Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1222/2021

28 Cdo 1222/2021-127

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Čestlice, IČO 62931644, se sídlem Čestlice, Na Návsi 1, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. -107, takto:

Stručné odůvodnění( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. -82, potvrdil ve výroku II., jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 24. 11. 2016, č. j. SPU 596202/2016, sp. zn. SP 21144/2015-537100, výrokem, na jehož základě se žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb., vydává pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 5 637 m2, vymezený geometrickým plánem vyhotoveným obchodní korporací GRID, a.s. pod č. 1 086 - 73/2018, tvořícím nedílnou součást rozsudku, současně změnil nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda v režimu lze oprávněné osobě rozhodnutím soudu vydat geometrickým plánem vymezenou část pozemkové parcely, jež není dotčena restituční výlukou ( ), i bez souhlasu povinné osoby a ingerence stavebního úřadu. Má za to, že by uvedená otázka s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , měla být oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena jinak.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu ovšem i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. ). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. ); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku,který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. ). Současně připomněl i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit.

Závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , ostatně nejsou plně přenositelné do poměrů nyní projednávané kauzy, ať již pro odlišné individuální skutkové okolnosti případu, tak i pro rozdílný rámec právní, neb odkazované rozhodnutí se otázkou naturální restituovatelnosti pozemku v režimu nezabývá. Dovolací soud se ostatně již i ve své dřívější rozhodovací praxi opakovaně přihlásil ke konkluzím, dle nichž předmětem naturální restituce mohou být i ty geometrickým plánem oddělené části pozemkových parcel, ohledně kterých jsou naplněny veškeré restituční podmínky ve smyslu a jež nejsou dotčeny restitučními výlukami dle (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. ). Okolnost, že je zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení , zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem naturální restituce její (restituční výlukou nedotčené) části, nadto plyne z výslovné zákonné dikce – viz ustanovení zákona, jež výslovně reglementují vydání částí stávajících pozemkových parcel a jejich případné rozdělení pomocí geometrického plánu ( , f/ či ).

Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení v posuzovaném případě naplněny nejsou, neboť Nejvyšší soud ani s přihlédnutím ke konkluzím vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , neshledává důvodu k odklonu od své dosavadní rozhodovací praxe, jež soudům v restitučním řízení přiznává pravomoc rozhodovat o vydání geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, ohledně nichž jsou dány zákonné předpoklady naturální restituce, a to i bez souhlasu povinné osoby či ingerence stavebního úřadu.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 5. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdlpředseda senátu