Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 747/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. akad. malíře J. B., 2. Z. B., 3. Ing. Č. B., 4. K. B., 5. J. D., 6. A. D., všichni zastoupeni JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č.j. -95, výroku I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008 čj. -77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2007 čj. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé, s odvoláním na porušení d (dále jen), dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na pokojné držení majetku, požadují zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno žalobě, jíž se jako postupníci domáhali vydání v žalobě specifikovaných náhradních pozemků. Rovněž požadují zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jejich dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním všech výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Zdůrazňují, že žalobou se domáhali u soudu uspokojení nároků na převod náhradních pozemků, neboť žalovaný, v původním řízení Pozemkový fond, nebyl dlouhodobě schopen uspokojit jejich oprávněné nároky. Jsou seznámeni s nálezem Ústavního soudu sp.zn.

, ale vycházejí z toho, že obecné soudy přistoupily k projednávané věci extrémně formalisticky a nerozlišily uvnitř skupiny postupníků případy, kdy se jedná o spekulativní postoupení pohledávky od případu, kdy se jednalo o řešení rodinné situace. Pro nejstarší generaci totiž bylo příliš náročné podstoupit pracné a obtížné uplatňování restitučních nároků, proto byly restituční nároky postoupeny uvnitř širší rodiny na příslušníky mladší generace a jejich partnery či manžely. Tento postup zvolila rodina ještě před zavedením oněch konečných lhůt pro vyřízení restitučních nároků a žaloba na převod náhradních pozemků byla podána ještě včas, tj. v roce 2004. Dle stěžovatelů není možné, aby v průběhu soudního řízení zanikl uplatněný nárok uplynutím lhůty, a to zvlášť za situace, kdy stěžovatelé, jako tehdejší žalobci, neměli vliv na uspokojení svého nároku a nemohli tedy svojí aktivitou ovlivnit vyřízení restitučního nároku. Takovýto náhled na věc by byl popřením dlouhodobě uplatňované zásady, že podaná žaloba staví běh promlčecí nebo prekluzivní lhůty. Paradoxně tak dochází k situaci, kdy Pozemkový fond, jako žalovaný, v řízení před obecnými soudy uspěl na základě svého liknavého a svévolného postupu při vyřizování restitučních nároků.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy s odvoláním na platnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nevyhověly žalobě stěžovatelů, jíž se domáhali vůči Pozemkovému fondu uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétních pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, neboť stěžovatelé nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjeli od smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami a sami tak nebyli původně oprávněnými osobami, které by splňovaly požadavky a zákona o půdě, případně dědici této osoby. Jejich nárok proto zanikl v důsledku tzv. restituční tečky ke dni 31. 12. 2005 na základě čl. VI , s přihlédnutím k , 7. , a to nezávisle na tom, kdy byla žaloba podána, přičemž v této souvislosti soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť za situace, kdy rozhodnutí městského soudu je založeno na již přijaté judikatuře Nejvyššího soudu, nebylo možné rozsudku odvolacího soudu přiznat zásadní právní význam dle

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, tj. posouzením dopadů a následného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, kterými byla v zákoně o půdě upravena tzv. restituční tečka. Stěžovatelé přitom dovozují určitou výjimečnost jejich případu a vyžadují, aby v jejich případě ze strany obecných soudů nebylo ve smyslu tzv. restituční tečky postupováno.

Ústavní soud předesílá, že ve své judikatuře opakovaně potvrdil aplikovatelnost nálezu

sp. zn.

v případě rozhodování obecných soudů o žalobách postupníků a jejich rozhodnutí, ve kterých dovodily zánik nároku z důvodu prekluze, označil za ústavně konformní (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a řada dalších). Stejně tak činí i v projednávané věci a na závěry prezentované ve svých předchozích rozhodnutích v podrobnostech odkazuje.

Ústavní soud pouze uvádí, že zmiňovaným nálezem bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI. Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, ovšem jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, ve znění , a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Mimo jiné uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje ( - ), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení , bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti, že pekunární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle a 7 zákona o půdě (ve znění zákona č č. ) a článku VI. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1y), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".

V daném případě tedy k zániku práva došlo uplynutím v zákoně stanovené doby 2 let, tj. dnem 31. 12. 2005, a stěžovatelé jako postupníci se po jejím marném uplynutí nemohou oprávněně domáhat práva na převod náhradních pozemků, bez ohledu na to, že ohledně jejich nároku na vydání náhradních pozemků probíhal soudní spor. Stěžovatelům však i po uplynutí lhůty zůstal postoupený nárok zachován jen s limitací způsobu jeho uspokojení, tj. peněžním plněním.

Tvrzení stěžovatelů, že jejich nárok bylo třeba od jiných případů odlišit, nepovažoval Ústavní soud za relevantní, neboť rozhodující pro jeho závěr bylo zjištění, že stěžovatelé nabyli a uplatnili svůj nárok z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, tedy jako postupníci, nikoliv jako oprávněná osoba, které vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituent), či její dědic. Jakkoliv se subjektivně může jevit právní úprava v tom kterém konkrétním případě příliš "přísná", nelze shora uvedené předpisy vykládat natolik extenzivně, že by umožňovaly individuální přístup k jednotlivým postupníkům a shora uvedené závěry by nebyly aplikovány na neurčitý okruh postupníků z tzv. "širší rodiny", nebo byla dovozována povinnost soudu posuzovat, zda v tom kterém případě se jednalo o postoupení pohledávky z důvodů spekulativních či nikoliv.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí uzavírá, že z hlediska ústavnosti nemá závěrům obecných soudů co vytknout, neboť obecné soudy, které při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelů coby postupníků na náhradní pozemek, postupovaly ústavně konformně.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu