Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1259/2018

28 Cdo 1259/2018-372

USNESENÍ

a) J. P.

,

O., a

b) S. S.

, O., obou zastoupených JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků,

vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 19. října 2017, č. j. -324, t a k t o :

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : (dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28. února 2017, č. j. -299, ve výroku pod bodem I tak, že se zamítá žaloba, jíž bylo žádáno, aby soud uložil žalované povinnost bezúplatně převést do podílového spoluvlastnictví žalobců (s podíly o velikosti jedné poloviny pro každého z nich) pozemek p. č. v katastrálním území H. R. n. J. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u obou soudů nižších stupňů (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť není přípustné. Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v a dovolání proti němu není přípustné ani podle , neboť otázky hmotného práva označené dovoláním, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.

Z relevantní judikatury sluší se poukázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, reflektující též rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ); z ní vyplývá i to, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. ) je podmíněna zjištěním okolností, z nichž lze usuzovat na závěr, že postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby lze charakterizovat jako liknavý, svévolný či diskriminační.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se konstantně připomíná, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. ). Ani s tímto naposled uvedeným závěrem napadené rozhodnutí odvolacího soudu – v rovině právních úvah – v rozporu není.

Těžiště dovolací argumentace v nyní posuzované věci nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že žalobci byli při uspokojování svého restitučního nároku dlouhodobě pasivní (v letech 1995 až 2014) a že přístup žalované ve vztahu k nim nebyl liknavý, svévolný ani diskriminující. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je ovšem především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – zjištěným okolnostem nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Ani v tomto směru pak úvahy odvolacího soudu žádným deficitem netrpí, spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že nabídka pozemků ve veřejných nabídkách, jichž se žalobci účastnili (až od roku 2014, když do té doby byli pasivní), či mohli zúčastnit, byla i s ohledem na výši jejich nevypořádaného restitučního nároku dostatečná; v rámci nabídkových řízení ovšem žalobci nikdy nenabídli cenu vyšší než cenu základní, určenou podle , proto v nabídkových řízeních nikdy neuspěli a právě tento jejich přístup, spolu se subjektivními hledisky ovlivňujícími jejich výběr pozemků (snaha získat lukrativnější pozemky) vedly k tomu, že náhradní pozemek zákonem zásadně předpokládaným postupem žalobci doposud nezískali.

Stejně tak nemůže obstát ani námitka dovolatelů, že veřejná nabídka náhradních pozemků neměla dostatečné kvantitativní a kvalitativní parametry, jestliže ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že zveřejňované nabídky pozemků v okresech Jablonec nad Nisou, Česká Lípa a Semily byly – právě i s ohledem na výši restitučního nároku žalobců – dostatečné jak co do množství, tak i kvality nabízených náhradních pozemků a žalobci měli na výběr „z nikoliv jen malého množství“ pro ně vhodných náhradních pozemků. To, že subjektivní preference žalobců ohledně charakteru a polohy pro ně vhodného pozemku, neodpovídaly nabízeným náhradním pozemkům, jakož i žalobci zvolená taktika při jejich účasti v jednotlivých výběrových řízeních mající za následek, že jejich restituční nárok zůstal dosud neuspokojený, však nemůže jít k tíži žalované, jejíž postup ve vztahu k žalobcům nelze hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminační.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolateli kladená otázka „mechanismu soutěží organizovaných žalovaným“ (vytýkají-li dovolatelé žalované, resp. pozemkovému úřadu, že stanovuje pravidla, resp. způsob soutěží v případě, že o pozemek nabídnutý ve veřejné nabídce požádá více oprávněných osob, přičemž tato pravidla – dle názoru dovolatelů – vůči oprávněným osobám disponujícím nízkým restitučním nárokem vykazují znaky libovůle a diskriminace), a to již proto, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. K uplatněné námitce sluší se snad připomenout, že postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám je reglementován právním předpisy – ustanovením § 11a zákona o půdě; do něj vtělenými pravidly je pozemkový úřad při organizování veřejných nabídek vázán a není na něm, resp. v jeho kompetenci, aby si stanovil pravidla vlastní, jež by se odchylovala od zákonné úpravy.

Jiná argumentace dovolatelů zde nemůže být relevantní i proto, že podle odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění byla veřejná nabídka náhradních pozemků (§ 11a zákona o půdě) – i v poměru k hodnotě restitučního nároku, jímž disponují žalobci – dostatečná jak co do svých kvantitativních, tak i kvalitativních parametrů (obsahovala dostatečné množství vhodných pozemků, jimiž by bylo možné uspokojit restituční nárok žalobců).

Ve skutkových poměrech projednávané věci tak rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dovolateli odkazovanou judikaturou, ať již jde o judikaturu dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ), nebo o judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ).

Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že jím rozsudek odvolacího soudu napadají „v celém rozsahu“), ve vztahu k tomuto výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňují toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. ).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , , části věty před středníkem, a v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady, jež vznikly žalované, která se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze v této věci považovat za účelně vynaložené (k tomu srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 6. 2018

Mgr. Petr Krauspředseda senátu