Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2128/2021

28 Cdo 2128/2021-582

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. -538, takto:

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. ledna 2021, č. j. -538, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 5. 2019, č. j. -327, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 7. 2019, č. j. -343, v zamítavém výroku I. týkajícím se části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. 906-382/2018, nově evidované pod parc. č. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadenou částí rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle týkající se části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. 906-382/2018 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).

Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobkyně oprávněnou osobu, nadanou ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jejímu právnímu předchůdci vydány pro zákonem stanovené překážky. Dle zjištění soudů nižšího stupně činí aktuální výše jejího restitučního nároku 617 400 Kč, přičemž žalovaná postupovala při jeho uspokojování liknavě, tudíž je dán nárok na vydání konkrétních oprávněnou osobou vybraných náhradních pozemků. Vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. , vyhlášeném v tomto řízení odvolací soud uzavřel, že byť žalobkyní požadovaná pozemková část tvoří dle územního plánu součást lokálního biokoridoru územního systému ekologické stability, není plánovanou součástí veřejně prospěšného opatření ve smyslu , o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „ “), lze ji obhospodařovat v souladu s druhovou charakteristikou pozemku (orná půda) a nejsou zde – obecně vzato – ani žádné jiné překážky bránící uspokojení restitučního nároku žalobkyně formou jejího vydání. S ohledem na konkluze dovozené Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , však odvolací soud dovodil, že soudním rozhodnutím o nahrazení projevu vůle žalované odkazujícím na geometrický plánnemohlo dojít k oddělení pozemku parc. č. XY z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY; žalobě o vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části, coby náhradního zemědělského pozemku, tudíž nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda rozhodnutí soudu ukládající žalované uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě má povahu rozhodnutí podle zvláštního předpisu ve smyslu .Měla za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. , ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. , a další). Namítala rovněž, že závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , nelze v tomto řízení aplikovat retroaktivně na již pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu; poukázala přitom zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. , publikovaný pod č. 117/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Konečně vznesla otázku existence překážek bránících vydání požadované, geometrickým plánem oddělené, pozemkové části. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ), shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným ( ) pro řešení otázky, zda je v řízení o vydání náhradního pozemku oprávněné osobě ( zákona o půdě) dána pravomoc soudu rozhodnout o rozdělení nárokovaného pozemku, který není vhodný k vydání jako celek, ale pouze v části oddělené geometrickým plánem, jež se stane nedílnou součástí rozsudku nahrazujícího projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu oddělené pozemkové části; tato otázka byla totiž odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. ). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. ); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. I rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. , uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. ). Současně lze připomenout i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit – měl by být vyžadován souhlas státu (Státního pozemkového úřadu) ocitajícího se v prodlení s uspokojením restitučního nároku či rozhodovací ingerence stavebního úřadu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. ).

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že neposkytuje právní základ pro rozdělení původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY rozhodnutím soudu o nahrazení projevu vůle žalované odkazujícím na geometrický plán vymezující vydatelnou pozemkovou část, je jeho právní posouzení nesprávné. Dovolací soud totiž ustáleně judikuje – a v nyní řešené věci neshledal důvodu k odklonu od své dosavadní konstantní rozhodovací praxe – že soudy v restitučním řízení disponují pravomocí rozhodovat o vydání geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, coby vhodných náhradních zemědělských pozemků.

Vznáší-li pak dovolatelka otázku existence překážky vydání části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, coby součásti lokálního biokoridoru, lze toliko uvést, že odvolací soud ji v napadeném rozhodnutí vyřešil v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, když shledal, že uvedená skutečnost vydání uvedené pozemkové části nikterak nebrání.

Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( věty první ) zrušil, včetně závislých nákladových výroků ( ), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Odvolací soud bude ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 8. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu