Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 810/2021

28 Cdo 810/2021-339

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Z. N., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Dykova 17, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. -299, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Hlaváče, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 2019, č. j. -204, potvrdil ve výroku II., v němž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku III. Jej změnil tak, že žalované a vedlejšímu účastníkovi na její straně nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku na vydání náhradních pozemků v režimu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), potažmo liknavosti a svévole žalované, převoditelnosti požadovaného náhradního pozemku a jeho ocenění. Odkázala zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. dne 27. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. .

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným ( ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobkyně, navzdory její aktivitě, resp. aktivitě její právní předchůdkyně, jež svůj restituční nárok uplatnila již v roce 1991, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ).

Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám žalované, že úvahy soudů nižších stupňů stran aktivního přístupu žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jenž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace žalované, jež omezenou účast žalované ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jejím subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jí preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byla žalobkyně v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitována) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími žalovanou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).

Ke stejným závěrům o liknavosti a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně dospěl ostatně dovolací soud i v dalších svých rozhodnutích týkajících se týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , či ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz výše již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést pozemkovou náhradu za oprávněné osobě nevydaný zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. . Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (srov. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020. sp. zn. , a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to například, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. ), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ). Nelze přitom přijímat paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí. Při posouzení otázky funkční provázanosti pozemků pak nutno vždy brát v potaz konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ); dovolacímu přezkumu přitom podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ).

Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil, považoval-li za vhodný náhradní pozemek žalobkyní požadovanou pozemkovou parcelu č. XY v k. ú. XY v situaci, kdy tento pozemek o výměře 5715 m2, byť evidenčně veden jako ostatní plocha se způsobem využití plocha manipulační (k otázce převoditelnosti obdobných pozemků srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ), je zatravněn a dle skutkových konkluzí soudů nižšího stupně (jež nepodléhají přezkumu dovolacího soudu) není vyloučeno jeho užití k zemědělské výrobě. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , pak není pro odlišné skutkové okolnosti daného případu zcela přiléhavý (v tomto rozhodnutí totiž dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval případnou funkční souvislostí posuzovaného pozemku s jinými nemovitostmi, zejména s rodinným domem, s nímž tento pozemek bezprostředně sousedil a sloužil jako zahrada).

Klade-li dovolatelka konečně otázku nesprávného ocenění náhradního pozemku, pak na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Cena žalobkyní vybraného náhradního pozemku totiž (podle ocenění oprávněné osoby ani podle ocenění žalované) zdaleka nedosahuje výše jejího aktuálního restitučního nároku zjištěného soudy nižšího stupně; její přesné vyčíslení tudíž nemá (nemůže mít) na výsledek restitučního řízení žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ). Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, přitom vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ). Konkluze o konkrétní výši zbývajícího restitučního nároku oprávněné osoby vyslovené v těchto řízeních byly by tak čistě akademické.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [ , 7 bod 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 5. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu