Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 722/2012

28

Cdo 722/2012

ROZSUDEK

Ing. V. K.

, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2011, č. j. -174, takto:

I. V řízení

bude pokračováno

na straně žalované s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.

II. Dovolání se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. -42, rozhodl o návrhu žalobce, aby Pozemkovému fondu ČR (právnímu předchůdci žalované) bylo uloženo převést na něj vlastnické právo k pozemkům podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Návrhu částečně vyhověl tak, že Pozemkovému fondu ČR uložil převést na žalobce pozemek č. 1422 v katastrálním území H. v obci P. a pozemek č. 1165/4 v katastrálním území J. v obci P. Tyto pozemky určil jako náhradní za pozemek č. 1775/9 v katastrálním území R. v obci P., který nebyl vydán oprávněné osobě. Pokud žalobce požadoval náhradní pozemky za další nevydané pozemky, soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobce získal právo na převod náhradních pozemků postoupením od oprávněných osob, jimž původní pozemky nemohly být vydány. Jeho práva na náhradní pozemky však zanikla podle novely zákona o půdě provedené s výjimkou práva na náhradní pozemek za původní pozemek č. 1775/9 v R., neboť ve vztahu k tomuto pozemku dosud neskončila prekluzivní lhůta, jež by měla za následek zánik daného práva.

Na základě odvolání obou stran rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. -81, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, pak jeho rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Přihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. , který se zabýval ústavností novely provedené , pokud jí byla zavedena tzv.“restituční tečka“, a který zrušil a 7 zákona o půdě, jen pokud se týkal práv původních oprávněných osob a jejich dědiců. Toto ustanovení proto dopadá toliko na osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením, což je právě případ žalobce. V době rozhodování odvolacího soudu pak již bylo prekludováno i právo žalobce na převod náhradních pozemků, ohledně nichž soud prvního stupně žalobě vyhověl.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, č. j. -99, jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení, a to s poukazem na posun v judikatuře týkající se otázky zániku práva postupníků na převod náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, jejž přinesl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. . Dovolací soud v odkazovaném rozsudku dospěl k závěru, že v případě uplatnění příslušného práva postupníkem je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. , který zrušil tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám, a nikoli vůči postupníkům, kteří si museli být vědomi určitých rizik spojených s vymáháním práva na náhradní pozemek. To se týká v prvé řadě osob, které o získání náhradních pozemků usilovaly z důvodů spekulačních a jiných, zpravidla mimo účel zemědělské výroby. Nejvyšší soud však z této kategorie vyjímá postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek. Důraz musí být kladen na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí, na straně jedné a požadavkem ochrany základních lidských práv jednotlivce na straně druhé. Jelikož se uvedenými hledisky soudy nižších stupňů nezabývaly, nemohl dovolací soud než přistoupit ke zrušení jejich rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. -134, posléze Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze však usnesením ze dne 5. 11. 2010, č. j. -150, posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. -160, Pozemkovému fondu ČR uložil uzavřít se žalobcem smlouvu, kterou se podle § 11 odst. 2 zákona o půdě do vlastnictví žalobce převádí blíže určené náhradní pozemky za specifikované pozemky nevydané (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že žalobce není osobou, na niž by se vztahovala tzv. restituční tečka zakotvená v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, neboť je vlastníkem většího množství zemědělských pozemků, z nichž některé pronajímá subjektům zabývajícím se zemědělskou výrobou, a sám je podle předložených osvědčení osobou oprávněnou k provozování zemědělské výroby. Bylo tedy možné usuzovat, že hodlá získat pozemky pro podnikání v zemědělské výrobě, nikoli pro účely spekulační.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, č. j. -174, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání Pozemkového fondu ČR změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Také odvolací soud se zabýval otázkou, zda se na žalobce může vztahovat pravidlo o zániku postoupených práv na převod náhradních pozemků uplynutím propadné lhůty dle a 7 zákona o půdě, potažmo čl. VI Poté, co částečně zopakoval dokazování, konstatoval odvolací soud, že žalobce byl jako zemědělský podnikatel se zaměřením na rostlinnou výrobu zapsán teprve v roce 2009, stejně tak podle předložených nájemních smluv až v roce 2009 pronajal některé své pozemky jiným subjektům k provozování zemědělské činnosti. S ohledem na charakter pozemků, na jejichž vlastnictví žalobce poukazoval, a způsob, jakým s nimi žalobce nakládá, nelze než uzavřít, že uvedené důkazy nevyvrací žalobcovy spekulační záměry, naopak nasvědčují spíše účelovosti jeho jednání a snaze splnit po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , dodatečně podmínky v něm vytyčené. Jelikož nebylo prokázáno, že by žalobce na předmětných pozemcích sám provozoval zemědělskou výrobu a byl veden zájmem souladným s veřejným zájmem na řádné péči o zemědělskou půdu a hospodářském rozvoji venkova, neprosadí se v dané věci (toliko výjimečně aplikovatelné) závěry, které Nejvyšší soud artikuloval v posledně citovaném rozsudku. Odvolací soud zdůraznil také fakt, že žalobce nabyl právo na převod náhradních pozemků dle zákona o půdě smlouvami, které uzavřel již za účinnosti , z čehož plyne absence legitimního očekávání v uspokojení jeho nároku cestou naturálního plnění. Z výše uvedených důvodů odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že nehodlá opakovat argumentaci, již rozvinul v řízení před soudy nižších stupňů, je však přesvědčen, že se mu podařilo doložit, že na jeho straně existují okolnosti odůvodňující stejný postup, jaký zvolil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. . Odvolací soud si v projednávané věci počínal velmi schematicky a nezohlednil veškeré individuální rysy dané kauzy. Dovolatel prokázal, že je osobou podnikající v zemědělství a vlastníkem půdy, která je využívána k zemědělské výrobě. Restituční nároky odkoupil s cílem rozšířit svou výrobní základnu a způsob, jakým by s pozemky v případě svého úspěchu nakládal, by byl v souladu s veřejným zájmem na péči o zemědělskou půdu. Dovolatel nesouhlasí s názorem, podle nějž nemohl legitimně očekávat naturální uspokojení svých restitučních nároků, opatřil-li si je až za účinnosti , neboť v době, kdy práva na vydání náhradních pozemků nabyl, byly účinky tzv. restituční tečky předmětem odborných diskusí a definitivní sjednocení názorů provedl až posléze Ústavní soud. S ohledem na nekonsolidované právní prostředí dovolatel důvodně očekával, že restituční nároky, jež odkoupil, budou uspokojeny vydáním náhradních zemědělských pozemků. Podle dovolatele se nelze ztotožnit s argumentací obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , přičemž závěry v něm předestřené není možno paušálně aplikovat na všechny obdobné spory, aniž by výsledkem byla přinejmenším nespravedlnost. Zejména je chybnou úvaha Ústavního soudu, která odlišuje účinky běžné smlouvy o postoupení pohledávky a smlouvy o postoupení restitučního nároku dle zákona o půdě, přestože v obou případech postupník plně vstupuje do právního postavení postupitele.

Ústavní soud rovněž chybně dovodil pekuniární úmysly u veškerého postupování restitučních nároků, varieta důvodů pro jejich cesi však byla velmi široká, nezřídka byly postupní smlouvy uzavírány mezi osobami blízkými a se staršími lidmi, kteří byli unaveni úsilím o získání náhradního pozemku. Ani odvolací soud tuto stránku věci nezkoumal a neposuzoval okolnosti, za nichž dovolatel předmětné restituční nároky nabyl. Pokud měla marným proběhnutím prekluzivní lhůty práva na převod náhradních pozemků bez dalšího zaniknout, byl stát povinen zabezpečit, že budou dané nároky účinně uspokojovány, a nelze tedy pro prekluzi zamítat žaloby restituentů, kteří před uplynutím stanovené lhůty vyčerpali všechny prostředky k získání nárokovaného plnění. Vzhledem k tomu, že Pozemkový fond ČR nebyl ničím nucen včas uspokojovat časově limitované nároky restituentů, nebyl dovolatel s to domoci se svého práva, ani kdyby z opatrnosti podal žalobu o mnoho let dříve. Výklad, dle kterého podání žaloby nepůsobilo stavění běhu prekluzivní lhůty ve vztahu k restitučním nárokům podle zákona o půdě, není přípustný, neboť by pak Pozemkový fond ČR mohl beztrestně bránit vypořádávání uplatněných nároků, zatímco osobám z těchto nároků oprávněným by nesvědčila žádná ochrana.

Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond ČR (původní žalovaný) , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen ( ), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad ( ). Nejvyšší soud proto podle a 3 rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle , bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval jeho důvodností.

Nejvyšší soud s ohledem na přípustnost dovolání z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatel nicméně ve svém dovolání žádné procesní vady odvolacímu soudu nevytýká a ze spisu se rovněž žádné vady této povahy nepodávají. Nejvyšší soud tedy provedl přezkum rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání.

Poznamenává-li dovolatel úvodem, že nehodlá opakovat své argumenty vznesené v předchozím řízení, a odvolává-li se v obecné rovině na obsah svých dřívějších podání, musí Nejvyšší soud připomenout svůj ustálený názor, dle kterého pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení , tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. ).

Pro právní posouzení předmětné kauzy se stěžejním ukazuje skutkové zjištění, podle nějž nebylo v řízení prokázáno provozování zemědělské výroby samotným dovolatelem, jehož počínání neslo znaky účelové snahy dodatečně navodit situaci, v níž by mohlo dojít k prolomení pravidla o prekluzi restitučních nároků nabytých postupní smlouvou. V dovolání uvedená tvrzení, jež se s tímto závěrem rozcházejí, představují pouhé vylíčení skutkové verze alternativní vůči té, již vzal za základ svého rozhodnutí odvolací soud. I v případě, že by danou část dovolatelovy argumentace Nejvyšší soud interpretoval jako uplatnění dovolacího důvodu dle , nemohl by než zopakovat, že tímto dovolacím důvodem lze sice napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, avšak na jeho nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení ve způsobu, jakým postupoval při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a tvrdit, že z provedených důkazů bylo možno dovodit i odlišné závěry, jež by mohly vést k jinému – pro dovolatele příznivějšímu – právnímu posouzení věci (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. ). Žádný konkrétní nedostatek provedeného dokazování přitom v žalobcově dovolání pojmenován není (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

Vychází-li tedy dovolací soud, vzhledem k právě uvedenému, ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem odvolacím, nemůže než konstatovat, že napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek zasažen žádnou vadou právního posouzení. Důvodem, pro nějž Nejvyšší soud přikročil ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , bylo to, že se soudy dostatečně nezabývaly možnou relevancí závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. . Je zároveň zcela zřejmé, že tento nedostatek byl v posledně vydaném rozsudku Městského soudu v Praze již napraven, poněvadž je v něm komplexně a přesvědčivě zhodnoceno, zda jsou dány podmínky pro to, aby mohlo být dovolateli přiznáno právo na převod náhradního pozemku dle zákona o půdě navzdory uplynutí prekluzivní lhůty stanovené a 7 zákona o půdě a čl. VI Majíc na zřeteli názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , připouští konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aby se pravidlo o prekluzi práv na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě ve vztahu k těm, kdo tato práva nabyli na základě smlouvy o postoupení pohledávky, neuplatnilo toliko výjimečně, jsou-li pro to zvláštní důvody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. ). Shledal-li odvolací soud v rovině skutkové, že nebyla přesvědčivě vyloučena existence spekulačních motivů na straně dovolatele, lze označit za přiléhavý jeho navazující úsudek, podle nějž v projednávaném sporu nebyly dány ony naprosto mimořádné okolnosti, jež by závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , umožňovaly vztáhnout i na žalobní nárok dovolatele (k tomu srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. ).

Rovněž otázka tvrzeného legitimního očekávání dovolatele ohledně nároku na převod náhradních pozemků dle zákona o půdě byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, v souladu s níž lze již z uskutečnění převodu restitučního nároku po nabytí účinnosti zpravidla usuzovat na absenci legitimního očekávání postupníka v uspokojení jeho práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. ). Dovolatel neuvádí žádné argumenty, jež by v jeho případě mohly dovolací soud vést k modifikaci tohoto závěru, jelikož jím tvrzené neustálenosti názorů v právnické obci byly v období předcházejícím vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , zajisté všechny subjekty nabývající restituční nároky postupními smlouvami vystaveny stejnou měrou.

Předkládá-li dovolatel v následující části svého dovolání argumenty zpochybňující správnost právního názoru, jejž zaujal Ústavní soud v citovaném nálezu, je předně na místě vyzdvihnout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby překonával závazný právní názor vyslovený v plenárním nálezu Ústavního soudu a opakovaně potvrzený další rozhodovací praxí (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. , jeho usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. ). Dovolatelova argumentace navíc povětšinou spočívá v obecných výtkách, jimiž je rozporována právní korektnost úsudků Ústavního soudu, které ale postrádají zřetelnou vazbu na řešenou kauzu. Namítá-li pak dovolatel, že by přinejmenším daný nález obecnými soudy neměl být aplikován mechanicky a bez zvážení individuálních okolností každé věci, je nutno konstatovat, že právě k nastolení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem na pokojné užívání majetku ve vazbě na konkrétní okolnosti případu směřuje výjimka z prekluze práva postupníků na převod náhradního pozemku, jež byla konstruována ve výše odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , a kterou vzal na vědomí i sám Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. ). Odvolací soud však k aplikaci tohoto korektivu v předmětném sporu nepřikročil, přičemž úvahy, jimiž svůj postup odůvodnil, žádný deficit úplnosti ani zákonnosti nevykazují, neboť se s dovolatelovými tvrzeními týkajícími se cílů, které při nabývání restitučních nároků sledoval, náležitě vypořádávají.

Konečně otázka, zda by mělo dojít ke stavení prekluzivní lhůty pro převod náhradního pozemku v důsledku podání žaloby, jíž byl tento nárok uplatněn před soudy, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu již mnohokrát negativně zodpovězena. Ani ve vztahu k této problematice přitom nevidí dovolací soud žádného důvodu, proč nesetrvat na svém dlouhodobém stanovisku, dle kterého se převodu náhradního pozemku po uplynutí zákonné lhůty nelze domáhat bez ohledu na to, že o příslušném nároku probíhal soudní spor (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. , případně usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. ). V podstatě identickou argumentaci dovolatele ostatně Nejvyšší soud odmítl již v usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. .

Na základě předeslaných úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež dovolání dle , části věty před středníkem, jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu